Slovenka Karin Ann, kterou německý Bild označil za konkurenci Billie Eilish, se svou tvorbou snaží bojovat za rovnoprávnost
Své životní karty jsi vsadila na hudbu a ukazuje se, že se to vyplácí, protože je o tobě slyšet nejen v Česku, ale i v zahraničí. Očekávala jsi, že to bude takový nářez?
Nemyslím si, že se něco takového dá očekávat. Jsem v šoku z toho, že na scéně nejsem ani rok a už jsem nominovaná na Objev roku v jednom z nejvíc prestižních hudebních ocenění v Česku a na Slovensku. O to víc je to nečekané a překvapující v souvislosti s pandemií koronaviru, kdy jsme zavření doma. I díky tomu v každodenním životě nevidím žádnou změnu, ačkoliv se toho okolo mě děje hodně. Kromě toho, že dělám rozhovory a chodím nahrávat hudbu a natáčet klipy, se nic zásadního nezměnilo.
Stihla jsi vůbec nějaké koncerty?
Akorát pár festivalů, které se nezrušily a byla to skvělá zkušenost. Myslím si, že právě koncerty, kde se dokážu přímo spojit s lidmi, mě na tom všem budou bavit ze všeho nejvíc. Těším se, protože jakmile to koronavirus povolí, mám být předskokankou na turné polské zpěvačky sanah, což pro mě bude velká událost.
Takže nyní během pandemie si užíváš zpětnou vazbu fanoušků alespoň skrze sociální sítě?
Přesně tak. Vždy se snažím všem lidem odepisovat, ať už na Instagramu nebo kdekoliv jinde a chci vždy projít všechny zprávy a komentáře, tedy kromě těch veřejných. Ty si moc nečtu kvůli případným hejtům, protože by to mohlo mít velký dopad na mé mentální zdraví. Mám své „zprostředkovatele a filtr“ v podobě rodiny, která mi řekne, když se někde objeví něco hezkého, co by mě mohlo povzbudit.
Pár songů máš ve slovenštině, ale jinak zpíváš anglicky. Míříš spíše na mezinárodní scénu, nebo chceš dobýt Česko a Slovensko?
Určitě mezinárodně, protože na Slovensku jsem se nikdy necítila úplně příjemně a zcela pochopená. Díky nastupující generaci mladých lidí se to naštěstí trochu mění, ale pořád o dost pomaleji než v jiných zemích. Proto jsem se vždy chtěla dostat do komunity, která mě bude chápat trochu víc, což člověk najde spíše v zahraničí.
Když jsem byla v zahraničí, ať už kvůli koncertu nebo školnímu výletu, mohla jsem v každodenním životě pozorovat odlišnou mentalitu lidí. U nás mi přijde, že má každý chuť se se všemi bít a soutěžit. Já se například oblékám jako „zvýrazňovač“, což je příhodná přezdívka, kterou mi dali mí kamarádi. Když jsem na ulici, jde mě vidět přes celé náměstí. U nás se na to lidé většinou tváří docela divně, ale když jsem byla v Londýně a měla jsem celý červený outfit a do toho modré vlasy a řetězy, jeden pár, který šel zrovna okolo, se zastavil a řekl mi, že vypadám fakt cool a ať mám hezký den. Věřím, že tady by se mi to nestalo. I z toho důvodu mi přijde, že lidé v jiných zemích mají trochu odlišný mindset a mentalitu, především tedy starší generace. Kdyby se mi například podařilo prorazit v zahraničí, myslím si, že by to mohlo zajistit určitý progres i u nás na Slovensku.
Patříš do generace, ze které vyvstalo vícero mladých lídrů, kteří svými činy pomalu a jistě mění svět. Myslíš si, že s příchodem nových mladých umělců a lídrů, jako jsi ty, se může svět změnit?
Určitě ano. Hlavně když se to bude dělat kolektivně. Myslím si, že jsou tady určité země, které dokážou mladé lidi doslova dusit. Patří mezi ně Polsko, ale i mé rodné Slovensko. Z toho důvodu chtějí odejít pryč. Ale díky tomu, že je mladá generace propojena skrze sociální sítě a všechny problémy začíná vnímat globálně, myslím si, že by se to mohlo někam hnout.
Vše, o čem nyní mluvíš, zároveň vkládáš do své tvorby. Odkážu se třeba na píseň 3AM, která má hovořit o tom, že kolem tebe byli toxičtí lidé a cítila jsi se špatně. Můžeš to trošku rozvést?
Měla jsem skupinu kamarádů, od kterých bych čekala, že budou daleko více otevření. Tehdy jsem se zrovna začala oblékat tak, jak chci já a začala jsem trochu více kariérně šlapat do hudby. Čekala jsem, že mě budou podporovat, ale vše bylo opačně a spíše mě ponižovali a neustále se vymlouvali, že to myslí jako legraci, ale z těch lidí bylo cítit, že to legrace není. Do toho jsem měla i bližší vztah s jedním klukem a když jsem se oblékla, jak jsem chtěla, neustále mě ponižoval, že je to hrozné a marně jsem se ho snažila přesvědčit o tom, že nejdůležitější je, že se to líbí mně. Uvědomila jsem si, že takové lidi okolo sebe mít nechci, protože lidé by okolo sebe měli mít blízké, kteří je budou posouvat dál a podporovat, ne takové lidi, kteří je budou táhnout ke dnu a budou se snažit je změnit.
Takže vyznáváš myšlenku toho, že by lidé měli být sami sebou a neměli by se ohlížet na druhé?
Já vždy říkám, že když člověk dělá to, co chce a co ho dělá šťastným, je to dobře. Pak k sobě najde lidi, kteří to mají podobně. Funguje to trochu jako magnet. Hodněkrát v životě jsem se cítila sama a myslela si, že mě tady nikdo nechápe a je to dost špatný pocit, ale pak jsem si začala všímat toho, že si dokážu najít lidi, kteří mě chápou a cítí to stejně. I z toho důvodu jsem začala dělat hudbu profesionálně. Nějakým způsobem jsem se vlastně snažila najít lidi, kteří se cítí podobně jako já.
Když to ještě vezmu z pohledu obsahu tvé tvorby, jaké myšlenky bys lidem vlastně chtěla předat?
Pro mě je nejdůležitější rovnoprávnost, pod kterou spadá spousta různých témat. Ať už jsou to práva žen, lidí s menšinovou sexuální orientací či kohokoliv dalšího. Přijde mi dost blbé, že se ve světě stále celkově žije tak konzervativním životem. Společnost už má být vyvinutá daleko víc. Nikdo není lepší než někdo jiný a přijde mi, že na to, jak daleko bychom měli být, se stále někteří lidé drží zastaralých praktik a postojů, které tady byly 100 až 200 let dozadu. Pro mě je proto nejdůležitější rovnoprávnost. Je jedno, jaké jsi rasy, sexuální orientace, pohlaví či náboženství, protože všichni máme stejná práva.
Pro mnohé lidi jsi inspirací ty sama, ale je někdo, kdo v těchto věcech inspiruje tebe?
Myslím si, že existuje vícero lidí, kteří šíří zajímavý obsah. Ve vztahu k mentálnímu zdraví, ale i v jiných tématech, mě inspirovala třeba Billie Eilish. Myslela jsem si, že téma mentálního zdraví je všemi pochopené a že už to není žádné stigma, ale často vidím, že to není úplně pravda. Na Slovensku například nemáme výraz pro duševní zdraví bez toho, aby to neznělo, že je někdo šílený.
Ve vztahu k životnímu prostředí je pro mě inspirací například Greta Thunberg. Ale celkově je těch lidí, které sleduju, opravdu mnoho. K tomu mám v hledáčku i různé organizace, které se těmito tématy zabývají a které mě inspirují.
Billie Eilish či Greta Thunberg jsou mladé duše, které jsou podobně staré. Myslíš, že takto mladí lidé mají sílu něco změnit?
Já si myslím, že určitě. Fascinuje mě, proč prezidenti, kteří se dostali jako finalisté do voleb v Americe, mají okolo 80 let. Oni mají vést mladou generaci, které nerozumí? Přijde mi to trochu hloupé, že se s úřadem pojí nějaká minimální věková hranice. Kdysi možná byla pravda, že toho starší lidé vědí daleko více, ale přijde mi, že v dnešní době mají mladí lidé mnohem více informací. I díky internetu. Přitom starší lidé tomu úplně nerozumí, protože kdysi neměli internet a s technologiemi se naučili až později v životě, zatímco mladí v tom prostředí vyrůstají, proto smýšlejí víc globálně a mnohdy mají i vícero informací než ti starší. Nemyslím to vůbec ve zlém, ale už jen podle toho, k čemu mají mladí přístup a k čemu ti starší ne, je velký rozdíl. Proto si myslím, že mladí lidé jsou těmi, kteří změní to, jakým způsobem některé věci fungují. Nehledě na to, že k tomu mají pádný důvod, protože starší lidé mohou na nějaké globální oteplování kašlat, protože například za deset roků tady nebudou, zatímco mladí mají celý život před sebou.
Takže by se dle tebe měly změnit některé zavedené pořádky a v čele státu by mohly stát i mladší osobnosti?
Mladí lidé by zkrátka neměli být podceňováni. Mnoho lidí například očekává, že jako mladá žena nebudu mnoho věcí znát, ale mnohdy se stává, že o daném tématu vím kolikrát víc věcí než člověk, který si to myslí. Od čtrnácti let jsem chtěla budovat kariéru v oblasti hudby a ostatní mě neustále ponižovali a od hudby odvraceli. Proč to dělali? Já se přece znám ze všech nejlépe a vím, kde se cítím „doma“ a kde jsem to já. Jen to, že jsme mladí neznamená, že nevíme, co se děje a že nic neumíme. Doslova mě unavuje taková ta otřepaná fráze: „Ty jsi mladý/á, ty tomu přece nerozumíš.“
