Mladí dospělí se během pandemie stěhovali zpět k rodičům, odborníci věřili v „návrat k tradici“. Trend má ale překvapivý výsledek
To, že lidé sdílí své domovy s příbuznými, bylo ještě donedávna docela běžné – jednotlivé generace se podporovaly, ti starší poskytovali pomocnou ruku mladším apod. Až doba ryze (post)moderní přinesla zásadní změny zahrnující oddělení od širší rodiny a osamostatnění se. Mladí dospělí se tak obvykle v momentě, kdy začnou být ekonomicky aktivní, od rodičů stěhují. A pomineme-li již zmiňované „mamánky“, vlastně by se model „života po svém“ (a „ve svém“ – ač tedy např. v pronájmu) mohl zdát jako naprosto žádoucí. Jenže koronavirová epidemie (a zejména poměrně dlouhý lockdown) ukázala, že pobyt v rodinném hnízdě nemusí být zase tak špatný.
Právě v průběhu pandemie se mnoho mladých lidí začalo vracet zpět domů, ke svým rodičům. Podle průzkumu realizovaného napříč USA pak v červenci loňského roku žilo s jedním nebo s oběma rodiči celých 52 % mladých dospělých ve věku od 18 do 29 let, což je nejvíce od doby Velké hospodářské krize. Není tedy divu, že se ozývaly hlasy, že tento trend by mohl přispět k další redefinici domova a rodiny. K tomu, že by lidé (znovu) pochopili, že rodinná pospolitost může být ku prospěchu věci. „Možná, že je pandemie příležitostí, jak přehodnotit životní uspořádání, které bývá často očerňováno,“ napsal tak loni v létě jeden z komentátorů amerického listu Atlantic.
Návrat domů jako šance sblížit se s rodiči?
Pravdou je, že domov, tedy ten, v němž člověk vyrůstal, je nepochybně možné vnímat jako stabilní prostředí. V průběhu celosvětové uzávěry se navíc přestěhování zpět k rodičům stalo řešením pro řadu lidí, kteří se najednou ocitli bez příjmů, a tak i možnosti hradit si podnájem. A samozřejmě, že celá situace tak vlastně poskytla možnost „být zase spolu“. To je nepochybně věc, které si v dnešní uspěchané době řada z nás neváží. I když v USA je dost běžné, že členové jedné rodiny žijí doslova rozeseti v různých státech, což je rozhodně z hlediska návštěv komplikovanější než cesta např. z Olomouce do Prahy, neznamená to, že by pouta v českých rodinách byla jakkoliv pevnější než ta v těch amerických. Vlastně pak není nijak překvapivé, že trend, který si vysloužil označení „boomeranging“ (protože děti se domů vrací jako bumerang), si mnozí chválili. „Byla to radost, strávit čas s našimi dospělými dětmi – bylo to jedno z mála pozitiv, která tato těžká doba přinesla,“ myslí si tak jeden z rodičů, který svým potomkům opět poskytnul zázemí. Nové uspořádání si chválily i mnohé děti – ovšem v tomto případě již spíše jen jako možnost na dobu dočasnou.
„Jsem vděčná za to, že jsem mohla strávit delší čas s rodiči. Ale po určité době začalo soužití skřípat. Nejenže byl problém, když jsme měli pracovní schůzku online všichni v jednu chvíli, ale myslím, že ještě chvíli a zbláznili bychom se z úplných drobností – třeba jako kdo nechal na stole použité nádobí,“ shrnuje tak mladá architektka, která se teprve krátce před pandemií z domova – po pobytu na vysoké škole – definitivně odstěhovala. „Bylo moc hezké být ještě chvíli doma, ale žít už tam nikdy nechci,“ shrnuje tak se smíchem. Ačkoliv s tímto tvrzením by se dalo docela dobře ztotožnit, je tu ještě jeden úhel pohledu – a ten možná úplně nejlépe ukazuje, že dnešní společnost by přeci jen měla vztahy mezi rodiči a dětmi začít více opečovávat.
Zdroj: Giphy
„Vrátila jsem se na několik měsíců do domu svých rodičů, zpočátku to byl pro mě trošku šok, ale brzy jsme si na rutinu soužití zvykli. Společně večeřeli, dívali se společně na filmy. Nakonec se nám podařilo vybudovat si velmi blízký a rovnocennější vztah, než jsme měli dříve. Vlastně je mi docela líto, že až se znovu odstěhuji, o tohle všechno přijdu,“ popisuje tak třicátnice, která se návratem domů snažila ušetřit zbytečné náklady za nájem. A s podobnou zkušeností vlastně není sama. „Na počátku pandemie jsem přišla o práci a nezbylo mi nic jiného, než se vrátit k rodičům. Chvíli trvalo, než jsme se sžili, ale po čase jsem si začala užívat pomáhání mámě v kuchyni a tátovi na zahradě. I když jsem se po půl roce zase odstěhovala, všech těchto společně strávených chvil si moc vážím, být s rodinou bylo úžasné a mrzí mě, že to již skončilo,“ shrnula další mladá žena, která si návrat do svého původního dětského pokoje také vyzkoušela.
Vztahy na 1. místě
Podle odborníků pak právě nově nabyté zkušenosti z pobytu doma mohly významně přispět k přehodnocení vztahů mezi dětmi a rodiči – a jejich posunutí právě z této roviny na úroveň vztahu dospělých. Ne každý má přitom šanci dojít do tohoto stadia i v průběhu celého života. Jak ale ukazují zkušenosti těch, kdo se (byť na dobu dočasnou) vrátili zpět domů a strávili několik měsíců ve společnosti rodičů, jedná se o zážitek, kterého si vysoce cení. A cení si jej jak děti, tak i rodiče. Rodinné vztahy totiž celá tato situace skutečně posílila. I když tedy nelze úplně předpokládat, že by se najednou mladí lidé sami od sebe začali vracet zpět do domácností, kde s rodiči žili jako děti, minimálně mohou prožitky z této praxe posloužit jako inspirace – inspirace k tomu, že občas stojí za to na chvíli se zastavit a jet domů (třeba na prodloužený víkend).
