Ženy touží po „nejlepším příteli gayovi“ – a může za to hloupý seriálový a filmový stereotyp
Jejich hlavním zájmem je (vlastní) vzhled, jsou zdrojem extrémních (ale úplně zbytečných) „dramat“ a v příběhu se objevují vlastně jen jako podpora svých přátel, resp. přítelkyň, v jejich milostných eskapádách. Přesně tak bývají i dnes (ačkoliv tato praxe byla v zahraniční tvorbě mainstreamem zejména na přelomu tisíciletí) vyobrazovány postavy označované jednoduše jako „nejlepší přítel gay“. A nutno říci, že v počátcích vlastně i takovéto zachycení gay postavy bylo něčím, nad čím bylo třeba jásat. LGBT charaktery se totiž na obrazovkách rozhodně neobjevovaly „jako na běžícím pásu“. První reakcí na „vykroucené gaye“ v televizi tak byla i ze strany LGBT komunity nepokrytá radost – radost z toho, že do té doby heteronormativní filmový průmysl vůbec uznal její existenci. Jenže problém s tím, jak jsou LGBT lidé, resp. gayové, zachycováni, na sebe nenechal dlouho čekat.
Gay jako doplněk
Ve filmovém průmyslu se samozřejmě objevuje celá řada problematických stereotypů, v případě roviny LGBT je pak „nejlepší přítel gay“ rozhodně jedním z celé řady. Pomineme-li všechny tolik „zábavné“ charakteristiky, které se k těmto postavám pojí, je tu také problém s tím, že jako by nemohly fungovat samy, ale musí existovat jen a pouze jako určitý „doplněk“ (nejčastěji) ženských heterosexuálních hrdinek (vzpomeňme např. na Stanforda v Sexu ve městě). Jejich prostor na obrazovce/plátně je pak jasně vymezen jen na okamžiky pomoci této postavě a zejména pak na „vtipné“ skeče plynoucí právě z odlišné sexuální orientace. O tom, že by gay postavy někdy mluvily o svých osobních problémech a milostných zájmech, pak v podstatě nemůže být moc řeč (vždyť by tak také odvrátily pozornost od postavy hlavní, nemluvě o tom, že někteří diváci by také mohli být pohoršeni...).
Samozřejmě, to, co se děje na televizní obrazovce, se mnohých nutně nemusí nijak dotýkat, totéž by nakonec bylo možné říct také o vyobrazení „nejlepšího kamaráda gaye“ – jen kdyby se právě tento stereotyp doslova „nepřeklopil“ do světa velmi reálného. Není totiž náhodou, že množství žen následně – vlastně pod vlivem seriálů, v nichž gay postavy hlavním hrdinkám doslova 24/7 pomáhají řešit malé i větší krize – začalo toužit po vlastním nejlepším gay příteli. Ani na tom by ještě nemuselo být nic špatného, kdyby tyto ženy od podobného typu přátelství neočekávaly přesně ty benefity, které gay postavy seriálovým/filmovým hrdinkám poskytují. Hodiny švitoření u kávy/vína. Společné nákupy. Diskuse o pozadí kolemjdoucích mužů. Ochotu být kdykoliv velkým a naslouchajícím uchem. Výsledkem této praxe se tak stalo neustálé utvrzování se v tom, že gayové jsou tu de facto jen proto, aby tyto potřeby ve vztahu s heterosexuální části společnosti naplňovali (a bez ní snad jako by ani nebyli).
Zdroj: Giphy
Podle některých psychologů pak touha žen po gay příteli může ale pramenit také z toho, že gayové nejsou „hrozbou“ – ženy se v jejich přítomnosti nemusí prezentovat tak, aby zaujaly, zároveň jim od nich nehrozí žádná z forem potenciálního fyzického/sexuálního útoku (to mj. prokázaly již mnohé psychologické studie). Bohužel však ani to není pro gaye zrovna skvělá životní role…
I v Česku máme máslo na hlavě
I když by se mohlo zdát, že praxe stereotypního vyobrazování gay postav jako zženštilých, dbajících výhradně na svůj vzhled a nezřídka také nepřirozeně „pištících“, je vlastní zejména zahraniční (americké) produkci, opak je pravdou. V Česku jsme podobný princip docela bez výhrad (ač samozřejmě se zpožděním) také přejali. Když už se v seriálech nebo filmech gayové objevili, obvykle se stereotypům také nevyhnuli. Jmenovat by bylo možné např. seriály Ošklivka Katka nebo Krejzovi (zde se jednalo přímo o klasickou roli „nejlepšího gay přítele“), kde gayové sloužili zejména jako zdroj pobavení. Paradoxně v prvním případě roli módního návrháře přezdívaného Pipinka (sic!) přijal Lumír Olšovský, který je sám v civilu otevřený gay…
Přitom – když už jsme se tak ochotně inspirovali v zahraničí – bychom mohli zapátrat také mezi těmi seriály, které dokázaly, že zábavu s gay postavami je možné tvořit i neprvoplánově a s určitým přesahem. Dokazuje to např. i u nás vysílaný sitcom Will&Grace. Ačkoliv Jack byl nepochybně také ukázkou klasického zženštilého gaye, který byl terčem nespočtu vtipů, byl ve výsledku jeho naprosto pozitivním ztvárněním – Jack totiž žil přesně tak, jak si přál, a byl jednoduše sám sebou (ne náhodou je tedy tento sitcom stále velmi populární a dočkal se také nových pokračování).
Zdroj: Giphy
Je však nutné dodat, že vzhledem ke zvyšujícímu se zastoupení LGBT lidí ve filmovém průmyslu (a to jak před kamerou, tak i za ní) se již mnohé změnilo. LGBT postavy stále baví, ale zároveň se již umí vymanit z mantinelů hloupého stereotypu. A tak se stereotyp nejlepšího gay přítele jeví stále více jako relikt dob dávno minulých. Tedy, minimálně v produkci z USA. My v Česku se máme ještě co učit. Ačkoliv také u nás se již objevují první ukázky „dobré praxe“ – příkladem může být např. minisérie Herec, v níž exceloval Jan Cina. Je tedy zřejmé, že když se chce, tak to jde.
Mít nejlepšího přítele bez ohledu na orientaci
Mít nejlepšího kamaráda gaye by tedy – navzdory zachycování této skutečnosti ve světě seriálů a filmů – nemělo být ničím, po čem by měl člověk toužit. Člověk by měl totiž toužit po tom, aby měl nejlepšího přítele, který bude milý, laskavý, bude s ním zábava a jednoduše každá chvíle s ním strávená bude skvělá. Samozřejmě, že přesně tyto charakteristiky může naplňovat gay, ovšem totéž platí i pro heterosexuály. Jednoduše řečeno, sexuální orientace by rozhodně neměla být určujícím prvkem pro výběr přátel, a to zejména je-li podnětem to, jak LGBT lidi někteří vnímají skrze pop-kulturu.
Ačkoliv tedy určitě nemá smysl zatracovat třeba Svatbu mého nejlepšího přítele (v níž nejlepší přítel gay asi trpí ze všech nejvíce), protože i tento snímek byl nepochybně průkopnickým, jelikož přivedl do mainstreamové kinematografie gay postavu, zejména dnešní filmovou a seriálovou tvorbu je vzhledem k zachycení LGBT postav třeba podrobovat určité kritice. Dnes totiž již LGBT lidé určité míry reprezentace dosáhli, takže dalším krokem je dát jim prostor, aby konečně byli sami sebou a ne jen zdrojem pobavení či dokonce pohoršení (jako tomu bylo v úplných počátcích).
