„Předat dětem vědomosti, sledovat je vyrůstat, to je k nezaplacení,“ popisuje pěstoun-gay a vybízí ostatní, aby se pěstounské péče nebáli
Páry stejného pohlaví v Česku naráží na řadu překážek, a to i v případě rodičovství. Jak jste dospěli s partnerem zrovna k pěstounství? Nechtěli jste mít třeba větší „jistotu“ a neuvažovali přímo o osvojení?
Máte pravdu, překážek je řada, v případě osvojení ale platí, že je umožněno jen jednotlivcům a ne dvojicím, které žijí v registrovaném partnerství. Navíc je to běh na dlouhou trať, a to i pro heterosexuální páry, čeká se i dva či tři roky. A my jsme s partnerem tak dlouho čekat nechtěli. Proto jsme se rozhodli pro dlouhodobou pěstounskou péči.
A ta registrovaným partnerům umožněna je?
Normálně podle českého právního systému nemohou být registrovaní partneři oba ani pěstouny, ale my máme rozsudek, že máme děti v pěstounské péči oba. A na základě našeho precedentu je těch párů, které to mají nastavené stejně, více. Legislativa s tím sice stále není úplně ztotožněna, ale my jsme nežádali o společnou péči manželů, ale o svěření do péče dvěma osobám, což možné je. A v tom nám soud vyhověl.
Můžete osvětlit, v čem přesně dlouhodobá pěstounská péče spočívá – a jaká jsou vaše práva a povinnosti směrem k dětem?
Dlouhodobá pěstounská péče je primárně zaměřená na to, aby se pěstouni postarali o děti, o které se jejich vlastní rodiče starat nemohou – a je jasné, že dlouho ani nebudou moci. Nezřídka jsou ve výkonu trestu, procházejí nějakou léčbou a podobně. Ačkoliv tedy v základu je tento typ péče postaven tak, aby byl zachován styk dětí s biologickými rodiči a posléze tak došlo i k jejich návratu do původní rodiny, ne vždy tomu tak skutečně je. Často se ukáže, že tito biologičtí rodiče nefungují, jak by měli, nebo o dítě nemají zájem. A pak vstupuje do hry tzv. institut poručnictví – tehdy jsou rodiče svých rodičovských práv zbaveni a místo nich je převezmou dlouhodobí pěstouni. Přesně to je i náš případ – máme oba kluky v dlouhodobé pěstounské péči a také jsme s partnerem jejich poručníky.
I navzdory tomu, že zmiňujete časté případy, kdy biologičtí rodiče o děti zájem nemají, neobávali jste se, že byste o kluky mohli časem přijít?
Když vás vytipují jako vhodné pěstouny, seznámí vás také s kompletní anamnézou. Dozvíte se, jací biologičtí rodiče jsou, proč se o dítě nemohou starat, a dozvíte se také předpoklad návratu dětí k nim. Někteří tak skutečně vědí, že se o děti starají jen dočasně, a třeba za pět let je znovu vrátí biologickým rodičům. Pravda ale je, že takových případů není moc, vlastně víceméně platí, že když ty děti jsou u pěstounů dlouhodobě, biologičtí rodiče o ně opravdu žádný zájem nemají. My se třeba snažíme o to, aby oba kluci své biologické rodiče poznali, aby věděli, odkud pocházejí – jsou totiž Romové – a jaké jsou jejich kořeny. Máme tak domluvený kontakt dvakrát do roka, ale ne vždy se to povede…
To tedy znamená, že vlastně vychováváte dítě od malička až do jeho zletilosti jako pěstoun? Nic jiného česká legislativa „nenabízí“?
Samozřejmě, že bychom si s partnerem kluky rádi osvojili. Bohužel český právní systém tomu zatím stále nakloněn není. Pokud by se ale příští vládě podařilo přijmout nový zákon o rodině, který by umožnil také manželství osob stejného pohlaví, pak bychom do toho rozhodně šli.
Stejně jako v případě zájmu o osvojení dítěte i ti, co se chtějí stát pěstouny, musí splnit řadu různých požadavků. Nakolik byl celý tento proces ve vašem případě problematický? A nebyla třeba překážkou právě vaše orientace?
Musím říci, že jsme nenarazili na jediný problém – ani s OSPOD a ani se soudy, všechno proběhlo naprosto korektně a v pohodě. Prošli jsme klasickou přípravou, jejíž absolvování požaduje MPSV a trvá kolem půl roku. Je určena všem zájemcům o náhradní rodičovskou péči, kromě toho je také třeba podstoupit psychotesty a vyšetření. Pokud vše proběhne hladce, po shromáždění všech materiálů magistrát rozhodne o zařazení do evidence pěstounů nebo osvojitelů.
Jak dlouho potom trvá – nebo přímo ve vašem případě trvalo – než se k vám dostal první z chlapců, které máte v péči?
Sami jsme byli překvapení, jak rychle to vše šlo – uplynul asi týden od našeho zařazení do evidence a hned nám volali, že by pro nás měli chlapečka. Potkali jsme se, my se rozhodli, že mu poskytneme domov, a celý proces „předávání“ trval asi měsíc. Pak jsme požádali soud o svěření dítěte do pěstounské péče – oba chlapce jsme totiž přebírali od pěstounů krátkodobých – a taky jsme hned žádali o předběžné opatření, aby se proces zbytečně nenatahoval. Oba kluci nám tak byli do péče svěřeni právě předběžným opatřením. Celý ten proces formálně běžel v obou případech asi rok, ale po celou tu dobu jsme měli kluky u sebe.
Tak to je skutečně obrovská rychlost – na druhou stranu, je poměrně známé, že řada lidí – ač to samozřejmě neplatí pro všechny – kteří se chtějí stát pěstouny nebo si dítě přímo osvojit, mají také na děti určité „požadavky“ – konkrétně co se týká barvy pleti či zdraví. A také bylo již opakovaně tematizováno, že právě ke gay párům často míří děti, které doslova „nikdo jiný nechce“…
Je pravda, že když jsme byli v přípravce na pěstounskou péči, bylo tam asi pět dalších heterosexuálních párů, které – na rozdíl od nás – čekaly na osvojení, a v podstatě všechny ty páry chtěly jen bílé a zdravé děti. My jsme žádný takový „požadavek“ neměli. Nám to bylo jedno – a vlastně jsme počítali s tím, že k nám půjdou děti romského původu. Brali jsme to spíše tak, že sami jsme ve společnosti menšina, a tak pomůžeme jiné menšině se právě s tímto postavením popasovat. Ostatně, sami s tím máme určité zkušenosti…
Pravda, odpůrci gay/les rodičovství navíc často tvrdí, že páry stejného pohlaví nemohou dětem poskytnout „potřebné vzory“ a často zpochybňují i jejich rodičovské kompetence. Jak jste se s péčí o děti popasovali? Přeci jen, dostaly se k vám v poměrně útlém věku…
Myslím, že ta péče je úplně stejná jako v případě heterosexuálních párů. Rodičovské potřeby a ani schopnosti rozhodně nijak nesouvisí s orientací – a my jsme tak s partnerem dospěli k tomu, že právě rodičovství nám v životě chybí. Ano, bylo to náročné – oba kluky jsme totiž dostali v době, kdy jim ještě nebyl ani jeden rok – ale to prostě rodičovství je. (smích) My jsme každopádně za tuhle možnost moc vděční a zároveň si také velmi ceníme pomoci doprovázející organizace, která nám v různých obtížnějších chvílích pomáhá – stejně jako všem ostatním pěstounům. Je totiž třeba řešit různé situace plynoucí z toho, že kluci byli nejprve v kojeneckém ústavu, pak u krátkodobých pěstounů, to vše se na psychice bohužel podepíše.
Vlastně to všechno zní docela idylicky. (smích) Ani v okolí jste nenarazili na žádné obtíže? Gay pár, k tomu děti, navíc romské, to je přímo sbírka stigmat, která by mohla slabšího jedince „položit“…
Já musím říct, že to vlastně docela idylické je (smích). Tedy, samozřejmě, že vše je o tom, jak si dané problémy člověk (ne)připouští k tělu. Třeba naše rodiny, přátelé i kolegové, ti všichni nás i s dětmi berou úplně v pohodě a moc nám fandí. Já sám vlastně ani nemám žádné přímo negativní zkušenosti. Partner si zpočátku některé věci bral příliš osobně – třeba že se někteří za ním a dětmi ohlíželi, něco si šuškali – ale to jsme už společně taky překonali. Takže v souhrnu převládají kladné reakce.
Pokud tedy někdo o pěstounství uvažuje, co byste mu z vlastní zkušenosti doporučil?
Chtěl bych všem ostatním gayům či lesbám jen říct – ale vlastně nejen jim, ale i těm z řad heterosexuálů, pěstounů je totiž stále málo – aby se toho procesu nebáli. Pokud touží po tom mít rodinu, ať do toho jdou – ale rozhodně by jejich důvod neměl být, že chtějí někoho „zachraňovat“. Pěstounství není nic nezvládnutelného, ze zákona jsou k ruce nápomocné organizace, takže v tom nikdo není sám. A je doslova k nezaplacení, když můžete těm dětem něco předat a vidět, jak vyrůstají. To je prostě úžasná věc.
