„Syn chce být vojákem. Spolužákům o své orientaci neřekne. Bojí se a já také,“ strachuje se matka o jedináčka. Mlčení mu poradila
Napsala jste mi, že si myslíte, že lidé jsou dneska extrémně zlí a zároveň, že je těžké žít mezi ostatními, pokud je člověk „jiný a neumí to ovládat“. Já bych si ráda prošla obě tato prohlášení. Myslíte si, že lidé jsou skutečně zlí? Víc, než tomu bylo dřív?
Já myslím, že ano. Když jsem já chodila do školy, nikdo o mně nepsal nic hnusného na internetu, nefotilo se a nedávalo se to všem na odiv. Když vás někdo šikanoval, vědělo se, kdo to je a skončilo to změnou prostředí. Ti mladí to dneska mají hrozně těžké. Jde to za nimi všude. Pořád na vás někdo pípá v telefonu a často je to vážně náročné.
Vy sama nemáte sociální sítě, telefon nebo třeba notebook?
Notebook nemám, mám tablet, když si večer chci něco zahrát. Mám syndrom krátkých rukou. To znamená, že prostě nevidím na blízko a špatně se mi hrají hry na malé obrazovce telefonu. A nechce se mi pořád tahat brýle. Notabene když mi ani trochu nesluší. Stydím se za ně.
Jenomže o mně nejde. Moje aktivity na sociálních sítích jsou omezené. Nemám tam fotky – možná jen jednu nebo dvě. Mám pár přátel – lidí, které opravdu znám. Spíš si telefonujeme nebo hraju ty hry, ale nechatuju, nepřidávám nikam nic. Bavím se jen na diskuzích, co mě zajímají – třeba o politice nebo nějakých domácích tipech a radách, vaření a tak. Ale i tam vidíte, jak se ti lidi hned začnou urážet a hádat. Myslím, že kvůli internetu jsou lidi prostě zlejší.
A to platí i osobně?
Podle mě ano. Odosobnili se. Takže už i tváří v tvář jsou k sobě mnohem studenější. Tak vřelé lidi, jako jsem jako malá holka znala třeba u babičky, ty už jen tak nepotkáte. Tam byli všichni sousedi jako jedna rodina. Na návsi jste potkali jen známé tváře a všechny se na vás usmívaly. Dneska se každý jenom šklebí a hledí si nahrabat pro sebe.
Není to trochu jen tím, že spousta lidí má své dětství za nejlepší období? Vzpomínky mohou trochu klamat…
Ne, opravdu si myslím, že dneska jsou lidé hodně krutí a pořád něco vymýšlejí. Dřív neměli tolik co řešit. A tak se radši bavili. Teď je to samá zpráva, informace, pořád nějaký stres.
Váš syn je gay, je to tak? Je mu šestnáct let a studuje.
Ano. Je na střední škole a chce být vojákem. Po maturitě chce jít na školu do Brna.
Jak je to dlouho od jeho coming outu rodině?
Jestli myslíte to, jak nám řekl, že je na kluky, tak to je asi dva roky. Nebrali jsme to moc vážně – bylo mu čtrnáct. Vyvíjel se pomaleji než jeho spolužáci a měli jsme to za následek prostého nedostatku pozornosti od děvčat. Však to znáte, holky chtějí kluky, kteří vypadají starší, jsou vyšší, a tak.
Ale syn to docela dorostl. Soudím podle toho, co jste mi ukázala na fotkách…
Ano, během teď roku a půl se hodně vytáhl. Dodalo mu to sebevědomí. Začal cvičit, ale to zatím moc vidět není. Je hodně hubený. Ale ono to přijde. Napřed do výšky, pak do šířky, jak vždycky říkala moje maminka o chlapech. Tak rostou.
Proč jste synovi poradila, aby o své sexuální orientaci nikde moc nemluvil?
Zaprvé proto, co už jsem řekla – lidé jsou zlí. No a zadruhé proto, že chce být voják. Mluví o tom od chvíle, co chodil do školky. Vždycky měl i zelený pokojíček, maskáčové peřiny… Ujíždí na tom opravdu odmalička. Musím říct, že nebýt toho, že nám řekl, že je gay, v životě bych to do něj neřekla. Má hodně klučičí koníčky. Který gay chce být voják?
To se obávám, že je čirá stereotypizace…
Asi ano. Viditelně je to stereotyp, protože syn si stojí za tím, že gay je. A i za tím vojáctvím. Tak uvidíme, jak mu to dopadne. Věřím mu. Když je odhodlaný, vždycky všechno zvládne. Horší je, že nevím, jestli ho ostatní mezi sebe přijmou. Mohli by ho za to šikanovat. Prostě se mi nelíbí, že by to o něm všichni věděli, aby se mu smáli, a ještě mu třeba nakonec ten sen zkazili. Měl by být voják, když to tolik chce. A třeba si časem najde i ženu. Třeba se to v něm zlomí.
Samozřejmě je možné zamilovat se do muže i ženy. Všichni lidé nejsou striktně vyhraněni. Ovšem nejde v tomto případě spíš o vaše přání?
Trochu ano. Chci, aby byl šťastný a žil normální život.
To se dostáváme i k tomu, že si nejspíš myslíte, že je váš syn jiný a neumí to ovládat, že?
Však je to tak. Není normální v tom smyslu, jako běžní kluci, co nahánějí holky. Je jiný. A mluvili jsme o tom hodně, pochopila jsem, že to nejde moc ovládat – je to jako když se zamilujete do špatného chlapa. Víte, že je to špatně, ale co s tím naděláte. Milujete ho.
Říkáte tím, že je špatně, že je váš syn gay?
Ne i ano. Samozřejmě ho mám ráda a pokud to tak má, tak to tak má a dobrý. Ale měl by to v životě jednodušší, kdyby prostě měl rád ženy. Ušetřil by si spoustu trápení. Spolužákům to prostě neřekne. Ani těm na vysoké. Dohodli jsme se. Bojí se a já také.
Víte, co mě ničí? Když si představím, že bude někde sám, ubytovaný mezi budoucími vojáky, kteří k němu třeba nebudou hodní proto, jaký je. Vidíte to ve filmech a seriálech pořád, jaká šikana v takovém prostředí panuje. Teď na střední je to dobré, tam se za něj můžu postavit a bydlí doma – o všem tak vím. Ale co až bude bydlet tak daleko? To mě upřímně děsí. Strašně moc.
