Zhroutil se vám po rozchodu svět? Obáváte se lidské konečnosti? Nic není věčné, konce jsou ale skvělým zdrojem naděje, optimismu a motivace
Význam „smyslu“ života
Ruku v ruce s tím, jak člověk roste, dospívá a následně stárne, mění se jeho dlouhodobé cíle a vlastně i smysl, proč dělá, co dělá. Není tak divu, že na toto téma se již zaměřil nespočet psychologů – a shodli se v jednom: smysl a účel toho, jak žijeme a co děláme, směřuje vlastně k jedinému, tedy dosažení „velkých věcí“. Pokud člověk ví, o co a proč usiluje, vykazuje také lepší fyzické a duševní zdraví – i proto jsou mnozí přesvědčeni, že právě hledání a nalezení smyslu existence je vlastně jedním ze základních evolučních mechanismů, jelikož jednotlivým druhům pomáhá přežít. A také postupně pomáhá lidem, aby se spojovali s druhými, kteří vidí věci stejně, poskytovali si podporu a utvářeli tak de facto určitou komunitu. Smíření se s tím, že naše vlastní existence není věčná a je poměrně snadno překonatelná, však nalezení jejího smyslu – a naplnění onoho účelu – poměrně ulehčuje.
Jak najít své „proč“?
Mohlo by se sice zdát, že věnovat někomu svůj čas, peníze, nápady a třeba i srdce, nemá úplně smysl, když se tyto investice v podstatě nevyplatí, ovšem právě perspektivou jisté pomíjivosti všeho je tu i druhá možnost – neztrácet ani okamžik. Maximalizovat veškerý svůj potenciál v jednu přítomnou chvíli, protože kdo ví, jaký bude zítřek. Vždyť zítřek ani nemusí přijít! Jak přitom dokládá nejen zkušenost, ale i věda, právě vidina konce je vlastně skvělým podnětem pro zlepšení výkonu.
Kdybychom začali jedním nepříliš veselým příkladem, nezřídka platí, že zdravotní stav těch, jejichž smrt se blíží, se bezprostředně předtím na chvíli zlepší. Je to vlastně takové vybičování se organismu (odborně tento jev bývá označován jako terminální lucidita). Ovšem podobně funguje člověk i v případě, že se blíží jiné konce, ne jen ty životní. Studie realizovaná mezi více jak třemi tisíci profesionálními fotbalisty např. prokázala, že čím více se blížil konec zápasu, tím více soustředění a výkonní hráči byli – na 56 % všech gólů tak padlo ve druhém poločase a 23 % v posledních 15 minutách 90minuotového utkání (ač svou roli jistě může hrát i únava obránců a brankářů).
Ať už jde ale o konec fotbalového utkání, konec knihy, seriálu, poslední setkání, poslední polibek apod. – každý den v našich životech něco (ať už dobrého, nebo i špatného) končí. Navzdory okolnostem ale žádný konec nemusí být vždy tak hrozný, jak by se mohlo zdát – lidem totiž mohou konce v určitém hledisku i prospět. „Představa, že vám dochází čas – a nutně se nemusí jednat jen o čas vymezený celým životem, ale třeba čas studia, čas na pracovišti – vás dokáže přimět, abyste se chopili okamžiku a vytěžili ze svých životů co nejvíce toho nejlepšího. Jakmile pak podniknete kroky k tomu, abyste si náležitě užili své okolí, rodinu, přátele, kolegy, získáte pocit, že jste přesně tam, kde chcete být,“ shrnuje Kristy Layous, která s kolegy zkoumala pozitivní a negativní emoce studentů na univerzitách právě v souvislosti s ukončením studia.
V různých aspektech pozitivní mohou být i další typy konců. V rovině vztahů např. platí, že ačkoliv rozchody jsou velmi stresující, nezřídka vedou (především v případě žen) k dalšímu osobnímu růstu. A pokud bychom se vrátili k příkladu s umírajícími, ať už těmi, kteří jsou nemocní, nebo dokonce i odsouzenci na smrt – jejich smýšlení bylo tváří v tvář neodvratnému konci mnohem pozitivnější. Jak shrnul obdobně zaměřený výzkum, „přímé vystavení smrti lidem umožňuje žít v přítomnosti, kultivovat duchovní život a hluboce přemýšlet a kontinuitě života.“
V podstatě tedy platí, že stěžejní je pro to, aby se člověk vyrovnal s konečností, jeho perspektiva. My jako lidé, máme svůj čas plus minus vyměřený. Podle astrofyziků ale ten naprosto definitivní konec pravděpodobně přijde až za 10100 let, což je rozhodně spousta času na to přeformulovat hrozící konec v příležitost k růstu.
Nic netrvá věčně – a to je na tom skvělé
Podtrženo – sečteno, nic netrvá věčně. Každý z nás má na světě vyměřený čas. A všechno jednou přestane existovat. Samozřejmě, že z pozice fatalistů by bylo možné se konečností a krátkostí existence trápit, na druhou stranu je ale možné volit pohled mnohem nadějeplnější. Totiž: čím více něčeho máme, tím více tím plýtváme – a tak bychom se třeba k celé řadě věcí vůbec neodhodlali a odkládali je na neurčité „jindy“. Díky jistotě, že náš život neodvratně plyne, ale můžeme (a měli bychom) doslova žít, jako by každý den byl tím posledním. Lidské životy jsou totiž nejen krásné, ale i vzácné, právě proto, že nic netrvá věčně, ne navzdory tomu.
