Psycholožka Lucie Thomas: je naprosto normální být jiné orientace! Nikdy nikomu nedlužíte vysvětlení za to, jaký jste
Na otázky ohledně coming outu odpovídá psycholožka a koučka česko-amerického vzdělání Lucie Thomas. „Pokud máte jinou než heterosexuální orientaci, není s vámi nic špatně. Pokud je pro vás tohle období těžké, jednou to přejde a budete zase šťastní,“ říká Lucie s tím, že nikdy nikdo nedluží svému okolí vysvětlování či obhajování své orientace, je to čistě naše věc. Navíc dodává, že pokud v sobě dusíme negativní emoce, budou nás zevnitř otravovat a může to poškodit naši psychiku. Jak tedy na to?
Kdy člověk přijde na to, že je jinak sexuálně orientovaný? Je to nejčastěji v době, kdy navazujeme první vztahy? Puberta?
Člověk na to může přijít třeba již v sedmi letech, anebo si to plně uvědomit až ve čtyřiceti. Ale ano, první zkušenosti a vztahy jsou obvykle bohaté na indicie, které nás potom táhnou nějakým směrem. Pokud si nejsme jistí, jak to máme, je fajn se zbytečně neškatulkovat a nechat věci plynout. Čas a další zkušenosti nám to vyjasní.
Když mu tedy dojde, že je jinak orientovaný. Co dál? Za kým by měl člověk prvně přijít a říci mu to?
Nespěchala bych s tím, o tom hned někomu říct. Přece jen je to intimní téma a ve své podstatě do toho druhým lidem nic není. Pokud ale člověk cítí touhu a potřebu se svěřit, pak bych začala u přátel, kterým důvěřuji a připadají mi rozumní a vyrovnaní. Když si z toho odnesu pozitivní zkušenost, mohu pokračovat a svěřit se rodině. Pokud dobré kamarády nemáte nebo nevěříte, že by takové interakce mohly dopadnout dobře, promluvte si nejdřív s odborníkem, ať už v poradně nebo třeba na telefonní lince.
Stávají se i situace, že člověk nezvládá přijmout, že je jinak orientovaný a bojuje sám se sebou?
Určitě. Všude kolem máme mnoho příkladů, jak fungují heterosexuální vztahy, přesto v nich většina z nás někdy tápe. A co teprve homosexuální vztah? Tam můžeme mít ještě více otazníků, které nás trochu děsí. Dále, jedním z největších strachů lidí je obava z odmítnutí. Bojíme se, aby nás okolí přijalo, aby nás blízcí neodsoudili. Jsou to velmi přirozené a běžné strachy a bohužel někdy i opodstatněné.
Nemůže se pak člověk dostat do depresí či podobných problémů?
Může se dostat do přechodné deprese a úzkostných stavů. Pokud na naši orientaci někdo reaguje odsouzením, vždy si pamatujme, že to nevypovídá absolutně nic o nás a naší kvalitě a hodnotě. Vždy to jen značí, že je daný člověk emočně nevyzrálý.
Jak z toho ven?
Pokud máme opravdu velké strachy z přiznání, nebo už je po, ale naše zkušenost byla negativní, doporučuji o tom pohovořit s přáteli gayi, případně se uchýlit k nějaké knížce, online fóru, YouTube videu a komentářům pod ním – abyste věděli, že absolutně nejste sami a miliony lidí mají podobnou zkušenost. Pokud toto nepomáhá, určitě doporučuji navštívit odborníka, ideálně psychologa.
Mnozí lidé si myslí, zejména starší generace lidí, že homosexualita je výmysl dnešní doby. Čím si to vysvětluješ?
Nevyrostli třeba v době nebo komunitě, kde byla homosexualita dobře tolerovaná. Tohoto přístupu se stále drží, nevyvíjí se společně s dobou, která otevírá dříve tabuizovaná témata. Mezigenerační rozdíly tu vždy byly, jsou a budou. A jinak, pokud je někdo zvlášť hlasitý odpůrce homosexuálů, může to být proto, že jím sám je (ať už to ví, nebo ne). Ale protože to jako mladý nechtěl kvůli strachu přiznat, tak je teď nesnáší dle logiky „když nemůžu já, tak vy byste taky neměli“. Vlastně mladým závidí jejich otevřenost, svobodu a možnosti.
Pokud syn/dcera oznámí, že jsou jiné orientace, jak k tomu většinou přistupují rodiče?
V zásadě mohou přistoupit buď z pozice přijetí anebo nepřijetí, a tam je široké spektrum možností. Já bych dětem doporučila se na takový rozhovor dobře připravit. Definujte si přesně, co a jak chcete říct a připravte se na různé druhy reakcí, které si od mamky nebo taťky dovedete představit. Pokud rozhovor podle vás nedopadne dobře, NENÍ to vaše vina. Opět to značí jen emoční nevyzrálost rodiče. Komunikujte své zklamání a ihned poté, nebo maximálně po pár dnech jim řekněte, jak jste si to představovali a co jste chtěli slyšet. Například: „Mami, mrzí mě, když jsi řekla že tomu nevěříš a ať si to ještě promyslím. Já jsem spíš doufal, že řekneš, že je to v pořádku a že mě budeš mít stejně ráda i tak.“ Rodič musí slyšet, že vás svou reakcí zklamal nebo vám ublížil. Jinak riskujete, že tyto negativní emoce ve vás budou bublat, otravovat vás zevnitř a může to poškodit vaši psychiku a vztah s rodičem na dlouhou dobu.
Někdy možná maminky či tatínkové trpí tím, že nikdy nebudou prarodiči. Mohou je trápit právě i takové myšlenky?
Může je to trápit. Ale není dobré své děti nutit do rodičovství nebo jim vyčítat jejich rozhodnutí. Jednak by se to stejně akorát obrátilo proti nim, zadruhé by sami nebyli rádi, kdyby byli v takové pozici.
Jak by se rodič měl k takové situaci správně postavit?
Určitě doporučuji reagovat z pozice přijetí a podpory. Pokud má rodič dále nějaké pochybnosti nebo otázky, jistě je může ventilovat, ale opět z pozice přijetí reality tak, jak ji dítě komunikovalo. Dobré je také ujistit o tom, že se tím rodičova láska k dítěti nijak nemění.
Pokud s tím mají rodiče problém a nejsou schopni to akceptovat – jak by se k tomu měl postavit jejich syn či dcera? Má vyhledat odbornou pomoc?
Takový mini návod jsem dala v jedné z předchozích odpovědí. Je důležité ventilovat své zklamání a očekávání lepšího vývoje. Pokud to nikam nevede, tedy rodiče stále nejsou schopni se posunout dál a my kvůli tomu trpíme, rozhovor s odborníkem je určitě dobrý nápad. Je jen přirozené, že bychom si o tom chtěli s někým popovídat a pomohlo by nám ujištění, že jsme v pořádku.
A kde se dá vlastně taková odborná pomoc najít?
Hledala bych ji nejdříve u psychologa nebo psychoterapeuta (pozor, ten druhý nemusí mít psychologické VŠ vzdělání). Zadejte si do vyhledávače místo bydliště a druh odborníka, například „psycholog Praha“. Prozkoumejte několik různých zdrojů a pak se rozhodněte dle sympatií a recenzí odborníka. Placené služby bývají kvalitnější a rychleji dostupné, ale lze najít i odborníky na pojišťovnu, jen můžete dlouho čekat. Na mém blogu na www.kouc-praha.com mám článek s několika desítkami zdrojů psychické pomoci zdarma po celé ČR i online.
Myslíš si, že může člověk, který vnitřně cítí, že je homosexuál, prožít šťastný život jako heterosexuál? Žít ve lži, ale s rodinou a dětmi? Lze i tak být šťastný?
Může a určitě to lze. Většina vztahů stejně po nějaké době přejde z milenecké polohy do přátelské a je to tak v pořádku. Na naší orientaci potom až tak nezáleží. Ale samozřejmě, že mnoho lidí bude strádat, pokud mají pocit, že si dost v životě nezkusili, „neužili“ a sexuální aspekt jim chybí. To už je pak na každém, aby si vybral své životní priority.
Je nějaké doporučení, co bys dala právě náctiletým dětem v tomto období? V období poznávání se?
Zaprvé a především – pokud máte jinou než heterosexuální orientaci, jste v pořádku. Není s vámi nic špatně. Pokud je pro vás tohle období těžké, jednou to přejde a budete zase šťastní. Zadruhé – pokud si nejste orientací jistí, je to taky v pořádku. Nemusíte se hned nálepkovat. Zatřetí – nikomu nedlužíte vysvětlování nebo obhajování vaší orientace a sexuality, je to zcela vaše věc. Pokud se chcete svěřit rodičům, dobře se na takový rozhovor připravte dle rad výše. Nejspíš to však proběhne v pohodě a budete mile překvapeni. A začtvrté – pokud má s vaší orientací kdokoli problém, pak je to přesně ono – JEHO problém. Ne váš. Vy jste v cajku. Žijte svůj život navzdory všemu jak nejlépe dovedete. To je to jediné, na čem skutečně záleží.
Lucie Thomas je psycholog a kouč s česko-americkým vzděláním. Od roku 2014 má svoji soukromou praxi na Praze 1, nejčastěji s klienty řeší partnerské a rodinné vztahy, single život a sebevědomí. Je autorkou seberozvojové knihy Moudra pro holky. Nejvíc ji baví její práce a cestování po světě s manželem Cordem.
