Rodinné drama: „Rodiče nazývají mého partnera spolubydlícím nebo kamarádem. Vnouče s jeho geny odmítají.“
Rozhovor proběhl za dohody neprozrazení jmen a pracovních pozic. Respondent má specifické zaměstnání, které by jej snadno identifikovalo. Nicméně můžeme uvést, že se jedná o kreativní a analytickou činnost a že se za poslední tři roky vyšplhal na žebříčku obliby poměrně vysoko. Jeho příjmy jsou tak dostatečné i k tomu, aby si s partnerem pořídili potomka.
Když se bavíme o penězích a dítěti, je tohle téma mezi gayi více skloňované? Nebo takhle – začneme otázkou, jakým způsobem plánujete přivést dítě do rodiny?
V Čechách, jak asi víte, my děti mít nemůžeme. Nemůžeme je legálně adoptovat. Nemůžeme pomoct někomu, kdo vyrůstá v ústavní péči. Je to směšné, ale je to tak. Zjevně si naši zákonodárci myslí, že je pro dítě lepší mít několik placených tet než dva milující tatínky, ale to by bylo na dlouhou debatu. Maximálně se můžeme s někým dohodnout a mít dítě s nějakou ženou, která bude souhlasit s podmínkami, ale to je riskantní, že by si to rozmyslela nebo chtěla zasahovat do výchovy, a to my nechceme.
My jsme s partnerem došli k závěru, že pro nás bude nejjednodušší jít cestou surogátky v zahraničí.
Tím se dostáváme právě k těm financím. Pro vás je, když to řeknu opravdu hloupě a materialisticky, pořízení dítěte mnohem nákladnější, je to tak?
Mnohem. My jsme s partnerem počítali, že si chceme uspořit milion korun čistě na ten proces samotný, abychom věděli, že zvládneme všechno pokrýt a nedostaneme se do nějaké těžké situace. To se nám teď povedlo, takže začínáme řešit proces „zařizování“ našeho miminka. Holt to začíná u papírů, ale i tak jsme nadšení. Je to pro nás velký sen a nemůžeme se dočkat.
Zmínil jste se mi, že vaši rodiče ale z plánovaného rozšíření rodiny moc nadšení nejsou… Proč?
To je to nejhorší. Když se těšíte na dítě, chcete prarodičům říct, že budou mít vnoučátko a chcete, aby se těšili s vámi. Moji rodiče ale dodnes nepřijali ani mého partnera. Jsme spolu jako pár v jednom bytě pět let. Pět let! Předtím jsme spolu taky chvíli chodili a jsme už i registrovaní partneři – já teda radši říkám „manželé“, ale abychom tedy byli přesní. A stejně to naši neberou jako hotovou věc.
Jak vztahy vypadají? Jak byste popsal takový běžný rodinný sraz?
Jako neexistující. Rodiče svého zetě vídat nechtějí.
To se vůbec nevídáte?
Problém je v tom, že rodina prostě mého partnera bere pořád jako nějakého narušitele. Když o něm mluví před ostatními, nazývají ho mým kamarádem nebo spolubydlícím. Stydí se za to, že žiju s mužem. Dokonce i když mi volají, se někdy zeptají takovým sarkastickým tónem, jestli „nás můj kamarád poslouchá“.
To musí být pro vašeho partnera extrémně nepříjemné a vlastně ponižující, pokud tedy doopravdy v ten moment poslouchá…
On moje rodiče vůbec nebere. Kdysi se snažil, chtěl se jim zalíbit, ale když ho opakovaně tolikrát odmítli, už tomu šanci nedává. Nedivím se, ale mrzí mě to. Pořád stojím někde mezi. Samozřejmě jsem na straně partnera, ale zároveň úplně přijít o rodinu nechci, takže si připadám jako v neustálé válce, kdy schytávám rány z obou stran.
Partner nechce ani, aby se naše dítě s prarodiči vídalo.
A budoucí prarodiče to vidí jak?
Děti jsou pro ně tabu. V podstatě mi řekli, že je moje volba, pokud si chci kazit život tím, že ho trávím s chlapem a že je to divné a nevhodné, nicméně moje volba a můj život. Ale že bych do toho neměl tahat ještě dítě. Hodně bojují za to, abychom dítě neměli. Když to není přirozené, nemá to prý být.
Zároveň odmítají přijmout jako svoje vnouče dítě, které bude mít geny mého partnera. Dohodli jsme se, že se starším dítětem budu doma já a jeho biologický otec bude partner a za pár let si to vystřídáme. Naši v ten moment vidí takové dítě jako cizí.
Jak tohle nesete?
Strašně špatně. Nebudu vám lhát, hodně často jsem přemýšlel, jak to řešit, chtěl jsem se s rodiči navždycky rozhádat a vymazat kontakty, pak jsem zase zkoušel si s nimi promluvit, ukázat jim nějaké články, připomenout jim, že jsem dobrý člověk a můžu být dobrý táta. Ale nic nefunguje. Z vnoučat se stalo prostě tabu. Naši o tom odmítají jakkoli komunikovat. A když už se na to dostaneme, jsou opravdu hodně zaťatí. Mají neuvěřitelně ošklivé argumenty:
Připadá jim prý naprosto zbytečné „uměle“ přivádět na svět dítě, když je lidí na světě dost. Myslí si, že když to příroda nechce, nemáme to lámat. Že bych ty peníze mohl využít líp – třeba na cestování a „změnu života“, a tak dále. Samozřejmě jsme si vyslechli i to, že naše dítě bude chudák, že bude mít divnou rodinu, nebude mít ženský vzor, maminku… Že ho už dopředu okrádáme o šanci být normální a mít normální vývoj. Je to hodně náročné poslouchat. Když si to přečtete anonymně někde na internetu, ještě to jde, ale od vlastní rodiny je to rána.
Je pro vás názor rodičů důležitý v rozhodovacím procesu? Přizpůsobujete nějak svůj život a volby tomu, co by si přáli?
Snažil jsem se a dlouho. Nakonec to vyústilo v to, že jsem jim dlouho o sobě nic neříkal. Třeba šest měsíců nevěděli, že jsme se s partnerem sestěhovali. Často jsem mlžil. Chtěl jsem mít klid. Není to nejlepší strategie, uznávám, ale nevěděl jsem, jak si s tím poradit líp.
Dneska už víte, jak si s tím poradit líp?
Vůbec. Strašně mě to ničí. Ale aspoň vím, jaký jako rodič nechci být. Až moje dcera nebo můj syn přijde s něčím, s čím nebudu souhlasit, budu se ho snažit vyslechnout a podívat se na to jeho očima. Nechci svoje dítě odsuzovat, aby se cítilo méněcenné pro to, jaké je.
