„Umělci nejsou žádná paka, která by neuměla pracovat,“ říká český herec a tanečník J.K. Sanchez, jehož dojemné video obletělo Facebook
Jak tě vlastně napadlo vytvořit video, které se doslova rozšířilo po Facebooku a bylo sdíleno mnoha dalšími umělci?
Jel jsem autem a poslouchal song, který jsem ve videu použil. V ten moment mi v hlavě vyvstala myšlenka vytvořit tohle video a jít s kůží na trh. Zavolal jsem kamarádce Bibi, která mě přijela nalíčit, vytvořil jsem text, namluvil voiceover a musím říct, že to k hudbě doopravdy sedlo. Jsem rád, že se to lidem líbilo a psalo mi i spousta dalších umělců. Například Bára Basiková napsala, že je to opravdu dojemné.
Udělal jsem to za všechny umělce, nechtěl jsem totiž hovořit pouze za sebe. Vzal jsem v potaz všechny umělce a chtěl jsem se vyjádřit k tomu, že nás mnozí lidé nyní posílali do různých končin. Bohužel si však neuvědomují, jak je kultura k životu důležitá. Neuvědomují si, že až se jednou všechno podělá, tak si nebudou mít co zapnout. Nebude rádio, televize, nebudou mít možnost navštívit divadlo a budou pouze chodit do práce. Bez možnosti vyvětrat si někde hlavu.
Nebál ses dalšího útoku na tvou osobu?
Ani ne. Dal jsem to ven a říkal jsem si, že to bude maximálně trapas. Video jsem sdílel, nechal jsem ho být, vypnul Facebook a podíval se na něj znovu až druhý den ráno. V tu dobu tam bylo již přes 80 sdílení, stovky lajků, tisíce zhlédnutí. Jsem rád, že to lidé posouvali dál, aby si všichni ostatní uvědomili, že nejsme žádná paka.
Kromě obyčejných lidí se do umělců bohužel naváží i samotný prezident, který měl v poslední době několik nemístných poznámek na jejich účet… Jak to vnímáš?
Pan prezident je také pouze člověk. Každý člověk stárne a mozek mu slábne a to, jak byl inteligentní a bystrý, když byl mladší, se neopírá o současnou realitu. Stařecká demence a další věci, které se pojí se stárnutím, čekají nás všechny, tak to je. Mrzí mě to, ale beru to tak, že to řekl starý člověk. Takže děkuji za váš názor starý pane, ale nechte mě být. Dle mého je Zeman už pouze nástrojem svých rádců a poradců, kteří tahají za nitky. Ať je zdravý a dožije si hezký život, ale ať nás nechá být. Umělci celý život dumají nad tím, jak pobavit lidi, aby si mohli odpočinout od svých starostí, proč na ně tedy útočit?
Čemu se teď v rámci umění věnuješ ze všeho nejvíc? Je to právě groteska, kterou lze trochu vidět i ve zmiňovaném videu?
Ano, ale zatím to není úplně ve velkém. Nicméně snažím se, aby tomu tak bylo. Dosud jsem to celé dělal sám, ale nyní jsem se spojil s kamarádem, který se bude věnovat byznysové stránce mého projektu. Mám to štěstí, že mám kolem sebe lidi, kteří tomu věří a tvoří to se mnou v podstatě bez nároku na honorář, jako je třeba profesionální fotograf Petr Varga, vynikající produkční Kryštof Otík, který dokáže domluvit cokoliv. Spolupracuje se mnou i Max Josef, což je mladý klučina, který dělá filmovou školu a také Standa Prošek, který také se podílí na produkci.
Kdy jsi s groteskou začal?
Pustil jsem se do toho již před deseti lety, ale v té době jsem to dělal převážně v divadle. Našel jsem se v tom, protože se jedná o kombinaci tance, herectví a akrobacie. V groteskách se vždy objevovali výborní herci, ale zároveň vynikající kaskadéři a tanečníci. Dnes se z herců bohužel takováto komplexnost dost vytrácí.
Spojil jsem dohromady vše, co umím a začal jsem se věnovat grotesce. Zhruba tři roky zpět jsem si říkal, že udělám video. To už jsem vymyslel charakter postavy Frankieho, ale i jeho tvář (make-up). Obličej Frankieho je inspirován psem Charlieho Chaplina, ale charakterově je to kombinace Foresta Gumpa, Mr. Beana, Bustera Keatena a Charlieho Chaplina. Dlouho trvalo, než jsem našel svůj vlastní typický ksicht a dal postavě život.
Jaké jsou plány do budoucna?
Je to němá věc, takže je to doslova celosvětový formát. Chtěl bych z toho udělat pravidelný seriál, ale prozatím hledáme investora. Seriál by měl mít dvanáct dílů a každý z nich zhruba 10 minut. Něco jako Mr. Bean. Mám k tomu napsány scénáře a dost se v nich opírám o témata týkající se Čechů s dávkou humoru Voskovce, Wericha a Menšíka dohromady. Bude to zároveň hodně akční, jelikož spolupracujeme s kaskadéry z Barrandova.
Moc bych si přál, aby to vyšlo, protože herectví studuju již 10 let. Ale nemám školu. Nicméně ani na tancování jsem neměl školu a obletěl jsem díky němu celý svět. Teď mám Frankieho, v jehož roli si navíc vždy náramně odpočinu, protože svůj život a charakter Sancheze prostě na nějakou dobu opustím a jsem úplně někdo jiný. Největší odměnou pro mě pak je, že si lidé pustí mé video pro relax a pobavení. Musím však říct, že se pořád učím. Groteska je opravdu složitá. Na začátku jsem si to vůbec neuvědomoval, ale když nemluvíš, je těžké někoho rozesmát. Všechno musíš udělat ksichtem. Když přemýšlíš, jsi veselý, smutný apod., tak to musíš dělat hrozně ve velkém a pomocí obličeje doslova přehánět.
Groteska je dosti staromódní směr, jak je možné její moderní formu uplatnit v dnešním světě?
Třeba formou seriálu, ale už si mě zvali taktéž na různé velké akce, na komponovaná představení do divadla či na předávání různých cen. Předával jsem například cenu Gloria Muzealis, což je národní soutěž muzeí. Ale vystupoval jsem také na plesech. Nyní jsem se domluvil se Seznamem, který můj seriál vysílá a díky tomu celý projekt dostal jakýsi punc kvality, protože na Seznam se jen tak něco nedostane. Díky tomu jsem získal více diváků, ale dostalo se ke mně také mnoho lidí, kteří můj projekt hejtují, protože grotesku nechápou.
Ale od práce tě to neodradilo?
Jak se to vezme. Chvíli jsem dokonce přemýšlel o tom, zda to má vůbec smysl, jelikož projekt do té doby nedosahoval moc zhlédnutí apod. Samozřejmě jsem dostal i několik zpráv o tom, jak je to trapné apod. Ale naučil jsem se, že komentáře nemá cenu číst. Udivuje mě, jak někdo může něco takového napsat. Mně třeba přijde trapné úplně něco jiného. Například to, když se lidem nadává a děláte si z nich srandu. Přijde mi taktéž trapné ze sebe dělat reklamní billboard, jako někteří influenceři na sociálních sítích.
Naštěstí mi psali mladí lidé, ale i lidé 60+, že jsou rádi, že se vrací klasika. Psal jsem si dokonce se Zdeňkem Troškou a dal jsem mu můj projekt s Frankiem na zhodnocení. Potřeboval jsem trochu podpořit, ale především jsem chtěl znát názor odborníka. Napsal mi, že je to super a že na to koukal dvakrát. Říkal, že musím brát v potaz to, že jsem jediný v Česku, kdo to dělá a že vracím zpět něco, co tady bylo před x lety, akorát v moderní podobě a v novém prostředí.
Takže ses dočkal i pozitivního hodnocení?
Ano. Díky tomu jsem si uvědomil, že to má smysl. Jednou mi jeden pán napsal komentář, že je rád, že někdo chápe humor Voskovce a Wericha a dělá plnohodnotnou zábavu. Pak mi psala paní, že na toho mého „klauna“ kouká s dětmi. I to mě moc potěšilo. Rád bych prostřednictvím Frankieho ukazoval, jaké emoce můžeme prožívat. Přijde mi to jako ideální nástroj. Navíc to není nic sprostého, co by nemohly sledovat také děti. Již tři roky však připravuju jeden další projekt, který se také bude týkat mladých lidí.
O co se jedná?
Miluju knihy, tudíž již tři roky píšu beletrii. Příběh se dotýká pouličního umění, ale neodehrává se v současnosti. Měla by to být tak trochu motivační kniha především pro mladé lidi, ale i pro dospělé. Díky této knize by si lidé měli uvědomit, že existuje mnohem víc než Instagram a falešní přátelé.
Jako umělec doslova neusínáš na vavřínech?
Jednoznačně! Spousta lidí si myslí, že jsem blázen, ale já nejsem blázen, jen jsem nepřestal být dítětem. Plním si sny, které jsem si jako dítě stanovil. Jako dítě jsem si řekl, že se naučím zpívat, proto jsem chodil na kurzy k učitelce, kterou mi doporučil Ben Cristovao. Bral jsem si kurzy i od rapperů a z legrace jsem udělal čtyři songy. Ne, že bych měl album a nějak hluboce se tím zabýval, ale chtěl jsem si to vyzkoušet. Až jednou budu starý dědek, chci se otočit a říct si, že jsem život prožil opravdu naplno a že jsem zkusil vše, co jsem kdy zkusit chtěl. Spousta lidí se toho bojí a neustále se ohlíží na to, jak je bude hodnotit společnost. Já to mám u zadku.
Já chci lidi rozesmát. Chci, aby alespoň na chvíli zmizeli ze světa. Smích léčí, drama vás nevyléčí. Přijdete domů a budete v ještě větší depresi. Pět minut smíchu denně vám vynahradí 24 hodin dramatu. Přeju si zkrátka víc smíchu!
