Pracovní svět prý zasáhla epidemie lenosti. Vyhořelí mladí lidé už nechtějí v práci „navíc“ hnout ani prstem
Quiet quitting, fenomén, který v češtině bývá nejčastěji překládán jako „tichá rezignace“ (protože o odchod ze zaměstnání v pravém slova smyslu se nejedná), je údajně alternativou ke kompletní pracovní rezignaci. A co že to v praktické rovině znamená? Člověk chodí do práce, ale plní jen to nejnutnější a naopak odmítá dělat cokoliv nad rámec svých základních pracovních povinností či jakkoliv se více angažovat. Žádné přesčasy, žádné dřívější příchody do práce a ani účast na schůzkách a jednáních, která nejsou striktně povinná. Vlastně to tedy nezní nijak dramaticky. Vždyť lidé to, co dělat mají, dělají. Pravdou ale je, že právě pracovní síla, která je angažovaná a dokáže (a chce) dělat „něco navíc“, je pro celou řadu firem zásadní konkurenční výhodou. Nemluvě o tom, že celá řada pracovních pozic je pracovní smlouvou vymezena relativně vágně a je tak vlastně očekáváno, že se zaměstnanec sám přizpůsobí pracovním potřebám. I tento model však má svá „ALE“
Práce není váš život…
Právě heslo, že „práce není naším životem“, je považováno za prvopočátek určitého „hnutí quiet quitterů“, jež se začalo viditelněji formovat na základě tematického příspěvku na TikToku. Jeho kořeny lze ale prý hledat spíše v Číně, kde byl dlouho na protest proti kultuře přesčasů užíván (dnes již v Číně cenzurovaný) hashtag #tangping, což v překladu znamená „lehnout na zem“. Každopádně quiet quitting je údajně reakcí zejména mladších generací (konkrétně generace Z a X) na stávající situaci na pracovním trhu – z působení na něm jsou mladí lidé unavení a mají pocit, že se jim nedostává uznání a ani ohodnocení za množství hodin odpracovaných navíc. Chtějí tedy bojovat proti syndromu vyhoření a prosazují koncept rovnováhy mezi soukromým a pracovním životem. Otázkou ovšem je, kam přesně takové nastavení mysli vede.
Podle odbornice na vztahy na pracovišti Pattie Ehsaei sice strategie plnění jen nezbytných pracovních úkolů klidně může někomu vyhovovat, ovšem na úspěch ti, kteří si tento pracovní režim osvojí, budou muset zapomenout. „Quiet quitting znamená udělat to nejnutnější, co se od vás v práci očekává, a spokojit se s průměrností. Povýšení a zvýšení platů se týkají těch, jejichž míra úsilí někam směřuje, a ne těch, kteří dělají jen naprosto nezbytné minimum,“ shrnula.
Vážně jsou lidé „lemry líné“?
To, že lidé nechtějí pracovat nad rámec svých povinností, se samozřejmě může zdát jako problém. Ovšem problémem je i to, že právě mladší generace pracovníků mají jednoduše jiné životní priority, které jim tak úplně nelze vyčítat. Co je ale problematické nejvíce, je fakt, že jedním ze základních podkladů pro ty, dle nichž lidé masivně ztrácejí zájem o práci, je studie, v jejímž rámci jsou američtí pracovníci každoročně dotazováni na to, jak moc jsou své práci oddaní.
Pravdou totiž je, že mezi lety 2010 a 2020 se pracovní angažovanost zaměstnanců naopak postupně navyšovala – a i když v roce 2022 mírně klesla, stále je vyšší než v kterémkoliv roce mezi lety 2000-2014. Takže to, čemu se nyní dostává označení quiet quitting, je vlastně termín pro jinak známou skutečnost donedávna pojmenovávanou jako „mám práci“. Pokles pracovní produktivity v roce 2022 tak lze spíše přikládat pandemii (v jejím důsledku celá řada lidí o práci přišla či ji musela změnit, a tak není divu, že se jejich produktivita a nadšení v novém a neznámém zaměstnání snížily) než náhlé epidemii lenosti.
A co z toho plyne? Zdá se, že celý „quiet quitting“ je jednoduše trend jako jakýkoliv jiný, snaha dát trendy označení něčemu, co dávno existuje, a zároveň tak poskytnout novou jasnou škatulku. A ta bude spíše než komukoliv jinému vyhovovat vrcholovým manažerům, jelikož jim poskytne velmi snadné vysvětlení toho, proč jejich týmy nefungují. Je totiž snazší hodit situaci na líné zaměstnance, než se zkusit zamyslet nad tím, že by chyba mohla být třeba i v efektivitě vedení týmu anebo nastavení pracovního trhu jako takového.
