Pravou lásku našli dva muži ze středních Čech až po čtyřicítce. Teď přemýšlejí, jak svou orientaci sdělit okolí
Dohodli jsme se na smyšlených jménech David a Marek. Mají ta jména pro vás nějaký hlubší význam?
David: Vlastně vůbec žádný. (smích) Aby to bylo opravdu anonymní.
Marek: Nejde o to, že bychom se jakkoli styděli. Spíš, že ještě nemáme dořešené rodinné věci a nechceme nikomu ublížit.
O jakých záležitostech mluvíme?
Marek: Tak oběma je nám přes čtyřicet. Je jasné, že máme za sebou už spoustu věcí. Já jsem byl ženatý, pak nebyl, pak zase byl… (smích) Mám tři děti. Poslední čtyři roky jsem žil sám, není v tom žádná kontroverze, ale přeci jen bych rád všechno s dětmi sdílel tak nějak pomalu a opatrně.
David: Já teda to mám v hlavě srovnané už od puberty, narozdíl od tady Marka. (smích) Ale chápu jeho přání, že chce na tyhle věci čas. Myslím, že ve vztahu jsou kompromisy a pochopení důležité. Takže to nechávám na něm. Nemyslím si, že je na mně, abych rozhodoval, jak rychle se mají věci s jeho dětmi hýbat. Nikdy jsem otec nebyl a vím i, že bych byl špatný rodič.
Jak to?
David: Já se přiznám, že nemám moc trpělivosti, ani takové té dětské empatie, nebo jak to říct. Mám rád zvířata, rád se pobavím s lidmi, ale nějak nevím, co si povídat s dětmi nebo jak je věci učit. Takže do toho vůbec nezasahuju.
Marek: Já v tobě mám takový čtvrtý dítě. (smích)
Takže se o domácnost nebo o „dospělé“ záležitosti staráte spíš vy, Marku?
Marek: Ne dobrovolně, ale David fakt neumí vařit. Ale vůbec. To je za trest, nechat si od něj udělat večeři. (smích) Ani tomu úklidu moc nedá… Já teda taky nejsem bůhví jak pečlivý, přiznám se, že mě uklízet naučila až doba po rozvodu, ale v našem vztahu jsem to přejal já. Protože jinak to nešlo. (smích)
David: Já na to moc nejsem, no. Radši si někoho zaplatím, aby mi uklidil. Marek je skvělej, všechno zvládá. Já se přiznám, že nemám ani moc vztah k penězům. Prostě byly a budou…
Marek: Takže kasu budu do budoucna držet taky já! (smích)
Davide, my jsme se spolu bavili přes sociální síť. Vy se otevřeně hlásíte ke své orientaci, ale nemáte nikde jedinou fotku s Markem…
David: Nemáme. To je právě to, že Markovi záleží na tom, aby to především jeho nejstarší dcera někde nenašla na internetu – nebo její spolužáci. Je v tomhle hodně paranoidní.
Marek: Já to neberu jako paranoiu. Mám v plánu to samozřejmě s dětmi řešit, ale postupně. I jinou ženu bych jim představoval pomalu. Natož když je to, jak to je…
A jak to tedy přesně je?
Marek: To je pěkně podlá otázka! (smích) No, věci se mají tak, že já ještě pořád to mám tak nějak všechno nedořešené i v hlavě. S bývalými partnerkami a manželkami jsme se měli rádi. Jen jsem nikdy nebyl tak šíleně zamilovaný, jako to vidíte ve filmech. Že prostě máte potřebu se třeba pohádat a usmířit nebo že se vám o druhém zdá. No znáte ty přesládlý filmy…
Ano…
Marek: Ale nečekal jsem, že ve svých třiačtyřiceti budu mít nakonec chlapa! To by mě v životě nenapadlo. Naopak jsem se těmhle tématům vždycky i vyhýbal.
David: Od odříkaného chleba teď největší krajíc!
A teď už to tak cítíte? Máte pocit, že jste doopravdy zamilovaný?
Marek: Pro mě je pořád problém jít s kůží na trh, abych vám tu řekl, že jsem zamilovaný a hodně o svých emocích obecně mluvil, dával je najevo. Není mi to příjemné. Ale asi ano…
David: Já ti dám asi!
Marek: (smích) Můžeme jít dál, prosím?
Samozřejmě. Kdo koho pozval na rande?
David: To jsem byl já. Tenhle by se k ničemu neměl.
Marek: Já tehdy myslel, že si chce jenom pokecat. (smích) To jsem si dal teda! Už jsem se ho nezbavil!
Jak je to dlouho?
David: Něco přes rok. Ono mu ale všechno docela trvalo… Strašná brzda, tenhle chlap! (smích)
Plánujete společný život?
David: Teď pořád jezdíme z jednoho bytu do druhého, a to není moc komfortní. Obojí uklízet, plnit lednici… Plánujeme se sestěhovat.
Marek: Děláš, jako bys to uklízel ty! (smích)
David: Pointa je, že bych rád, kdybychom už normálně žili spolu a zjednodušilo by se to.
Brání vám rodinné záležitosti?
Marek: Já jsem rád, že to David takhle bere a vážím si toho, že se můžu nastěhovat k němu, ale zatím si svůj nájem držet chci. Hlavně kvůli dětem, když ke mně jezdí. Prostě ta změna by na ně byla moc rychlá, a to nechci. Nicméně plánujeme třeba dovču teď v červnu, na to se těšíme. V covidu jsem nikde nebyl, pořád se to odsouvalo, nebyla v ničem jistota… Ale David je v tomhle takový víc akční a prostě to zařídil, takže jedeme a vlastně jsem rád, že mě dokopal si konečně odpočinout.
