Tři příběhy krize středního věku: Poznáte se v nich? Jak se dostat z pocitů prázdnoty, marnosti a „ujetého vlaku“?
Luboš (52)
není pravé jméno našeho respondenta. Zvolil jej podle svého příbuzného, a to aby neublížil své rodině. V rámci, jak tomu sám říká, „krize středního věku“ se totiž dopustil něčeho, čeho lituje, avšak dostal se tím z největší temnoty.
Od osmadvaceti let byl ženatý a je i otcem. Je tomu pět let, co podal žádost o rozvod a své ženě nedal příliš na vybranou. „Musel jsem pryč. Měl jsem záchvaty paniky. Jako kdybych byl doma uvězněný. Vymýšlel jsem si cokoli, abych v té rutině nemusel trávit čas. Užíralo mě to a umíral jsem zaživa,“ popsal svoje tehdejší pocity. Z krize mu pomohla až milenecká aféra. Ta ukončila jak manželství, tak ale i stavy nejhlubších depresí.
Láska s mladinkou kráskou však dlouho nevydržela, a tak je Luboš nyní sám a svůj čas tráví na erotické seznamce, kde zatím pouze na dálku experimentuje v komunikaci s mladšími muži. „Je to něco, co mě vždycky lákalo, ale styděl jsem se. Stydím se pořád, takže nevím, jestli to někdy dotáhnu k osobnímu setkání, ale dělá mi to dobře,“ uzavírá své vyprávění s poukazem na to, že nejvíce lituje toho, jak se zachoval ke svým dětem. Nedal jim příliš prostoru k pomalému vyrovnání se s rozvodem rodičů. Tyto chyby nyní napravuje a snaží se svým potomkům nabídnout co nejvíc zážitků. Od doby, co je šťastný, mu to jde prý o poznání lépe. „Nešťastní lidé neumí dělat šťastnými ostatní, vyčerpává je to,“ vysvětlil a dodal, že setrvávat v neštěstí příliš dlouho je pro člověka i jeho vztahy více likvidační než cokoli jiného.
Martin (35)
říká, že zažil krizi středního věku ještě předtím, než do něj legitimně dozrál. Jeho duše zestárla, nudila se a měla pocit, že jednoduše všechno promeškal.
Martin pracuje jako event manažer. Práce je to různorodá, plná nových lidí a zážitků. Celé roky se tak Martin stará o to, aby se všichni bavili, aby firmy a značky dosáhly dobrého dojmu před svými zaměstnanci, partnery, klienty nebo třeba médii. Vždycky věděl, že je to velká zodpovědnost. Uvědomoval si, že nepořádá jenom „mecheche“, ale akce, při kterých vznikne spousta nových obchodů, vztahů a projektů.
„Jednoho dne mi začalo docházet, jak strašně nešťastný jsem. Pořád jsem něco řešil, byl jsem na telefonu, pořád jsem s někým mluvil, ale zároveň jsem neřešil nic ze svého osobního života. Ten se úplně vytratil,“ svěřil se Martin. Bylo mu lehce po třicítce a neměl přítelkyni, žil v krásném nájmu, do kterého podle svých slov napumpoval tolik peněz, že by si s odstupem nejraději nafackoval – dávno mohl mít totiž své bydlení, kdyby se nebál závazku ve formě hypotéky. A o tom celém jeho problém byl: závazky.
„Nikdy jsem s nikým dlouho nevydržel. Připadalo mi to omezující. A najednou jsem měl pocit, že všichni kámoši jsou zadaní, řeší společné plány, mají společné projekty nebo aspoň psa. Já jsem neměl nic z toho. Pořád jsem jenom vyprávěl, jakou akci jsem kde zase uspořádal a všímal jsem si, že to lidi zajímá čím dál méně. Pak začal covid a já ztratil smysl života. Měl jsem spoustu času a málo co dělat. Cítil jsem se úplně zbytečný a začal jsem všechno přehánět.“ Tehdy vyzkoušel kok*in, různé partnery, zakoupil si drahý fotoaparát a rozhodl se pro dráhu fotografa. Fotil především mladé lidi, muže, které poznal na internetu. A nevydělávalo mu to. „Byl jsem zoufalec,“ přiznal své dojmy přesto, že se jeho sociální sítě jenom lesknou štěstím. „Kamarády jsem nefotil. Vadilo mi, jak jsou spokojení. Tvrdil jsem jim, že mám plno, nebo když už mě ukecali, fotky jsem jim pak nikdy neposlal. Úplně jsem se vůči spokojeným lidem zablokoval. Tvořili ve mně pocit méněcennosti. Připadal jsem si jako s prominutím otravný důchodce, který nikoho nezajímá a sám se sebou neví, co si počít.“
K finálnímu řešení Martin zatím nedošel, ale je ve fázi uvědomění. Začíná randit „na vážno“, což se ukazuje jako velmi stresující aktivita, která mu ale dává smysl. Uvažuje také o změně práce. Nejšťastnější totiž aktuálně je, když má pár dní volno na to, aby zajel za rodiči a pomáhal jim s renovací domu. V projektu, na kterém může dělat rukama, si vyčistí hlavu, a co víc – zdá se, že tato „přirozená posilka“ nahradí i jeho permanentku do fitka, kam si prý beztak chodil spíše jen zvedat sebevědomí a dělat fotky.
Dvě maminky (39, 45)
, které se rozhodly zůstat v anonymitě, souhlasily se sdílením svého příběhu, protože doufají, že tím pomohou i dalším rodičům a lidem, kteří se dostali do fáze, ze které nevědí, jak se dostat ven.
„Vždycky jsme si přály děti. Chtěly jsme být mámy, a to jsme. Ale nakonec jsme se dostaly do fáze, že jsme se i rozešly, protože se to nedalo. Pořád dokola to samé – práce, málo spánku, povinnosti, viděly jsme se jen unavené a naštvané.“ začaly své vyprávění o tom, jak probíhala první fáze konce jejich vztahu.
Od sebe nakonec byly tři roky. Obě si během této doby našly i jiné partnerky, jak samy říkají, „blbly“. A prý to bylo potřeba, aby si uvědomily, že problém nebyl v jejich vztahu, ale v tom, jak se samy k sobě začaly chovat. Řešení se ukázalo v návratu, který ovšem doprovázejí přísná pravidla: Žádné tepláky a mastné vlasy, žádné telefony z práce po sedmé večer, minimálně jednou týdně rande jen pro ně dvě. Minimálně dvakrát za měsíc akce s přáteli a minimálně jednou měsíčně má každá nárok na dva dny volna se svými zájmy a kamarády.
Zajímá vás, zda to funguje?
Ano. Obě ženy souhlasně kývou hlavami, že se od té doby cítí nejen lépe, ale i mladší. „Jako by ten pocit zmaru a pomalého odumírání zmizel,“ říkají. „Je ale potřeba si fakt dopřát a pečovat o sebe. Kdo tohle neudělá, zblázní se a bude starý ještě dřív, než dojde do důchodu. My byly. Oběma nám bylo tak sto let, když jsme se rozcházely. Vyčerpané, bez inspirace a bez nálady. A to nechcete,“ varují před riziky příliš zodpovědného stylu života beze srandy.
