„Až 40 % fotbalistů jsou gayové nebo bisexuálové,“ tvrdí první gay rozhodčí FIFA. Proč je homosexualita ve vrcholovém fotbalu tabu?
Možná je to až neuvěřitelné, že když se v červenci letošního roku vyoutoval brazilský sportovní funkcionář Igor Benevenuto, stal se zároveň historicky prvním otevřeně gay rozhodčím FIFA. Organizace jej pak záhy podpořila, když v oficiálním vyjádření uvedla, že „vítá a podporuje Benevenutovo rozhodnutí přihlásit se otevřeně ke své sexuální orientaci“ a zároveň že „věří v to, že fotbal je pro každého.“ Ovšem praxe ukazuje spíše něco diametrálně jiného. Sám Benevenuto se totiž následně rozpovídal i o tom, jak to vlastně ve vrcholovém sportu funguje. „Fotbal byl odjakživa pro muže a já jsem od raného věku věděl, že jsem gay – a tak nebylo dokonalejší místo, kde skrývat svou sexualitu,“ uvedl tak rozhodčí v podcastovém vysílání. Dodal také, že věnoval již 23 let píšťalce. Až do chvíle jeho coming outu však nebyl sám sebou. „Gayové jsou zvyklí nebýt sami sebou,“ doplnil také s tím, že věří, že jeho krok snad ostatní povzbudí a celé sportovní odvětví inspiruje k větší rozmanitosti. Přesně tu přitom fotbal nepochybně potřebuje, což naznačil i sám Benevenuto…
„Třicet až čtyřicet procent fotbalistů jsou gayové nebo bisexuálové nebo mají alespoň nějakou sexuální zkušenost s jiným mužem,“ prohlásil tak Benevenuto v rámci rozhovoru pro německý časopis Der Spiegel s tím, že by lidé byli opravdu překvapeni, kolik gayů se ve sportovním odvětví pohybuje. Narážejí ale na takovou přemíru překážek, že svou orientaci raději skrývají. Benevenuto v této souvislosti doplnil i zkušenost z vlastní rodné země, Brazílie: „U nás je homosexualita vnímána jako nemoc podobná alkoholismu a prý ji lze překonat,“ objasnil s tím, že i on tomu po mnoho let věřil. „Trpěl jsem depresemi, prošel temnými časy. Nečekám, že se něco ze dne na den změní, ale stále mohu být kapkou v moři změn,“ uzavřel. Existují ale pro jeho tvrzení nějaké relevantní podklady?
Gayů jako šafránu…
Vrcholových fotbalistů, kteří by se otevřeně hlásili k tomu, že jsou gayové, je skutečně naprosté minimum. Jedním z prvních byl v roce 1990 Justin Fashanu (který si v roce 1998 sáhl na život a po svém coming outu byl systematicky zesměšňován a přezdíván také jako Queen of Hearts), po němž se vyoutoval Jake Daniels. Pokud bychom se ale soustředili ryze na poslední dekádu, do historie se nepochybně svým coming outem v roce 2021 vepsal špičkový profesionální fotbalista Josh Cavallo (a ten dle vlastních slov po coming outu čelil výhrůžkám smrtí).
V obecné rovině je tak možné říct, že špičkové fotbalové kluby jako by byly skutečně hetero-mekkou. Třeba v Premiere League skutečně nejsou žádní fotbalisté – gayové. Oficiálně. Jenže… Podle bývalého předsedy Asociace profesionálních fotbalistů Clarka Carlisla mu minimálně osm hráčů řeklo, že jsou gayové. DŮVĚRNĚ. Takže zatímco mimo prostředí fotbalu přeci jen v řadě dalších sportovních odvětví množství otevřených gayů mírně roste, mezi fotbalisty vládne v tomto směru stále ohlušující ticho.
Fanoušci fotbalu: tolerantnější vůči LGBT lidem než většinová populace?
Není tedy divu, že téma odlišné sexuální orientace ve fotbalu zaujalo i výzkumníky. Již před dekádou byl tak realizován průzkum, dle jehož respondentů se měl do roku 2014 najít alespoň jeden vrcholový fotbalista, který se měl cítit natolik bezpečně, že odhalil veřejně svou sexualitu. A další hráči jej měli následovat. Jenže od průzkumů je k realitě docela daleko a ve fotbale jako by homosexualita opravdu neexistovala. Vědci se tedy na dané téma zaměřili loni znovu a zjišťovali, co je dle veřejnosti příčinou tohoto stavu. A k čemu došli? Že drtivá většina respondentů (95 %), kteří se považují za fotbalové fanoušky, by uvítala otevřené gay fotbalisty, což v důsledku znamená, že fotbalová kultura je pro gaye dokonce přátelštější než širší společnost (sic!). Fanoušci se také domnívají, že hráči o své orientaci mlčí, protože je k tomu nutí jejich agenti, manažeři a majitelé klubů. A ač sami fanoušci často na utkáních používají homofobní urážky, nepovažují je za škodlivé…
Je tak vlastně až paradoxní, že když už se fotbalisté k tomu, že jsou gayové, přihlásí, učiní tak raději až poté, co ukončí kariéru. To byl ostatně případ Thomase Beattieho, který většinu své kariéry strávil v Kanadě a Singapuru. Vyoutoval se ve 33 letech, když fotbal v roce 2020 pověsil na hřebík. A pro BBC uvedl, že se konečně cítí osvobozený, ale k tomuto kroku nedokázal přistoupit dřív, protože pro profesionálního fotbalistu prohlášení o jeho sexuální orientaci nese prvek rizika. Ten přitom do jisté míry vyvrátil již zmiňovaný výzkum z roku 2014, dle nějž gay fotbalistům nehrozí žádné zastrašující a naštvané reakce fanoušků, ti totiž smýšlí velmi liberálně. A vyjádření fotbalových fanoušků z roku 2020 to potvrzují – dle nich není při fotbale důležité, zda je hráč heterosexuál, nebo gay, záleží jen na tom, jak dobře hraje fotbal. Dle jejich názoru je tedy neobvyklé, že ve fotbale je gayů minimum, jelikož nemají pocit, že by tento sport byl plný překážek k tomu, aby gayové nebyli schopní vyjádřit, kým jsou. A tak nezbývá, než se spokojit s dalšími možnými vysvětleními.
Za jakou cenu?
Podle někdejšího fotbalisty Rio Ferdinanda jsou tedy vrcholoví fotbalisté k tomu, aby veřejně svou orientaci neprozrazovali, nabádání právníky – a to proto, aby následný zájem médií neměl negativní vliv na jejich duševní zdraví. Ale možná, že úplně nejrozumitelnější pohled do fotbalového světa nabízí celovečerní snímek The Pass s Russellem Toveyem v hlavní roli uzavřeného, sebedestruktivního fotbalisty – gaye, jehož psychika je právě kvůli odlišné orientaci pod neustálým tlakem. Producent snímku, Duncan Kenworthy, totiž v souvolosti s uvedením filmu situaci vystihl velmi pregnantně. „Co kdyby v 17 letech byly váš život a kariéra předurčeny? Protože jako fotbalisté jste ve veřejné představivosti okamžitě jasně zařazeni a spojováni s tím, co je od profesionálních fotbalistů očekáváno. Ale co kdybyste měli city k jiným mužům? Abyste byli úspěšní na té nejvyšší úrovni, musíte se přizpůsobit, naopak rozbití určitých mantinelů vždy způsobí rozruch. (…) Ve skutečnost žádné fotbalisty osobně neznám, ale mám podezření, že se v případě coming outu bojí nejen toho, co by řekli fanoušci, ale i ztráty respektu a vlastně ztráty úplně všho, co je drží na vrcholu a díky čemu vydělávají miliony,“ shrnul. Pak je ale otázkou, zda to vše za život ve lži a souvisejícím psychickém vypětí stojí.
