„I heteráci jsou k romantice ochotnější: Láska je mezi gayi trapné slovo!“ zjistil muž, který si hledá dlouhodobého partnera
Jak dlouho žijete sám?
Zní to hrozně, ale od devadesátého osmého. (smích) Samozřejmě jsem mezitím měl nějaké vztahy, sem tam u mě někdo přebýval poměrně často, ale nebylo to jejich výhradní bydlení. Takže sám bydlím vlastně od doby, co jsem vylétl z hnízda rodičů, kam se sice rád vracím, avšak už je to opravdu dávno, co jsem tam byl doma.
To už je hraniční se čtvrtstoletím. Jak tuto situaci berete? Jako samotu, anebo samostatnost? Negativně, či pozitivně?
Pro mě je to od obojího trochu. Jako mladý jsem byl hrdý, že se o sebe svedu postarat. Navíc v mé době, myslím si, nebylo tolik mamánků jako dneska. Možná je to bytovou krizí, možná spíš krizí výchovnou, to nevím, ale v mé době si myslím, že nebylo úplně normální být ještě ve třiceti v osm doma na večeři a pak jít spát do postele, kterou vám rodiče koupili na střední, protože jste vyrostli ze své dětské matrace.
Na druhou stranu jsem hodně sám, ano. Mám přátele, užívám si života, nemám děti, nemám žádné závazky, takže peníze mám především proto, aby si udržel nějaký standard, který se snažím naplňovat a dobře o sebe ve smyslu zážitků a kvalitních zdrojů pečovat. Nicméně někdy bych se klidně i uskromnil, kdybych našel něco – nebo spíš někoho –, na kom by mi záleželo tolik, že bych ho dokonce miloval.
Chtěl byste mít děti?
To je tedy hodně přímá otázka a pro mě i dost bolavá, ale chápu, proč se ptáte. Vlastně jsem tam taky trochu mířil. Ano, chtěl jsem mít děti, ale začínám si myslet, že to prostě nemám v osudu.
Pocházím ze tří sourozenců – jsem nejmladší a obě moje sestry děti samozřejmě mají. A jedna má dokonce už i vnouče. Jelikož máme v rodině poměrně fajn vztahy, alespoň tak se s dětmi vyblbnu: Vezmu je do bazénu, chodíme se synovcem na squash a se sestřiným vnoučátkem si zase opakuji fázi, kdy jsem na rukou houpal miminko a říkal jsem si, že bych chtěl svoje. Je to pro mě těžké, ale lepší než nic.
Kdy skončil váš poslední vztah? Nebo máte teď nějaký?
Mám takového „lepšího kamaráda“, bych ho nazval. Vídáme se, plníme si některé potřeby, ale určitě ne všechny. Hlavně ne ty emocionální. Ani nějaké touhy po budování a budoucnosti. On to neslyší rád. Možná tím, že je ode mě mladší a ještě k tomu nedospěl, anebo na to prostě obecně není. Nevím.
Proč jste spolu? Máte se tolik rádi, že překonáváte i tyto poměrně zásadní rozdíly v touhách?
Asi bych to nazval smířením a nějakou leností zase se vystavovat námaze a ponížení.
Námaha a ponížení? To zní hrozně… Kde jste přišel k těmto zkušenostem?
Měl jsem taková období – a možná ještě nějaké přijde –, kdy jsem trávil hodně času po seznamkách, dokonce jsem si platil i taková ta rychlá rande. Došel jsem i do bodu, kdy jsem žádal rodinné příslušníky a přátele o pomoc a seznámení s někým, o kom by si mohli myslet, že by se ke mně hodil. Nic z toho ale nepřineslo to, co jsem chtěl.
Tedy lásku, pevné partnerství a společné plánování třeba i té rodiny?
Ano, přesně. Když vám to takhle říkám, sám se stydím.
Proč? Toto jsou přeci zcela normální touhy dospělého člověka…
Ne tak úplně. Zdá se mi, že mezi gayi je láska trapné slovo. Ti, kdo ho použili, se často potkali s velkým zklamáním. Mám dojem, že i heteráci jsou ochotnější k romantice než gayové.
A čím myslíte, že to je?
Ženami. Opravdu. Ženy jsou skvělá stvoření, velmi inspirativní a silná. Že mě nepřitahují, mě trochu mrzí. Protože ženy dokáží z muže dostat to nejlepší. Muži – alespoň ti dobří –, se snaží respektovat jejich energii, a přizpůsobit se jí, aby měli u ženy šanci, aby jí udělali šťastnou. To mezi gayi nefunguje. Pořád jsme dva chlapi a ty energie jsou někdy zmatené. Přistupujeme k sobě – řekl bych – víc rovnostářsky, méně galantně a opatrně. Spíš se tak jako navzájem trochu hecujeme, motivujeme k určitému typu chování, zkoušíme, kam můžeme zajít… Možná je to jen moje zkušenost a ostatní se mnou nebudou souhlasit, a to je v pořádku. Nicméně mně to tak připadá.
Zkoušel jste se svým partnerem na téma sladění cílů a způsobu života mluvit? Mohu ho nazývat partnerem, anebo spíš blízkým člověkem?
Spíš to druhé. Partneři by měli spolu prožívat i horší časy a být emocionálně propojeni. Já myslím, že my spolu prožíváme spíš to povrchně hezké, a tam to končí.
Komunikovat jsem se samozřejmě snažil, ale došli jsme k tomu, že to máme každý jinak. A lámat ho nemůžu. Můžu pouze počkat, jestli se to u něj nějak změní, anebo ne.
Mluvíte i o lásce?
To se přiznám, že jsem se neodvážil. Jen jednou jsem muži řekl, že ho miluji. Vlastně dvakrát – jednou ještě na střední škole. A obojí dopadlo fiaskem. Nerad na to vzpomínám a stále se v duši stydím.
Neřekli vám totéž?
Ne.
Řekl vám někdy nějaký muž, že je do vás zamilovaný?
Takhle napřímo ne. Vím, že jsem se hodně líbil jednomu muži kdysi dávno, ale tam zase pro mě nebyla žádná jiskra. Snažil jsem se mu neublížit, ale jestli se mi to povedlo, to nevím. Každopádně na lásku prostě nemám štěstí, anebo hledám nesprávně. Možná je to o času – nevím.
Jak dlouho se scházíte s vašim současným blízkým?
Už to bude dva roky…
To není zrovna začátek vztahu…
Není. Ale současně vím, nebo spíš tuším, že se vídá i s jinými.
Vy to neděláte?
Ne. Je teda pravda, že občas mám záchvat, že si stáhnu seznamku a s někým si píšu. Ale mám takové výčitky, že pak aplikaci smažu a nechám to být. Jsem ztracený případ. (smích)
