„A vy spolu… to…?!“ šokovala otázkou partnery Tomáše a Jakuba majitelka bytu, o jehož nájem se ucházeli. Jak žijí nyní?
Nelze si nevšimnout ne zrovna zdravě vypadajícího stromku na lodžii. Kdo se v tomto bytě stará o rostliny?
Tomáš: (smích)
Jakub: Starám se já. Tomášovi to připadá jako zbytečná práce.
Tomáš: Taky, že je! Ale jednou ho to baví, tak jsem se smířil s tím, že všude máme nějaké truhlíky, hnojivo a řešíme zalévání, když jedeme na dovolenou. V ložnici máme hned několik kytek, které nikdy nekvetly, ale jsou tam…
Jakub: Tyhle kvést ani nemají!
Tomáš: A přesně proto mi připadají zbytečné. (smích)
Žijete spolu už osm let. Celou dobu tady v tomto bytě?
Tomáš: Ne, to ne. Začali jsme spolu žít na koleji. Tam jsme se vlastně poznali – na vysoké.
Jakub: Já mám rodinu na Moravě a Tomášovi rodiče jsou z okolí Domažlic. Ani jeden nejsme zrovna z nejbohatších poměrů, takže kolej byla při studiu jasná volba. A tam jsme se našli. Vlastně to bylo vtipné, protože zprvu jsem si říkal, co to je za podivína. Že s tím se určitě kamarádit nebudu!
Tomáš: A taky, že nekamarádíš! (smích)
Jakub: Pravda…
Kdy jste spolu začali?
Jakub: O tom jsme se doteďka nedohodli. Já si myslím, že by se mělo počítat první rande, ale Tomáš to má jinak.
Tomáš: To nebylo rande, jenom jsme tehdy šli ven na kafe…
Jakub: Ale výročí slavíme na ten den! Bylo to vlastně už v prváku na jaře. Ani jeden nejsme zrovna typy na hlučné akce a na koleji jsme nemohli moc dobře spát. Byly tam stěny jako z papíru. Takže tehdy jsme pili hodně kafe.
Proto jste se přestěhovali? Kdy?
Jakub: Koncem školního roku jsme si říkali, že další už nezvládneme. Takže přes léto jsme si pak hledali nějaký nájem na další rok.
Tehdy jste se přesunuli sem?
Jakub: Ne, to ne. Tehdy jsme si našli jenom 1+kk.
Tomáš: Byla to garsonka!
Jakub: A jak to poznáš? Kuchyň měla přece jinou podlahu, byla oddělená!
Tomáš: Jiná podlaha nedělá oddělenou kuchyň! Byla to garsonka a byla hrozně malá, ale bylo to lepší než kolej. Bylo tam ticho. I když trochu zima, protože vchod sice měla z přízemí, ale okno na druhé straně bylo už jakoby v mínus jedničce. Dům stál v kopci.
Tehdy jste už řekli rodinám o tom, že spolu chodíte? Nebo jak to tehdy proběhlo?
Tomáš: To bylo složitější… O Kubovi rodiče věděli, že je nejspíš na kluky. Tak nějak se tvářili, že to nevidí, a i když bylo jasný, že nejsou nadšení, když mě přivedl domů, zvládli to. Našim to trvalo dýl.
Jakub: Vlastně jim to trvá doteď, ale dobrý…
Tomáš: (na Jakuba) Mají tě rádi…
Jakub: (na Tomáše) Jasně.
Tomáš: Naši to mají prostě postavený tak, že pořád trochu věří, že třeba jednou to dopadne jinak.
Jak to myslíš?
Jakub: No jen to řekni! Že si prostě najde nějakou holku a všechno se spraví!
Tomáš: Tak nějak. Ale neříkají to takhle ošklivě.
Jakub: Podle mě to ošklivý je.
Dodnes je tam tedy nějaký problém, pokud jde o komunikaci?
Jakub: Podle mě to není komunikací. To je prostě tak, že Tomášovi rodiče jsou v těchhle věcech hodně pozadu. A nenechají si nic pořádně vysvětlit. Mají prostě svojí pravdu. Myslí si, že je to u nás jenom pořád ještě nějaký pubertální období. Ale už nám táhne na třicet. Měli by se s tím smířit.
Tomáš: Nemyslí to zle. Prostě chtějí vnoučata. A táta navíc pracuje jako kamioňák. Má většinu kamarádů takových, že jsem jako malej často slýchal, že buzny tohle a teplouši támhleto. Teď už to tolik neříká, ale…
Jakub: Ale pořád si to myslí.
Na děti se tedy nechystáte?
Jakub: Já bych je i chtěl. Ale bojím se šikany.
Jako, že by vaše dítě bylo šikanované? Nebo vy?
Jakub: No to dítě. Nevím, že se mu třeba budou ve škole smát, že má dva táty. Není mi ta představa příjemná. Takže děti spíš nechci, i když je mám rád.
Tomáš: Máme kocoura. To asi stačí.
Vidím, že má opravdu všechno. Je tu pro něj hodně vybavení a hraček…
Tomáš: Jojo. Tak za co jinýho má člověk utrácet? Děláme si radost takhle.
Bojíte se, že lidé, které ještě ani neznáte, budou zlí na dítě, které ještě ani nemáte. Kde se ty obavy berou?
Jakub: Já si nemyslím, že jsme paranoidní. To se nám stalo i třeba, když jsme si hledali právě větší byt. Původně jsme měli bydlet jinde. Ale nedopadlo to.
Proběhla nějaká diskriminace?
Jakub: Byli jsme na prohlídce a ženská, která nám byt ukazovala, se nás zeptala, jestli spolu chodíme. Kdyby se jenom zeptala, tak možná ještě dobrý, ale ona se zeptala tak jako divně. Koukla na nás, na oba ukázala prstem a zakoktala něco jako: „A vy dva spolu jakože… to…?“ Tomáš se tehdy hodně naštval a práskl dveřma.
Tomáš: Já jsem víc horká hlava. Tohle mě prostě urazilo. Co je jí vůbec do toho?! Ty bys určitě slušně odpověděl a nechal by ses.
Jakub: Nenechal…
Tomáš: Ale jojo, vždycky se necháš a pak se vztekáš až doma.
Jakub: Je pravda, že nemám rád spory. Proto jsem rád, že jsme našli tenhle byt. Jsme tu už čtyři roky a pokud to půjde, budeme tu co nejdýl. Je hezkej, na dobrém místě a majitel je moc fajn.
