Nejbolestnější věta, kterou může rodič dítěti říct? Dávno dospělý muž přiznává, že mu emoční trauma zní v hlavě dodnes

My dva se známe osobně. Věděla jsem o tobě samozřejmě to, že jsi gay, i to, že jsi nikdy neřekl, že jedeš třeba na víkend k rodičům. Netajíš se tím, že je nevídáš a máte komplikovaný vztah. Nicméně nikdy jsme se do hloubky nedostali k tomu, co přesně vaše vztahy natolik zasáhlo, že se vaše cesty rozešly. Máš problém o tom mluvit i mezi lidmi, se kterými je ti dobře?

Ty víš, že já se rád ve věcech šťourám, ale dělám to sám. Jsem takový věčný pitval všeho, co se kolem mě děje, ale ne vždycky to chci nebo umím sdílet. Nejsem tak nastavený. Vždycky mě štval ten stereotyp, že gayové jsou nutně ukecaní kamarádi a drbny. (smích) Já nejsem ani jedno.

Přesto ses rozhodl, že mi rozhovor dáš. Vím o tobě, že došlo na nějaký konflikt proto, že jsi gay. Alespoň takové mám hrubé obrysy toho, proč to s rodinou neklape. Co tě vedlo k tomu se mi konečně otevřít? Mimochodem si toho velmi vážím…

Četl jsem hodně rozhovorů, které píšeš a mám pocit, že to má smysl. Víš, jak to myslím? Líbí se mi, občas jsem si i u některých pobrečel, protože se do nich umím vžít. Chtěl bych taky přispět svojí trochou do mlýna. Myslím, že mám co přidat a chci, aby se někdo díky mně třeba taky cítil líp a rád si to přečetl.

Vždycky jsi byl spíš uzavřenější?

Byl. Už odmalička. Nemám rád ani hluk nebo hlučné lidi. Lezou mi na nervy. Někdy si na nervy lezu i já. (smích) Mám prostě rád klid a nemusím přehnanou komunikaci a nejsem rád středem pozornosti. Můj přítel to má stejně. U něj je to navíc komplikované tím, že má minulost, kterou nerad sdílí, protože na ni není hrdý, i když se z ní poučil. Obecně jsme tak radši mimo nějaké dění na sociálních sítích nebo tak.

Když se dostaneme k rozkolu s rodiči a jeho příčině: Šlo o jednorázovou událost, nebo nějaký dlouhodobý trend, který vyústil v separaci?

Dlouhodobý trend zakončený hodně silnou událostí.

Táta vždycky zlehčoval věci takovou jednou větou: „Hlavně, že nejsi homosexuál.“ Používal to vždycky, když chtěl nějaké téma uzavřít. Třeba když jsem dostal vynadáno za špatnou známku, tak když už měl pocit, že stačilo, objal mě a řekl mi, že mě má rád, že nevadí, že mám za pět, že to se doučím, hlavně, že nejsem homosexuál, respektive teplouš – říkal to samozřejmě dost barvitě. Pak se pokaždé smál, jako by se ho tohle téma nikdy nemohlo týkat. Gayi viditelně opovrhoval a nikdy by ho nenapadlo, že jeho syn takový je.

Více v Galerii

Zdroje: Adobe Stock

A maminka?

Ta na tohle téma nerada mluví. Připadá jí to doslova sprosté.

Je sprosté zamilovat se do muže, když jsi muž, nebo co přesně?

Tak. Prostě jakákoli intimní, milostná, erotická nebo romantická situace mezi dvěma kluky nebo dvěma holkami. Pro ni je to na úrovni toho, jako kdyby mě někde viděla v pornu. Vždycky to brala na stejné úrovni.

Nadhodil jsi někdy svůj pohled? Oponoval jsi?

Dlouho ne. Pak jsem se sem tam snažil, ale většinou se mi rodiče buď vysmáli nebo se hodně naštvali, že se nemám zastávat deviantů a podobně. Samozřejmě tam proběhla přirovnávání k různým úchylkám, fetišismu, až k pedofilii. Všechno pěkně do jednoho pytle.

K pedofilii?!

Ano. A to je to, co mi i táta řekl, když jsem přišel s tím, že mám přítele. Hrozně mě to ranilo.

Jak ses dokázal odhodlat ke coming outu v takovém prostředí?

Já ne. Přítel mi dodal odvahu. Řekl mi, že dokud to nebude venku, nebudeme žít svobodně a budeme se skrývat, což měl pravdu. Žijeme v alespoň relativně svobodné zemi, takže mě dostal argumentem, že jsem se sám tím, že jsem tajil, kdo jsem, o svobodu obíral. Jsou lidé v různých koutech světa, kteří by za moji situaci dali úplně všechno. Kdyby mohli na ulici jít s klukem za ruku, aniž by se báli o život. Došlo mi, že je to pravda. Že už kvůli té vděčnosti za to, kde jsem se narodil, to říct musím.

A jak to proběhlo?

Strašně. To si neumíš představit. Po všech těch letech, kdy jsem poslouchal, jak jsou gayové, lesby a „všichni ti divní, vyšinutí úchylové“ přinejmenším odsouzeníhodní, ne-li že by se jim mělo zakázat být, jací jsou, to bylo strašně těžké.

Jak zakázat? Co by rodiče uvítali jako řešení pro LGBTQ+ lidi?

Mezi klasická řešení samozřejmě patřila vojna, pár facek nebo pořádná ženská. Znáš to…

Chápu.

Zpět ke coming outu: Takže jsi přišel za rodiči. Sám?

Ano, sám. Nechtěl jsem tomuhle přítele vystavit. Ale čekal na mě dole a měli jsme telefon tajně zapnutý na hovor. Normálně jsem přišel jako vždycky, mamka se mě hned zeptala, co budu jíst, táta mě sotva zaregistroval, protože koukal na zprávy. Všechno jako normálně. A tak jsem si sedl a prostě jsem řekl: „Mami, co kdybych měl kluka?“ Nic lepšího mě nenapadlo. I jsem slyšel, jak mi v kapse zavibroval mobil, jak přítel vyprsknul smíchy.

To zní jako přímočarý start! Jaký měl následek?

Mamka dělala, že mě neslyší a táta od televize zařval něco jako: „No tak to ani omylem!“ Když bylo chvíli ticho, řekl jsem, že to myslím vážně, že jsem se zamiloval. Mamka přestala vařit, podívala se na mě nejvíc zklamaným pohledem, co jsem kdy viděl a řekla mi: „No to nemyslíš vážně. Proč proboha?“ Na to jsem fakt nevěděl, co mám říct. A pak se strhla mela.

Otec?

Ano. Táta vstal z křesla a měl několik blbých otázek, jako třeba jestli mě tak baví ocasy nebo jestli jsem bukvice. Jestli mě jako malého málo třískal nebo jestli to má udělat i teď. Hrozně jsme se pohádali. Křičeli jsme na sebe a vypadalo to, že mi táta opravdu jednu ubalí. Tak jsem se zdekoval.

Od té doby jsi rodiče neviděl?

Jen mámu u stěhování. Došel jsem si pro pár věcí. Mamka dělala, že mě nevidí, jen se zády zeptala, jestli to myslím vážně. Otec nebyl doma. A to bylo celé. Náš vztah skončil před dvanácti lety takhle. Čekal jsem, že si časem uvědomí, že mě mají rádi a třeba se ozvou. Ale nic. A já to taky neudělal.

Nemrzí tě, že jsi neudělal ten krok? Že ses třeba po roce neozval a nezkusil to?

Ne. Ti lidi mě tak urazili, tak hluboce mi ublížili…

Která nejhorší věta v tobě rezonuje dodnes?

Že už jsem jen krok k tomu, abych nějak ublížil dětem. Nechci to říkat přesně tak, jak to otec řekl, protože je mi z toho na zvracení. Dodnes to slyším v uších, když si na něj vzpomenu. Neuvěřitelná zlost, drzost, ohavnost…! Nevím, jaké slovo na to ještě použít.

Cítíš to jako emoční trauma?

Bezesporu. Opravdu mě to pronásleduje dodnes: To, že by si tohle o mně myslel vlastní rodič. Pořád jsem to nezpracoval. Tehdy mi bylo necelých dvacet, byl jsem kluk. Už je mi po třicítce, a i když jsem si tisíckrát představoval, co bych na to řekl teď, jak bych si s tím poradil, na dokonalou verzi jsem nepřišel. Stále to akorát bolí.