Žádost o ruku na Valentýna: romantika, nebo kýč? Muž z Ostravska chtěl využít loňský únor k zásnubám. Co letos radí ostatním?
Tak začneme pěkně v horké kaši: Jste stále zasnoubený, už v chomoutu, nebo snad opět svobodný?
Svobodný, jak asi tušíte. (smích)
Co se nepovedlo?
Vloni jsme s přítelem jeli na Valentýna na hory. Kamarád má v Krušných horách moc krásnou chatu, a když říkám „chatu“, nemyslím tím nějakou barabizničku. Myslím tím opravdu krásný dům s dřevěným obložením, krbem, čtyřmi ložnicemi, a dokonce lyžárnou/kolárnou. Ten rok tam pozval víc lidí, bylo něco jako valentýnská party.
Když vás přeruším, tuším, že vám celá ta romantika hor připadala jako skvělá příležitost…
Přesně! Představte si to: horká čokoláda, praskající krb, svíčky, výborná večeře, za okny výhled, před tím strávený den venku, uvolněný atmosféra…
To je jako z učebnice romantiky!
To jsem si taky říkal!
Ale…?
Ale zjevně jsem s tím nápadem nebyl sám.
Večer jsme přijeli do chaty a že se všichni převlíkneme na pokojích – byli jsme tam tři páry. No a v plánu byla společná večeře a pak rozchod. Já se těšil, že po večeři udělám tu čokoládu a požádám přítele o ruku. Měl jsem v plánu nějaké čachry se šlehačkou a prstenem, vím, že to zní přehnaně a taky to s odstupem slyším, ale v ten moment to dávalo smysl.
No tak tam tak sedíme, jíme večeři, já si přemýšlím o šlehačce a najednou kamarád vedle si kleknul a požádal před námi všemi svoji holku o ruku.
Nene!
Jo! Jako moc jsem jim to přál, ale naštvalo mě to! Celého mě to rozhodilo. Řekl jsem něco jako: „Tak když oni, tak my taky!“ Ale přítel to moc nevzal a bylo to trapné. Ostatní se tak jako zasmáli z povinnosti, ale je mi jasné, že jsem neúmyslně zkazil něčí důležitý moment a strhnul jsem pozornost na sebe. Ale opravdu jsem nechtěl.
Přítel vás odmítl?
Problém je v tom, že i kdybyste mě zabila, tak nechápu, kam se poděl prsten. Měl jsem dojem, že jsem si ho dal do kapsy. Ale nebyl tam. Vypadalo to, že jen strhávám pozornost. Ten pitomej jsem prsten v ten moment prostě nenašel. Po chvíli hledání se všichni vypařili na pokoje a přítel na mě byl pěkně naštvaný.
Nepochopil, že jste byl rozhozený? Nepomohl hledat?
On mi dodnes nevěří, že jsem to měl v plánu. Já ten prsten našel až když jsme přijeli domů. Měl jsem ho v tašce, kterou bych přísahal, že jsem pořádně prohledal už na místě. Takže si přítel myslí, že jsem ten prsten koupil pak až ve městě a že lžu. A to mi dost ublížilo. Několikrát jsme se kolem toho hádali. Přítel mi tehdy i řekl, že jsem prý hrozně nejistý, pořád někoho napodobuju, snažím se všem dorovnat a že jsem to s těmi zásnubami přehnal.
Proto jste se i rozešli?
Nevím proč, ale přestalo nám to od té chvíle klapat. Pořád jsme se o něčem hádali. Lezlo nám všechno na nervy. Nakonec přítel z bytu v létě odešel a na naši společnou dovolenou jsem musel vzít kamarádku, protože on jet nechtěl.
Tak to mě moc mrzí. Vypadá to na návrat, nebo je vše ztraceno?
Asi se k sobě nevrátíme. On už má někoho jiného, já se taky snažím začlenit. Mně to jde hůř, jsem víc uzavřený, taky jsem starší a přijde mi, že mladí kluci se seznamují rychleji. Jsem teď trochu ztracený, ale aspoň jsem se zaměřil na práci. Stihl jsem od té doby povýšení, zrenovoval jsem koupelnu…
Pustil jste se prostě s vervou do všeho ostatního…
Přesně tak. Mám v plánu si koupit psa a začít běhat, protože mi přijde, že to už potřebuju. Čím jsem starší, tím mám pomalejší metabolismus a nechci skončit jako špekáček. Takže teď plány hodně směřuju spíš směrem péče sama o sebe. A pak se uvidí, jestli někoho potkám, nebo ne.
Snažíte se někoho si najít, anebo počkáte na osud?
Spíš počkám. Já se vždycky hodně snažil. Už jako kluk. To je tím, že na škole jsem nikdy nebyl moc oblíbený, neměl jsem kamarády ve svém věku. Trpěl jsem, když jsem musel do školy a trávit s těmi lidmi čas. Hodně se mi smáli za moji orientaci ještě dřív, než jsem ji vůbec oznámil doma. Asi to na mně vždycky bylo hodně vidět. Stydím se třeba za svůj hlas. Přijde mi, že mluvím opravdu divně a že jsem tím pádem pro někoho opravdu stereotypní buz*a. Mám trochu problém se sebepřijetím. Třeba fyzičku změnit můžu, ale nezměním svůj tvar hlavy. Mám hodně kulatou hlavu, takový přiblblý úsměv… Nevím. Nelíbím se sám sobě na žádné fotce.
Tak takhle vás tedy nevidím…
To jste milá, nicméně ve mně to bylo vždycky. Moje sebevědomí na škole hodně utrpělo. Budete se smát, ale i před gayi se někdy stydím říct, že jsem gay. To slovo mi vadí, protože se mi za něj tolikrát smáli, že mám problém o tom mluvit.
Rozumím. Posuneme se tedy raději dál: Ti dva, co se zasnoubili na těch horách – kdy mají svatbu?
V květnu. A ano, jdu tam já i bývalý přítel. A vůbec se netěším. Nechci ho vidět. Možná si tam i přivede svého nového. Já přemýšlím, koho tam vzít. Uvažuji, že se možná vymluvím na covid nebo nějakou střevní chřipku. (smích)
Doporučil byste ostatním, aby se pustili do zásnub právě třeba na Valentýna, Vánoce, jiné svátky?
Není to dobrý nápad. Má ho bohužel spousta lidí, a ti vás můžou zastínit. Navíc mi došlo, že pak najednou nemáte Valentýna a výročí zásnub zvlášť. Připravíte se o jeden sváteční den. Nedělejte to!
