Obrana „tradičních hodnot“ není křesťanská, jen pokrytecká, říká předseda spolku LGBT věřících
Začnu výrokem Mariana Jurečky o tom, že by v případě, že by KDU-ČSL byla součástí vlády, tak by chtěl záruky, že takový kabinet neschválí novelu občanského zákoníku umožňující manželství pro všechny. Jurečka svůj výrok později vzal zpět, nicméně co říkáte na to, že strana, která má křesťanství v názvu, stále zastává tyto názory?
Tak není to nic nového, stanovisko velké části představitelů KDU-ČSL, kteří jsou vůči této novele v opozici, je dlouhodobě známé. Na druhou stranu ale kandidovali v koalici s ODS a TOP 09, které na to nemají jednoznačný názor.
Bylo a je tu nemálo představitelů KDU-ČSL, kteří zkoušeli vedení přesvědčit, aby se vzdalo nejrůznějších nenávistných projevů, někdy se to podařilo, někdy ne. Mám také radost, že mnoho mladých lidovců si tento přístup vedení k danému tématu nevzalo za své a vnímá, že křesťanská demokracie v Evropě jde jiným, inkluzivnějším směrem.
A co tedy říkáte konkrétně na ten výrok Mariana Jurečky?
Ten požadavek Mariana Jurečky byl velmi nevhodně formulovaný a velmi nevhodně načasovaný, pan kolega Jurečka určitě ví, že je nerealistický a nějakým způsobem se smířil s tím, že něco takového není možné předpokládat. Myslím si, že tím mohl poškodit obě dvě demokratické koalice. Přitom kdyby ty dvě koalice nedostaly většinu hlasů, byli bychom s Andrejem Babišem a Tomiem Okamurou na cestě k autoritářskému režimu.
Proč je to ale pro lidovce tak důležité téma, že by kvůli tomu byli málem i ochotní položit vládu těch dvou koalic?
Rozumím tomu, proč to někteří představitelé KDU-ČSL, a nejen Marian Jurečka (který v tom rozhodně mezi lidovci není hardlinerem) tlačí. Bojí se a mají i nějakou evidenci o tom, že někteří jejich ultrakonzervativní voliči přecházejí k jiným subjektům, a to k těm nepokrytě autoritářským. Víme o vazbách některých katolíků na SPD, představitel Pražského arcibiskupství byl dokonce jedničkou na kandidátce SPD v Praze. Nominantka České biskupské konference (byť se od její nominace nakonec postupně distancovala) do Rady ČT je nyní představitelkou otevřeně neonacistické formace (bývalá radní ČT Hana Lipovská kandidovala za Volný blok s podporou DSSS – pozn. red.). Ale tento odliv se nezastaví tím, že se konzervativci budou snažit dohnat v radikalismu zdejší fašisty, ale tím, že budou kultivovat českou politickou diskusi a následovat evangelium.
Jaký je váš pohled na manželství?
Někteří věřící si stále činí nárok na to, reglementovat sekulární instituci, existující v našem kulturním prostoru dvě a čtvrt století, u nás konkrétně od roku 1868. V devatenáctém století instituci manželství od církve postupně převzal v Evropě stát a udělal v něm v souladu s tehdejšími potřebami lidí některé zásadní změny (tou nejviditelnější změnou bylo podstatné usnadnění rozvodu). Od té doby o obsahu manželství rozhoduje právě stát, tedy většina občanů. A pokud si něco občané přejí, a není to v rozporu s jeho sekulárním liberálně demokratickým zřízením, tak je úkolem parlamentu to zrealizovat. Církevní a státní manželství jsou od té doby dvě různé instituce. V Česku, kde je podíl křesťanů na populaci evropským minimem, přitom poněkud mate, že ono sekulární manželství lze uzavřít i v rámci církevního obřadu, což je ve většině Evropy (konktrétně ve 28 státech, s mnohem silnější křesťanskou identitou a často i konzervativnější společností) nemožné. Proto by bylo dobré, aby si křesťané i zde opakovali perikopu z Matoušova evangelia a ponechali císaři (státu), co jeho jest.
V diskusi se objevují i dávno vyvrácené jazykové výklady, že totiž manželství v češtině pochází z polokalku manžel, tedy spojení německého ekvivalentu „muž“ a staroslověnského překladu „žena“. Problém je, že tento výklad dnes nezastává žádný jazykovědec, jen političtí odpůrci manželství pro všechny, stačí se podívat do obou aktuálních etymologických slovníků (Rejzek, Machek). Manžel byl nejspíše (čerstvě) sezdaný muž, odlišený od svobodného. A navíc, je to už takový zdejší nešvar, dívat se na obecné problémy (údajně) českýma očima a vykládat „po našem“ něco, co se právně po celém světě jmenovalo matrimonium (tj. „matkotvorba“), kde se o muži nijak nemluví, stejně jako ve slově Ehe (starohornoněmecky „zákon“, tedy právní ochrana těch, kteří takový svazek uzavírají), které dominovalo našemu středoevropskému kulturnímu prostoru. A tak jako nemanželské děti mají u nás dne stejné postavení jako děti manželské (čímž se hroutí sám pojem matrimonium, podle něhož byly děti mimo manželství méněcennými bastardy), i manželství jako právní pojem má následovat sociální realitu.
Zároveň jsem osobně velkým příznivcem toho, aby manželství a rodina měly nadále speciální ochranu, aby stát podporoval všechny rodiny. Ať se starají o kupu dětí nebo „jen“ o staré a nemocné rodiče, ať se potýkají s neplánovaným těhotenstvím, domácím násilím, následky rozvodu či sociálním vyloučením. A z hlediska státu a společnosti, a to i křesťanské společnosti, je lhostejné, jsou-li manželé různého či stejného pohlaví. Podstatné je, aby stát odstranil neospravedlnitelné nerovnosti, postihující zejména tisíce dětí ve stejnopohlavních rodinách.
Takže být křesťanem a zároveň podporovat homoparentální rodiny není v rozporu?
V dějinách křesťanství byla různá období, období církve pronásledované i církve pronásledující, ale i období velmi otevřené společnosti – není zde žádná jednosměrná linie. Mnozí odpůrci manželství pro všechny se odvolávají na různé biblické pasáže, které kotví v tzv. zákonu čistoty z Třetí knihy Mojžíšovy, kde se vyjmenovávají podmínky, za kterých byl žid (eo ipso tedy i křesťan) kulticky čistý (tj. nikoli nějak obecně mravný, ale oprávněný účastnit se židovského náboženského života). Podle tohoto zákona by např. nemocní lidé měli být vyčleněni ze společnosti a ponecháni svému osudu – naproti tomu Ježíš podle evangelií lidmi odstrkované láskyplně přijímal a i dnešní „ochránce tradiční rodiny“ usvědčuje z jejich nezměrného pokrytectví. Sice se populisticky pošklebují lidem s odlišnou citovou nebo pohlavní identitou, ale jistě si dají rádi vepřové či pštrosa, nosí oblečení z různých druhů látek, dotýkají se žen, které zrovna menstruují a nejspíše jim nezakazují chodit do kostela ani nekropí stěny svého domu proti plísni ptačí krví.
Mnohé přísné zásady měly své oprávnění v malé pouštní komunitě obklopené agresivními impérii vyznávajícími konkurenční kulty, dnes jsme jako dědici největší a nejvlivnější, tedy židokřesťanské kultury v úplně jiné situaci. Naše současné postavení umocnil odstup od fundamentalismu, sekularizace, náboženská neutralita, liberální řád. Zákaz jíst některé potraviny, jsme opustili již v raně křesťanské době, postavení nemocných, dětí, žen a všech slabších a odlišných se postupně mění již stovky let. Máme-li být konzistentní, měli bychom umět obhájit, zda některá stále platná omezení opravdu odpovídají našim tradicím v dnešní době, nebo zůstávají proto, že někteří politici zkrátka potřebují svého obětního kozla, na nějž lze svést všechna naše selhání.
Vy jste členem TOP09, zeptám se, jestli přecejen nemohla koalice SPOLU pro to téma udělat víc?
Jistě, mohla by, pokud by se zdejší křesťané méně zhlíželi v (polo)autoritářských režimech a lépe sledovali vývoj u našich západních sousedů. Pak by členové, i ti nenávisti prostí představitelé stran koalice dávali více pozor, zda do vládních funkcí – v rozporu s vlastními hodnotami – netlačí omezené homofobní politiky, kteří nám budou v Evropě nadále dělat ostudu. A nejde jen o naši koalici. Všechny ty kandidující subjekty, s výjimkou Zelených, pokud je mi známo, byly v té otázce přinejmenším nějak rozděleny. I Andrej Babiš dříve nosil triko s nápisem „Stejné rodiny, stejná práva“ a nyní je otevřeně proti a udělal si z toho i součást své nenávistné kampaně. Zároveň jsou v hnutí ANO lidé jako například Barbora Kořanová, kterých je mi nyní velmi líto a kteří se podíleli na tvorbě novely přinášející manželství pro všechny. Hnutí ANO podstatně určilo směr volební kampaně, v níž se nejprve Andrej Babiš snažil konkurovat fašistické SPD, načež opoziční bloky, konzervativnější i liberálnější, místo aby mu jasně v jeho národovecké, protiuprchlické a homo- a transfobní agendě oponovali, předháněli se v ujišťování, kdo lépe bojuje proti „ilegální“ migraci a oponuje evropským liberálním a environmentálním agendám. O sociální demokracii, tedy spíše jedné z našich národně-socialistických stran, ani nemluvě. Nejen v této LGBT agendě, ale obecně v lidskoprávní oblasti je v celém českém politickém spektru vidět posun k neliberálnímu směřování.
V rámci SPOLU si myslím, že ta podpora a nepodpora k manželství pro všechny je tak jedna ku dvěma. Ale ti mladší a liberálnější, ženy, lidé s jednoznačnou prozápadní orientací, byli často na chvostu kandidátek a i při tvorbě nové vlády zůstávají spíše stranou.
Jste předsedou spolku LOGOS, co je jeho cílem?
Jsme primárně spolkem křesťanů, byť jsme otevření i věřícím jiných náboženství a lidem víru hledajícím. Cílem je budovat společenství, setkáváme se a podnikáme aktivity jako jiné spolky. Také se účastníme různých osvětových a aktivistických akcí, účastníme se například festivalu Prague Pride, a pokud je k tomu příležitost, tak komunikujeme i s církevními představiteli a usilujeme o to, aby se zlepšil život LGBT křesťanů. Spolupracujeme také s poradnou S barvou ven, která pomáhá hlavně mladým lidem, kteří jsou často někde na periferiích nebo ve velmi tradičních komunitách a obávají se reakcí jejich prostředí, které je často protkané nevědomostí, strachem a frustrací, kdyby odhalili svou identitu.
Jaká je nyní pozice LGBT křesťanů mezi ostatními křesťany?
Určitě se to zlepšuje stejně jako se to zlepšuje (nebo alespoň donedávna zlepšovalo) v celé společnosti. Ale jsou rozdíly uvnitř různých církví. V Česku stejně jako po celém západním světě klesá zájem o ty starší, „konvenční“ či tradiční církve a rostou menší novější církve po vzoru amerických evangelikálů. Zatímco ty větší se postupně modernizují a dochází u nich k postupné akceptaci LGBT lidí, tak ty novější a menší jsou někdy hodně fundamentalistické. Třeba v katolické církvi je zakázaná reparativní (konverzní) terapie, protože katolická církev si v oficiálních dokumentech uvědomuje, že homosexualita je vrozená. Na druhou stranu je realita uvnitř těch našich tradičních církví často vzdálená přátelskému a vstřícnému postoji oficiálních dokumentů či vrcholných představitelů. Zkrátka strach a nenávist tady stále jsou a budou a je úkolem nás křesťanů jim trpělivě a rozhodně oponovat.
A jaký máte jako věřící člověk názor na různé skandály uvnitř církve, kdy faráři zneužívali děti? Nedávno se třeba taková zpráva objevila ve Francii.
Já si myslím, že to má dvě roviny. Jedna je nadcírkevní a celospolečenská a jde o to, že se dlouhou dobu tolerovalo a toleruje, že v určitých prostředích jsou ti slabší ponecháni těm silnějším napospas. V tom církevním prostředí je to o to perverznější, že tam někdo zneužívá navíc svou duchovní a psychologickou převahu. Ale principiálně je to podobné tomu, když děti zneužívají třeba jejich příbuzní, učitelé tělocviku nebo táboroví vedoucí, nebo když přednostové klinik obtěžují své podřízené. Já to rozhodně nechci bagatelizovat, ale víme ze statistik, že i v Česku, které je málo křesťanské, možná až čtvrtina dětí zažila nějakou formu sexuálního obtěžování nebo nátlaku, což je strašné číslo a často to dělají jejich nejbližší lidé. Takže si nemyslím, že to je systémová charakteristika katolické církve, ale určitě je to něco, co ukazuje na zásadní selhání našich mechanismů, které by se měly zlepšit. Církev v mnoha případech selhala, kdy nepředala možné pachatele světské spravedlnosti a příliš pozdě zaměřila svou pozornost na oběti tohoto útlaku.
A nemá na to vliv i to, že katolická církev stanovuje kněžím povinný celibát, a ti jsou pak sexuálně a citově frustrovaní?
Myslím si, že i z toho, co jsem už řekl o tom, že se to většinou děje ze strany ženatých mužů, vyplývá, že se sexuální frustrací to nesouvisí. Predátorství nesouvisí primárně s nedostatkem sexuálních příležitostí, ale s nějakými psychosociálními poruchami, nebo s příležitostí a atmosférou.
Vedoucí seminářů jsou povinni sledovat psychologické a sociální předpoklady pro náročnou kněžskou službu. Na druhou stranu, u dvacetiletého kluka, který se chce stát knězem, protože ze svého venkovského prostředí nezná žádnou jinou autoritu, většinou nepoznáte, jestli se z něho za deset let nestane násilník. Celibát je v praxi často zbytečně spojený se samotou. V celibátu totiž smíte žít s přáteli, vést domácnost s mužem či ženou, jenom byste si je neměla brát, neměla byste vést milostný život. Když jsem studoval v Erfurtu teologii, jeden diplomant tam dopisoval pozoruhodnou práci. Mapoval kněze napříč Německem a zjistil, že těch poctivých celibátníků je zhruba polovina. Ta druhá polovina si našla partnera nebo partnerku nebo chodili upouštět páru do bordelu. Ale nejdůležitější na tom výzkumu bylo, že obě dvě poloviny během života čím dál tím méně cítily podporu ze strany církve – jak nadřízených, tak celé komunity. To, co z toho vyplynulo, bylo, že církev s těmi kněžími hrozně špatně pracuje. Samota, frustrace, chybějící psychologická podpora kněží, kteří se ocitli v nějaké krizi, to, že třeba člověk vystuduje dvě vysoké školy, a pak žije třicet let v nějaké horské vesnici, kde si nemá s kým popovídat. Mj. proto se již dlouho zvažuje, jestli by mnohem více služeb v katolické církvi nemohli opět, tak jako v prvních stoletích, zastávat sezdaní muži a ženy. Průkopníky v této proměně byli mimo jiné představitelé tzv. Skryté církve, společenství Koinótés v komunistickém Československu. Odborníkem na ni je mimo jiné budoucí premiér Petr Fiala, tak se možná ještě nadějeme nějakých překvapení.
