Kevin Drábek (47): „I přes můj věk jsem přijal výzvu a účastním se soutěže Gayman Česko Slovensko“
Letošní soutěž Gayman Česko Slovensko se z roku 2020 přesunula i do roku 2021. Stalo se tak kvůli pandemii koronaviru?
Je to tak. Vzhledem k pandemii koronaviru se oba ročníky soutěže spojily dohromady. Muselo se to protáhnout, protože v minulém roce nebylo možné udělat finále, které se mělo konat již v říjnu. Kvůli omezením se však finále neustále odkládalo. Podařilo se nám jen absolvovat soustředění v Karviné, ve které se bude konat i finálový večer. Bylo to super. Velmi rád na Karvinou vzpomínám, především na rekreační oblast karvinského moře.
Nyní by finále mělo proběhnout 21. února, což však také nevypadá moc reálně, proto již probíhají spekulace o květnu. Na chvíli jsem tak odložil trénink a rýsování postavy. (smích)
Takže je soutěž prozatím stále otevřená a proběhl jen jakýsi výběr finalistů?
Přesně tak. Byli vybráni pouze finalisté. Já jsem například dostal divokou kartu přímo od prezidenta soutěže. Musím však říct, že před několika lety bych se takové soutěže nezúčastnil. Před rokem jsem dokonce ani nevěděl, že něco takového existuje. Když jsem byl osloven, abych se zúčastnil, byl jsem dost překvapen, ale nakonec jsem si řekl, že když už mám tolik let, tak do toho půjdu. Nic podobného by v budoucnu už nemuselo přijít.
Soutěž není nijak věkově omezena?
Myslím, že se mohou zúčastnit soutěžící od 18 do 50 let. Proto jsem si říkal, že to vedle těch mladých kluků ještě vyzkouším. (smích)
To jsou všichni ostatní opravdu o tolik mladší než ty?
Bohužel ano. (smích) Raději ani nechci říkat o kolik let. (smích) Myslím, že druhý nejstarší má o 10 let méně než já. Když jsem mluvil s pánem z produkce, o kterém jsem později zjistil, že je to prezident soutěže, říkal jsem mu, že do takové soutěže už přece nepatřím, ale pak mi to nějak šrotovalo hlavou. Nakonec jsem výzvu přijal. Člověk má zkusit všechno, když to alespoň trochu jde.
Na kterou disciplínu se těšíš ze všech nejvíc?
Nejvíc ze všeho se těším na volnou disciplínu.
Co budeš předvádět?
Nechci toho moc prozrazovat. Respektive není to tajemství, ale chci, aby to bylo alespoň nějaké překvapení. S partnerkou, která se mnou bude vystupovat, jsme to nazvali jako showdance. Vzhledem k mé postavě je jasné, že nejsem úplně hbitý a taneční typ, takže tanec bude spíše na partnerce a já se předvedu především po silové stránce.
Avšak musím říct, že tím, jak se finále neustále odsunuje, je docela těžké se na to připravit. Ačkoliv jsem zvyklý cvičit ve fitku a často se opravdu hodně zapotím, při této disciplíně jsem dostal pořádně zabrat. Je to něco trochu jiného, což mi připomíná, že bychom pomalu a jistě měli začít trénovat. Přece jen budeme na soutěži trochu víc nervózní, budou na nás koukat lidé a porota a určitě nechceme docílit nějakých chyb, protože by to mou partnerku mohlo bolet. (smích)
Hovořil jsi o cvičení a vyrýsování postavy. Jak moc je perfektní postava konkrétně pro tuto soutěž důležitá? Hodnotí se především vzhled, nebo osobnost člověka?
Jedná se o volbu nejsympatičtějšího gaye. Předpokládám, že podle toho, co jsem viděl v minulých ročnících, to není o vyrýsovaném těle. Z předchozích ročníků lze vidět, že nesoutěžili pouze svalnatí kluci. Je to spíše o tom, kdo koho osloví a podobně. Jak já říkám, každý hrnec má svou pokličku.
Musím však říct, že se mi moc líbí, že je to volba Gayman Česko Slovenska, protože já sám jsem se narodil ještě za Československa, takže jsem pyšný na to, že můžu reprezentovat obě země.
Kdyby ses umístil na předních příčkách, existuje i nějaké nadnárodní kolo soutěže?
Ano. V cizině se tato soutěž nazývá Mr. Gay. V budoucnu tak existuje šance reprezentovat Česko a Slovensko i v zahraničí. To by se mi rozhodně líbilo. Vzhledem k tomu, že se neustále pohybuju v mezinárodním prostoru, bylo by to super. V mém věku by to byla neskutečná radost a čest.
Kevin Drábek je jedním z finalistů soutěže Gayman Česko SlovenskoFoto: Juan Calderón
Neustále se odvoláváš na věk. Ten může být v této soutěži výhodou, nemyslíš? Můžeš totiž oslnit větším temperamentem a vícero zkušenostmi…
Nevím, jak to vnímají kluci, ale já jsem se na základě mého věku v životě někam posunul a mám toho za sebou opravdu hodně. Ať už to jsou hezké, ale i špatné časy. Ve 47 letech člověk vnímá život trochu jinak. Tuto soutěž beru jako obrovské zpestření života a jsem rád, že se něčeho takového můžu zúčastnit.
Mně to přijde skvělé! Troufám si říct, že málokdo v tvém věku se rozhodne jít do něčeho podobného… Kde jsi v sobě tu odvahu našel? Dle mého přemýšlíš úplně jinak než většina tvých vrstevníků…
Zažil jsem komunismus, absolvoval jsem různé cesty po světě a mám toho za sebou opravdu hodně. Zjistil jsem, že když v životě přijdou šance, je dobré je neodkládat. Když si řekneš, že něco uděláš za rok, nebo za dva, většinou už to neuděláš nikdy. Některé šance a příležitosti se znovu neopakují. Dnes už vím, že když se nějaká taková šance objeví, měla by se uchopit. Za 20 nebo 30 let už můžu někde proletět komínem, ale teď mám šanci ještě něco zajímavého zažít. Možná takhle se dá popsat má odvaha.
Samozřejmě se s tím pojí i to, že už jsem veřejně zcela otevřený a všichni vědí, že jsem gay. Ne, že bych dříve něco skrýval a zapíral, protože lidé okolo mě to věděli, ale účast v soutěži znamená, že jdu tzv. „s kůží na trh“. Vůbec mi to však nevadí. Nakonec jsem velmi překvapen, kolik mi to přineslo přátel. Hodně mi ale pomáhá i to, že jsem v duchu zůstal pořád mladý. Díky tomu k věcem přistupuji tak, jak přistupuji.
To taktéž moc lidí nedokáže. Jak alespoň duchem zůstat stále mladým člověkem? Máš na to nějaký recept?
Já bych řekl, že to mám v genech. Moje máma byla také vždy velmi pozitivní a neustále se smála. Táta byl založen více umělecky, ale také se radoval ze života. Ve velké míře je to způsobeno i tím, že mi život do cesty nahrává mladé lidi. Jsem vlastně nejstarší i v mém pracovním kolektivu.
Díky tomu jsem například neměl žádný problém svěřit se ostatním se svou sexuální orientací. Naopak mě překvapilo, jak to lidé okolo mě vzali. Od spousty lidí jsem dostal velmi pozitivní reakce. Samozřejmě se občas pod nějakou fotkou objeví nemístný komentář, ale takového člověka okamžitě blokuji a ignoruji a nepouštím se s ním do nějakých diskusí. Musím říct, že jsem opravdu překvapený tou pozitivitou okolo mě.
Kdyby se ti podařilo získat titul Gayman Česko Slovensko, jak bys s ním naložil?
Primárně je to pro mě zábava, jelikož jsem v mém věku chtěl zažít ještě něco bláznivého, ale určitě bych se zajímal třeba o určitá témata, která jsou v Česku stále aktuální. Díky soutěži jsem potkal a poznal opravdu spoustu zajímavých lidí z různých skupin. Čím dál tím víc se zajímám o detaily a snažím se pochopit všechna témata, která jsou s LGBT+ komunitou spojena. Schválně jsem použil slovo pochopit, protože nerad používám slovo tolerovat. Tolerance mi přijde jako negativní přístup. Zní to jako bychom museli něco trpět i když nechceme. Proto se snažím především chápat a nic neodsuzovat, protože největší nesmysl je odsuzovat něco, o čem nemáme dostatek informací.
Velmi mě například mrzí, že zde stále ještě nemáme schváleno manželství stejnopohlavních párů. Byl bych moc rád, kdyby se to někam hnulo.
Pokud soutěž dobře dopadne, máš ambice se v těchto směrech jako aktivista angažovat trochu více?
Určitě. Pokud ta šance bude, určitě do toho půjdu. Nejsem člověk, který by se něčemu vyhýbal a moc bych si přál, aby i další generace měla lepší šance a možnosti ke spokojenému životu a nemusela řešit tyto věci. Když se gayové a lesby chtějí vzít, tak ať se sakra vezmou. Nevidím v tom nic špatného. Zvlášť když se nacházíme v tak moderní a otevřené zemi, jakou je Česká republika. Nejsme nějak přehnaně církevní země, takže to moc nechápu.
Je pravda, že za svůj život jsi zažil různé události. Ať už jsou to doby komunismu, schválení registrovaného partnerství a nyní i projednávání manželství stejnopohlavních párů. Jak bys zhodnotil vývoj přístupu veřejnosti k LGBT+ komunitě?
Toho, že jsem gay, jsem si byl vědom již od puberty. Vyrůstal jsem ještě za tvrdého komunismu a když jsem byl ještě dítě, tak to samozřejmě moc dobré nebylo, ale když jsem dospíval do věku, kdy už se člověk po někom poohlíží, panovala u nás určitě větší svoboda. Dnes už je to docela normální a jde vidět, že jsme ušli velký krok kupředu. Manželství se sice ještě trochu zdržuje, ale věřím, že to nakonec vyjde. Rád bych se toho ještě dožil.
Náš vztah s partnerem zatím nijak oficiálně potvrzen nemáme, ale jde nám především o to, aby byl ten druhý nějakým způsobem zajištěn, pokud by se někomu z nás něco stalo. Rádi bychom měli stejné podmínky jako manželé, abychom nemuseli řešit žádné problémy, kdyby se cokoliv stalo.
Vzpomínám si na jeden smutný příběh o partnerech, kteří spolu žili spoustu let, ale všechny věci byly napsány pouze na jednoho z nich. Ten poté náhle umřel a jeho rodina všechno posbírala a partnera ze všeho vynechala. Ten člověk se ocitl úplně na dně. V jeho věku navíc neměl šanci začít vše budovat od začátku a zbyly mu jen oči pro pláč.
Myslím si, že manželství je velmi důležité. V říjnu nás čekají volby, takže předpokládám, že se rozpětí sil trochu změní a uvidíme, jak to bude poté. Chápu, že pro většinovou společnost to není důležité téma, které by nějakým způsobem rozhodovalo o jejich životech, ale myslím si, že by bylo dobré, aby se to nějak sjednotilo a abych něco podobného nemusel závidět lidem z jiných zemí.
Autor: Jan Witek
