Model Petr Havránek z Love Islandu: „Ať si chlapi klidně brečí, když mají tu potřebu“
Co si jako první představíš pod pojmem maskulinita a co pro tebe maskulinita znamená?
Soubor nějakých vlastností a chování. Ve velké míře je to dáno především společností, kdy je od chlapů zkrátka vyžadováno, aby se chovali podle určité definice, a každý, kdo se tak nechová a nevystupuje, může být vnímán negativně v tom smyslu, že není pořádný chlap.
Je to dobře?
Myslím si, že to není správně, protože podle mě se maskulinita vyvíjí, stejně jako spousta jiných věcí a směrů. To, co bylo dříve chlapské, už dnes chlapské být nemusí, a naopak.
Takže je podle tvého názoru pravda, že můžeme nějaký vývoj v souvislosti s maskulinitou pozorovat a lidé už tolik nelpí na tradicích, že chlap musí být macho a alfa samec?
Myslím, že se to mění především ve městech. Když přijedeš někam na vesnici, tak to bude naprosto jinak. Tam na to budou mít daleko konzervativnější pohled a budou to brát úplně jinak, oproti lidem v metropoli, kde chlapi běžně chodí na kosmetiku, pečují o sebe a dopřávají si podobné věci jako například ženy.
Myslíš, že je díky tomu tradiční maskulinita tak trochu toxická? Nebo by měli být muži vychováváni přísněji?
Myslím si, že jsme v době, kdy by si každý měl dělat, co chce. Samozřejmě ne v tom smyslu, ať ubližuje někomu dalšímu, ale spíše tak, že když někdo cítí, že má potřebu brečet, tak ať se prostě vybrečí. Ať už je to chlap, nebo ženská. Případně, když se cítí dobře v oblečení, které někomu jinému přijde moc extravagantní, tak ať si jej oblékne, protože bychom se měli zaměřovat hlavně sami na sebe a na to, jak se cítíme. Neměli bychom se tolik zabývat tím, co si o nás myslí ostatní, protože pak žijeme spíše jejich život, ne ten svůj.
Aktuálně se Petr účastní reality show Love IslandFoto: se souhlasem Juana Calderóna
Už delší dobu se věnuješ modelingu. Kdybych měl téma maskulinity vztáhnout k tomuto světu, jak se na maskulinitu pohlíží právě zde? Když se totiž řekne model, určitě se spoustě lidí vybaví muž, se kterým je spojena nějaká péče o sebe samého a o svůj zevnějšek. Mnozí budou toho názoru, že jsou tam tvrdé nároky na vzhled. Není kvůli tomu právě prostředí modelingu tak trochu konzervativní?
Myslím, že právě naopak. Lidé pohybující se v modelingu jsou daleko tolerantnější. Když se na to podívám třeba i z pohledu sexuální orientace, tak je to prostředí naprosto vyvážené. Navíc v modelingu působí řada homosexuálů, možná i většina. A všichni se navzájem berou a uznávají, nefungují tam žádné rozepře.
Mně osobně se například mnohokrát stalo, že jsme jeli někam na focení a na hotelu to nešlo zařídit jinak, než že budu spát v jednom pokoji či dokonce na jedné posteli s dalším klukem, a třeba i gayem. Nemám s tím vůbec žádný problém. To, že má někdo jinou sexuální orientaci, vůbec nemění můj pohled na něj a beru ho zkrátka takového, jaký je.
Odpověděl jsi mi trochu z jiného úhlu pohledu… Nepochybuji, že je to prostředí tolerantní, ale jde mi o nároky modelingových agentur a značek na to, jak by měl správný model vypadat. Existují sice různí plussize modelové apod., ale na většině módních přehlídek vidíš zcela totožné typy, tak se ptám, zda je nějaká možnost, že se to někam pohne a za chvíli na mole uvidíme třeba i hodně svalnaté chlapy, případně chlapy s pupkem?
Všechno se nyní řídí především značkami, kdy konkrétní značky a návrháři promítají své představy do módních přehlídek a na základě toho si vybírají své modely. Dejme tomu, že Giorgio Armani asi v nejbližší době neobsadí nějakého transgender modela a podle mého pojede ve stejné linii, ale existuje mnoho alternativních návrhářů, kteří zase naopak staví přehlídky na rozmanitosti, snaží se do nich obsadit různorodé lidi a ukázat, že je to v pohodě a že by to měli dělat všichni.
A abych navázal na to, zda existují nějaké nároky na vzhled, tak díky době, ve které nyní žijeme, je super, že se dnes lidé berou takoví, jací jsou. Takže když chce návrhář svalnaté a namakané chlapy, tak jde do agentury a řekne si o ně. Když chce typově zajímavější, tak udělá to samé.
To je mimochodem další věc, která se hodně mění. Modeling není o tom, být krásný, ale o tom, být zajímavý. Dnes mohou modeling dělat jedinci pro mnoho lidí až možná oškliví. Ale kde je hranice krásy? Mnoho lidí by si řeklo: jak někdo takový může dělat modeling? Ale pro svět modelingu to není nic výjimečného. Stačí být něčím výrazný. Tudíž je dnes možné vidět přehlídku s kluky, kteří mají obrovské uši, obrovský nos apod., což bylo dříve nemyslitelné. Před dvaceti lety by si klepali na čelo, protože jsme tady měli éru úplně jiných modelů. Dříve to bylo hlavně o svalech, zatímco teď se hledají kluci podle toho, jak jim padne oblečení. S tím jsem měl trochu problém i já. Když jsem začínal, měl jsem moc široká ramena. V Miláně jsem tak doslova nedopnul jediné sako. (smích)
Setkal ses někdy s tím, že tě lidé kvůli modelingu odsoudili? Že to zkrátka není dostatečně chlapská práce? Je takto modeling vůbec vnímaný?
Ve svém okolí jsem se s tím nesetkal. Nebo takhle, nikdy jsem se nesetkal s tím, že mi někdo řekl, že mám dělat pořádnou práci. Nicméně dvanáct let jsem hrál basketbal, takže když jsem pak přišel do tělocvičny a řekl jsem, že s basketbalem končím a jedu do Milána dělat modeling, tak se samozřejmě objevily poznámky typu: „Jojo, model je tady.“ Ale naštěstí jsem se nikdy nesetkal s tím, že by mi to někdo chtěl znechutit nebo mi nějak negativně vyčítal, že to není opravdová práce...
To jsem ani nemyslel. Spíše poznámky toho typu, že to není pořádná chlapská práce...
Jsme ve 21. století a spolu s nástupem youtuberů a instagramerů se nese i trend toho, že všichni ostatní mladí lidé chtějí dělat něco podobného. Všichni chtějí být slavní a modeling do toho svým způsobem také zapadá, tudíž lidé nepřemýšlejí nad tím, zda je to chlapské, nebo ne. A kdo je přesvědčený o tom, že je chlap, zkrátka ani nemá moc potřebu přemýšlet o tom, zda to, co dělá rád, je, nebo není chlapské.
Měl jsi kolem sebe takhle nastavené prostředí i během dospívání? Nebo byl rodiči kladen důraz na to, abys byl pořádný „tradiční“ chlap?
To vůbec ne. Tedy, když jsem někde spadl z kola a řval jsem půl hodiny, tak už na mě zaječeli, abych přestal řvát, ale nikdy mi nikdo nenaznačoval, že nemám právo být smutný, brečet či vyjádřit jakoukoliv jinou emoci. Tohle mi rozhodně přijde jako toxické, aby někdo vychovával své dítě v tom duchu, že je chlap a že chlapi prostě nebrečí. Ať si chlapi klidně brečí, když mají tu potřebu. Já jsem se také nabrečel hodně. To víš, zlomené srdce a tak dál... Naopak je to žádoucí a člověku se v tu chvíli hodně uleví. Vyplaví to ze sebe a jde dál s čistým štítem. Buďme zkrátka všichni takoví, jací chceme být, a na světě bude lépe.
