Zapomeňte na ryzí mužství a ženství. V každém muži je kus ženy – a v ženě zase muže, tvrdí vědci
Jak moc se od sebe ženy a muži liší? To je otázka, kterou si odborníci vytrvale lámou hlavu. Ještě před pár dekádami panovalo přesvědčení, že osobnostní charakteristiky se v závislosti na pohlaví diametrálně odlišují (ostatně, právě na této myšlence stavěla i již zmiňovaná kniha předpokládající, že muži jsou – obrazně řečeno – ze zcela jiné planety než ženy). Dnes se ale stále více ozývají hlasy, které se proti myšlence tzv. binárního genderu (tedy konceptu vycházejícího z kulturních a sociálních složek, jež utvářejí „ženství“ a „mužství“) staví – a usilují o to, aby na člověka bylo nahlíženo nejen z hlediska jeho (biologického) pohlaví, ale i genderu (tedy pohlaví sociálního) a osobnostních charakteristik. To vše jsou totiž faktory, které to, jak konkrétní člověk vystupuje a působí na druhé, ovlivňují. Stručně řečeno – i když se člověk narodí jako žena/muž, neznamená to, že navenek nutně musí jak jako žena/muž vystupovat a naplňovat tak všeobecnou představu o tom, jak by měl/a žena/muž vypadat a chovat se. Zatímco fyzické rozdíly ve velikosti a také anatomii žen a mužů jsou zřejmé a nezpochybnitelné, otázka psychologických rozdílů mezi pohlavími je tak mnohem komplikovanější a do jisté míry i kontroverznější.
Je to vlastně podobné jako s lidskou sexualitou. Tu sice škatulkujeme stejně jako pohlaví – a tak lidi označujeme jako heterosexuální, či homosexuální – jenže je to již nějaký ten pátek, co Alfred Kinsey, jeden z předních odborníků na lidské sexuální chování, upozornil, že sexualita není ani tak kategorií jako spektrem. A totéž nyní tvrdí vědci také o mužství a ženství, ani jedna z těchto kategorií dle jejich názoru neexistuje v žádné zcela „čisté“ formě. I lidská osobnost je tedy víceméně spektrem různých charakteristik, které jsou více ženské, nebo více mužské, a ve výsledku třeba jedna z variant převáží. Neznamená to ale, že by v mužích nebyl „kousek ženy“ a v ženách zase „kousek muže“. Přisuzovat tedy každému jednomu pohlaví „vlastní planetu“ je tak vlastně velmi mylný přístup.
Více podobostí než rozdílů
Rozdíly mezi ženami a muži vědcům nedávají spát – aktuální zjištění, že i ženy v sobě mají v různé míře mužské rysy (a muži zase ty ženské), lze však podpořit i studiemi předcházejícími. Např. metaanalýza dat shromážděných během posledních dvou dekád minulého století prokázala, že ženy a muži si jsou v zásadě velmi podobní, pokud se jedná o osobnost, kognitivní schopnosti a vedení. A podle psycholožky Jane Shibley Hyde z University of Wisconsin, která výzkum provedla, si jsou ženy a muži od dětství do dospělosti více podobní, než aby byli odlišní, a to ve většině psychologických proměnných (tento poznatek byl následně pojmenován jako tzv. hypotéza genderové podobnosti).
Zdroj: Giphy
Jak naznačily výsledky aktuálního výzkumu, i když ženy a muži mohou být ve svých charakteristikách velmi různorodí (muži byli z hlediska osobnostního nepatrně silnější, více riskovali a víc si sebe vážili, zatímco ženy byly altruističtější, soucitnější a mírumilovnější), v jednotlivých znacích se v obecné rovině výsledky žen a mužů překrývaly. Pomineme-li tedy extrémy, a to včetně faktu, že velmi nízký soucit – pokud se již objevil – se s mnohem vyšší pravděpodobností týkal mužů (což koreluje i s tím, že antisociální porucha osobnosti nezřídka zaměňovaná za nedostatek lítosti či empatie mnohem častěji postihuje muže než ženy), ženy a muži se od sebe v základu nijak významně neliší.
Osobnost ženy vs. osobnost muže
I když by možná někteří čekali, že s takovouto klasifikací je opravdu možné pracovat, dle výzkumníků v podstatě každý v dané studii vykázal určitou kombinaci vlastností – a to buď těch, které jsou častější u mužů, nebo častější u žen. Ženy se tedy „ženskému průměru“ blížily více než „mužskému průměru“ jen v 61 % případů a muži se „mužskému průměru“ ve srovnání s tím ženským blížili dokonce jen v 57 % případů. A jen jedno jediné procento žen a také mužů téměř úplně naplnilo osobnostní rysy přisuzované vlastnímu pohlaví.
Jak tedy výzkumníci shrnují, mezi cisgender ženami a muži (tedy mezi těmi, kteří se jako ženy a muži, resp. s příslušnými pohlavními znaky, narodili) panují mírné až střední rozdíly v osobnostních charakteristikách, ale v podstatě pro všechny platí, že naplňují buď mix častěji pozorovaný u žen, nebo mix častěji pozorovaný u mužů. Odhadovat něčí osobnost jen a pouze z informace o pohlaví je tedy scestné a může vést k mylným úsudkům.
Samozřejmě, že i tento výzkum vykazuje určité limity (na které upozorňují sami vědci): byl realizován napříč USA, takže zrcadlí jen kulturu americkou, kromě toho nebyla shromážděna dostatečná data ohledně trans, intersex či nebinárních lidí – a výsledky je tedy nijak nezohledňují. Přesto by se dalo říci, že minimálně otevírá dalším výzkumníkům cestu k tomu, aby ještě více mýtus o odlišnosti lidí vzhledem k pohlaví rozkryli…
