
„Manželství pro gaye jsem dlouho odmítal, bál jsem se, že nás zase ´sváže´,“ popisuje gay, který dospíval v socialismu. Proč změnil názor?
Františku, boj za rovná práva a možnost uzavírat sňatky – to jsou nejdůležitější témata, jež jsou dnes v souvislosti s lesbami a gayi spojována. Vy jste ale poměrně dlouho stál na druhé straně barikády – a zastával názor, že možnost brát se by lidé stejného pohlaví mít neměli, proč?
Pro někoho, kdo většinu života žije v tom, že manželství je určeno výhradně ženě a muži, je to těžké. Navíc když dospívá v době, kdy to, kým je, je prakticky tabu. I když od převratu už uplynula řada let a dnes si tu žijeme celkem v pohodě, pro mě to období před revolucí bylo asi nejvíc formující, vždyť v roce 1989 už mi bylo 19 let. A já jsem do té doby žil v tom, že jsem nějak divný, špatný, že kdybych se zamiloval, vlastně by i tenhle cit, který je jinak úplně čistý, byl prostě narušený. Takže už diskuse o tom, že by bylo možné nějak formálně uznat to, že spolu dva gayové nebo lesby žijí, pro mě byla jako z jiného světa. Nepochopitelná a nepřijatelná.
Takže vy jste nebyl skeptický jen vůči stejnopohlavnímu manželství, ale už vůči registrovanému partnerství?
Nevím, jestli bych to nazval přímo skepsí. Když se o tom u nás začalo mluvit a pak to taky prošlo, jsem si říkal: fajn, tak teď ukažte, jak dlouho spolu vydržíte. Zpětně musím přiznat, že jsem nás gaye podcenil. Tehdy jsem si ale stále myslel – a možná to bylo tím, že jsem předešlé roky sám tak nějak doháněl to, co mi v mládí chybělo – že pro nás, co si s nějakými stabilními vztahy moc hlavu nelámeme, jsou podobné instituce k ničemu. Jo, pletl jsem se. Sám dnes partnera mám, mám ho dlouho, registrovaní sice nejsme, protože máme výhrady proti tomu pojmu jako takovému, ale kdyby to šlo, tak bychom se vzali.
To, že jste byl odpůrcem stejnopohlavních sňatků, tedy pramenilo jen z vašeho přesvědčení, že pro „nestálé gaye“ nemají smysl?
Takhle to zní dost radikálně. (smích) Ale jo, myslel jsem si něco takového. Přesto bych to ještě asi trošku rozvedl – víte, už mám mnoho za sebou. A manželství jako takové bylo historicky taky konstruktem, jehož základním účelem bylo k sobě dva lidi připoutat. Nezní vám to děsivě? Mně to děsivé připadalo, sám jsem měl pocit, že od mládí v sobě pořád musím potlačovat svoji přirozenost. A když jsem konečně mohl začít být sám sebou, hned bylo na stole partnerství a pak manželství. Prostě instituce, které by mě v sobě zase uvěznily. Takže jsem vlastně vůbec nechápal, že někdo po něčem takovém může toužit.
Na základě čeho jste tedy změnil názor?
Těch důvodů je řada. I když by vás jistě mohlo napadnout, že jsem si už užil svoje, a tak bych vlastně to připoutání ocenil (smích), úplně takhle to není. A není to ani úplně proto, že jsem dávno pochopil, že i gay a lesbický vztah může být láskyplný, dlouhodobý a plnohodnotný. Sleduju, jak se svět změnil a jak se změnili lidé – dnešní mladí gayové už většinou vyrůstají v tom, že být gay je v pohodě. Ani je nenapadne přemýšlet – a to je samozřejmě dobře – o tom, že by jim v jejich vztazích něco mohlo stát v cestě. Jsou tu i různé způsoby, jak mohou založit rodinu. To vše se děje. Gayové – i lesby – spolu žijí, milují se, mají děti a vychovávají je. Zcela přirozeně jsme vytvořili to, co bylo tak dlouho výsadou heterosexuálů, jediné, co nám schází, jsou stejná práva právě ve vztahu k rodinnému životu. Tak proč nám je upírat?
Dle odpůrců proto, že manželství je výhradní svazek ženy a muže… a ti prý musí dle některých manželství naplnit a zplodit děti…
Ale prosím vás… vždycky, když tohle slyším, jako bych se vrátil právě do té doby, kdy jsem byl mladý a ve své podstatě utrápený tím, že jsem jiný, což mě vlastně z řady životních radostí předem diskvalifikuje. Rozebírat, jak nesmyslné tyhle argumenty jsou, jistě nemá význam. Já se spíš bojím, aby tyhle hlasy nebylo slyšet čím dál víc, což se – řekl bych – děje. I proto si myslím, že všechny ty duhové pochody a tak mají dnes snad ještě větší smysl než dřív.
…a zrovna o pridech zase mnozí – a nezřídka i gayové – tvrdí, že to je jen nemístná exhibice…
Záleží na tom, jak se na to díváte. Může to tak na někoho na první pohled působit. Ale já si myslím, že tyhle akce naopak připomínají, že my tu žijeme taky. A připomínají to nejen heterosexuální většině, ale i nám, co do ní nepatříme. To si myslím, že je nejdůležitější. V době mého mládí by konání takové akce bylo nemyslitelné. O to víc si její existence dnes vážím, i když k ní mnozí mohou mít výhrady. Pro mě je to jednoduše připomínka toho, jak moc jsme se posunuli kupředu. Nakonec to se dá říct i o tom registrovaném partnerství. Ale skutečně bych si přál, aby došlo i na to manželství. A to i proto, aby už žádný mladý kluk – tak jako já – vůbec nemusel přemýšlet o tom, že jeho život by měl kvůli tomu, koho miluje, být prostě jiný a omezený ve srovnání s většinou.