Ilustrace Ondřeje Vašíčka vás nenechají chladnými. Prozkoumejte díla brněnského ilustrátora, která si získávají fanoušky po celém světě

Jak dlouho už se ilustracím věnuješ?

Vystudoval jsem gymnázium a poté grafickou tvorbu. Vždy jsem tíhnul k tomu, abych se nějak výtvarně projevoval. Kreslil jsem již od tří let a neustále jsem měl potřebu se rozvíjet. Nyní pracuji jako knižní grafik a Oliver je jednou z cest, jak se mohu výtvarně projevovat a posouvat dál.

Více v Galerii

Zdroje: Archiv Jmenuji se Oliver

S Oliverem jsem začal před čtyřmi lety. Na začátku jsem vůbec nechápal, co je to Instagram a na jakých principech funguje. Bezhlavě jsem tak sdílel různé kresby a postupem času se Oliver tak nějak přetvořil v nynější podobu.

Odkud vzešla myšlenka profilu Jmenuji se Oliver?

Původně jsem se s Oliverem snažil dostat ze svých psychických problémů. Fungovalo to zkrátka jako jakási art terapie (léčba uměním, pozn. red.). Kreslil jsem si tzv. do šuplíku a snažil jsem se zpracovat své pocity. Místo abych o nich někomu povídal, vše jsem kreslil, což mi pomáhalo se z mých problémů a pocitů tak nějak dostat. Jsem introvert, takže to pro mě byla daleko snazší cesta.

I proto jsi profil nepojmenoval vlastním jménem?

Přesně tak. Jak říkám, byl jsem velký introvert, uzavíral jsem se do sebe a vůbec nesdílel své pocity. Díky kresbám jsem nemusel nic říkat na přímo, ale stačilo vše nakreslit a zveřejnit. Postupem času se začali ozývat lidé, od kterých jsem získával zpětnou vazbu, že to vidí podobně atd. Chodily mi i různé pozitivní zprávy a reakce, že vše bude dobré. Snažili se mi doslova pomoct naprosto neznámí lidé.

Jaké problémy jsi konkrétně řešil?

Týkalo se to velmi nízkého sebevědomí, problémů v navazování mezilidských vztahů a z toho plynoucích negativních pocitů a myšlenek. Dokud jsem nenašel svého prvního přítele, téměř nikomu jsem se neotevřel a všechno jsem dusil v sobě. Všechny ty pocity a myšlenky se ve mně hromadily a potřeboval jsem je ze sebe dostat.

V každém z nás se často objevují nějaké malé či větší pochyby, které nahlodávají naše chování. Z toho důvodu nás pak může narušit tlak a vnímání okolí. Právě takovým tématům se chci věnovat, šířit je a tímto směrem cílím svou tvorbu.

Ondřej Vašíček
Foto: Archiv Jmenuji se Oliver

Je tedy možné říct, že všechny ilustrace tak nějak vycházejí z tvého života a zobrazují strasti, se kterými ses potýkal?

Na začátku kresby vycházely primárně z mého života a z mých zkušeností. Pak se na to nabalovaly další věci a do témat jsem postupně zahrnoval i to, co se dělo kolem mě. Tzn. strasti mých známých a kamarádů, ale časem i témata týkající se celé společnosti, ke kterým jsem cítil potřebu se vyjádřit, ačkoliv to nebyly primárně věci přímo spjaté s mou osobou.

Ondřej svými kresbami upozorňuje i na to, že by si lidé měli dávat pozor při nechráněném sexu
Foto: Archiv Jmenuji se Oliver

Z tvých kreseb je zřejmé, že se mimo jiné hodně zabýváš různými předsudky, které jsou ve společnosti silně zakořeněny…

V podstatě ano. Nicméně tyto věci se stávaly tématem mých kreseb až poté, co jsem se smířil sám se sebou a přijal jsem se takový, jaký jsem. Jsem gay a s tím se nese spousta různých předsudků. A i mě samotného unavovalo, že má spousta lidí potřebu říkat, co je správně a co špatně. Ve spojitosti s homosexuály často spíše ta druhá varianta. Měl jsem potřebu proti tomu bojovat a dokázat, že není špatně, když je někdo gay, lesba či trans. I tohle v mých ilustracích můžete vidět.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Ze všeho nejdřív byl tedy Oliver jakýmsi nástrojem, který mi pomohl smířit se s tím, co jsem zažíval a poté jsem na Olivera “házel“ i ostatní věci. Postupně se z něj stal jakýsi maskot či postava, kterou se snažím poukázat na různé věci týkající se lidstva a toho, co se ve společnosti aktuálně probírá apod. Oliver je imaginární postavou, na kterou jde všechen tlak a tíha. Ačkoliv za něj beru zodpovědnost, tak nějak si žije svým životem.

Jak k jednotlivým návrhům kreseb přicházíš? Stává se, že ti téma navrhnou i tví fanoušci?

Primárně jsem na ně přicházel z vlastní hlavy a z mých zkušeností. Nejvíc námětů jsem tvořil v dobách, kdy jsem měl depresi a úzkost. Ale zatím nikdy jsem se nesetkal s tím, že by měl někdo potřebu mi říct, co mám nakreslit. Občas se však inspiruji lidmi kolem sebe a když mi přijdou zajímaví, nějakým způsobem je ztvárním.

Na tvých kresbách jsou často vidět pohlavní orgány a sexuální tematika. Jaký to má význam?

V podstatě chci, aby to vyznělo, že na sexualitě není vůbec nic špatného. Postavy jsou často nahé, což ukazuje jejich zranitelnost a upřímnost. Mnohokrát tím jen podtrhnu danou myšlenku, kterou chci pomocí kresby sdělit.

Co plánuješ do budoucna? Nemáš třeba chuť vydat své ilustrace v nějaké knize, když jsi knižním grafikem?

Jsi blízko. Mám rozpracovanou myšlenku mé vlastní knihy. Před koronavirem mě nezávazně oslovilo jedno nakladatelství, které by mělo zájem vydat mé ilustrace jako knížku. Nicméně knižní trh teď dostal docela ránu, takže uvažuji o tom, že kniha bude, ale nevím kdy. Nyní sbírám inspiraci a dávám dohromady určitý koncept a snad se to jednoho dne povede.

Do budoucna se však určitě chci věnovat i tvorbě vlastních produktů, jako jsou plakáty, brože, samolepky apod. Občas mi totiž lidé pošlou osobní prosbu, abych jim nějaký obrázek poslal. Někdy kreslím dokonce i portréty a personalizované ilustrace a mimo to jsem spolupracoval třeba na kampani Primeros v rámci festivalu Prague Pride. Uvidíme, co dalšího se objeví…