Život v teplotách kolem padesátky je pro řadu lidí již realita, která ale hrozí i nám. Jak (pře)žít v rozžhavené metropoli?
Těch, kdo popírají globální oteplování, je i dnes nespočet. Na druhou stranu sama příroda příliš na názory těchto samozvaných odborníků nedbá a z narůstajících extrémních výkyvů počasí je zřejmé, že úplně v pořádku asi situace nebude. Není tedy divu, že světové organizace soustředící se na záchranu planety bijí na poplach a vyzývají k okamžité akci. Např. studie americké Rutgersovy univerzity z loňského roku upozorňuje, že do roku 2100 by až 1,2 miliardy lidí mohlo čelit extrémním teplotním výkyvům (což je až čtyřikrát více než dnes). Zatímco ale termíny jako „klimatická krize“ či „tání ledovců“ možná vzhledem k tomu, že jsou poměrně široké a neumožňují představit si všechny konkrétné problémy, nemají zrovna burcující potenciál, představa života v 50 stupních by to mohla změnit.
Právě globální analýza provedená BBC totiž došla k závaru, že počet extrémně horkých dnů, tedy dnů, kdy teploty překročí padesátku, se od osmdesátých let zdvojnásobil. A tato horka již zasahují také více oblastí, což znamená bezprecedentní výzvu nejen pro lidské zdraví, ale také obecně pro to, jak žijeme. Podle analýzy pak teploty atakovaly padesátku v průměru 14 dní v roce (a to mezi lety 1980-2009), mezi lety 2010-2019 se ale tento počet zvýšil na 26 dní v roce (a 28 dní by to bylo po přičtení dalších dní, kdy teplota dosáhla ke 45 stupňům). Tomu pak odpovídá také další zjištění, tedy že v posledním desetiletí se – ve srovnání s dlouhodobým průměrem mezi lety 1980-2009 – maximální teploty v průměru zvýšily o 0,5 stupně. Je však třeba říci, že „v průměru“ znamená, že jsou lokality (např. Arktida či Blízký východ), kde ve sledovaném období průměrné nejvyšší teploty vzrostly až o dva stupně.
Ačkoliv padesátistupňová horka se prozatím vyskytovala převážně v oblastech Blízkého východu a Perského zálivu, poslední roky ukazují, že se rozšiřují i do lokalit, kde takovéto teploty nikdy běžné nebyly. Konkrétně letos tak rekordní teploty zaznamenali již v Itálii (48,8 stupňů) a také v Kanadě (49,6 stupňů). Ruku v ruce s tím, jak se celý svět otepluje, se tedy extrémní horka stávající čím dál běžnějšími. Podle vědců přitom není žádná pochybnost o tom, co je důvodem. „Nárůst lze stoprocentně přičíst spalování fosilních paliv,“ tvrdí tak Friederike Otto, zástupkyně ředitele Institutu pro změnu životního prostředí univerzity v Oxfordu. Jak klimatické zprávy navíc dodávají, pokud emise fosilních paliv nebudou sníženy, stanou se padesátistupňová vedra běžnými po celém světě. „S narůstajícími emisemi vypouštěnými do ovzduší a žádnou akcí se tato extrémní vedra stanou nejen častější, ale také závažnější. Stejně tak bude náročnější se na tyto teploty připravit a následně se z nich zrevitalizovat,“ vysvětluje Sihan Li, další odbornice na klima z Oxfordu.
Připravit se na to, že v centru města, v němž žijeme, se teploty zvýší až k hodnotě, která není běžná ani v lokalitách ryze saharských, však je samozřejmě poměrně obtížné. Není tedy divu, že již vzniká řada plánů, jak v 50 stupních (pře)žít, některé z nich již navíc byly uvedeny do praxe...
Od zeleně až po moderní technologie
Samozřejmě, že cílem každého by mělo být nenechat situaci skutečně dospět do fáze, kdy především ve velkých městech bude v létě doslova k nepřežití. Primárně by tedy bylo možné hovořit o snižování produkce skleníkových plynů apod., ovšem jak se s narůstajícími teplotami popasovat nyní? A co je možné realizovat i bez větších celosvětových (a koordinovaných) výzev?
Prvním krokem může být zvyšování zelených ploch – ve větších městech by to tedy znamenalo vybudování parků, zahrad a systematickou výsadbu stromů. Jak totiž ukazují data, v zalesněných plochách je teplota až o 6 stupňů nižší ve srovnání s průměrem. Zeleň kromě toho také absorbuje CO2, což je vlastně jedna z příčin narůstajících klimatických změn. Je ale pravda, že i výsadba zeleně je „během na delší trať“, a tak není divu, že některé metropole, v nichž se již obyvatelé s extrémními horky potýkají, musely přijít i na jiné způsoby, jak „se schladit“.
V Dubaji tak již např. přistoupili k vytváření deště pomocí dronů. V praktické rovině drony střílejí elektrické náboje do mraků, stimulují je k tomu, aby se shlukovaly, a tak vytvářely srážky. Metod, jak vyvolat déšť, přitom mají v Emirátech více – kromě toho prý funguje i rozprašování soli do mraků apod. Rozhodně zajímavé je ale také to, že technologii s drony je možné využít nejen ke stimulaci deště, ale i k jeho zastavení (tak – a teď ruku na srdce – kdo by ještě před pár lety věřil, že když někdo řekne, že „poručí větru, dešti“, nebude to jen planá fráze?. Emiráty, kde rozhodně nelze mluvit o nedostatku finančních prostředů, pak dokonce v minulosti uvažovaly i o vybudování umělé hory, která by četnost srážek stimulovala přirozeně.
Existují ale také názory, že by mohlo pomoci systematické ochlazování vzduchu v centrech měst – samozřejmě ale jinak než běžnými klimatizacemi (chemické látky obsažené v klimatizacích životnímu prostředí také velmi škodí). V Japonsku tak již vyvinuli klimatizační systém, který tlačí chladný vzduch spirálovitě dolů k zemi, kde je horko. A toto proudění pomáhá k efektivnějšímu míchání vzduchu, ale také snižování energie potřebné k jinak běžnému ochlazení místnosti, a to až o 40 %.
I když určitá řešení „schlazování“ tu tedy již jsou a na dalších možnostech, jak se s extrémními vedry vypořádat, pracuje nespočet lidí, možná, že nejlepší cestou by bylo přijít na to, jak produkci skleníkových plynů snížit. Ostatně, když už umíme vyrobit a zastavit déšť, neměl by to být problém…
