Absolvujte svůj pohřeb a napište závěť – zbavíte se deprese a budete chtít znovu žít, tvrdí ti, co navštívili „kavárny smrti“
I když myšlenka na vlastní pohřeb pravděpodobně nikoho příliš nerozradostní, pravdou je, že zejména lidé, kteří přišli do bezprostředního kontaktu se smrtí, nezřídka přehodnotí vlastní priority a rozhodou se změnit život. A přesně na tomto základu je vystaven i princip „kaváren smrti“, které aktuálně v Jižní Koreji rostou doslova jako houby po dešti. Ačkoliv se tedy některé aktivity, do nichž se návštěvníci zapojují – od oblékání se do smutečního oděvu přes tvorbu vlastní smuteční řeči až po ulehnutí do rakve – může zdát jako poměrně extrémní, hlavním záměrem je v člověku podnítit sebereflexi. „Je to skutečně hodně divoké, ale hlavním cílem je připomenout návštěvníkům hlavní smysl život – to, na čem záleží, aby se mohli soustředit na vše, za co pociťují vděk,“ shrnuje tak dokumentarista Ravi Patel, který se právě na fungování kaváren smrti zaměřil v jednom z dílů svého cestovatelského pořadu.
Co je v životě důležité, ukáže až blížící se smrt…
Celá pohřební zkušenost pak účastníky nutí k tomu, aby si uvědomili, jak je život pomíjivý, a čas, který na světě stráví, omezený. K upomenutí si na tyto skutečnosti pak mj. slouží i pořízení fotografií na parte a sestavení vlastních posledních slov, která by si přáli mít na náhrobku… Všichni jsou navíc při posezení u hořících svíček u svých pohřebních fotek vybízeni, aby zvážili, jak by žili svůj život, kdyby jim zbývalo jen půl roku, a odpovídali na otázky, zda je něco, čeho v životě litují. Před samotným smutečním obřadem jsou pak účastníci povzbuzování k poslednímu smíchu, ten jim však podle Patela doslova zmrzne na rtech ve chvíli, kdy je muž v černém rouchu odvede do místnosti plné dřevěných rakví.
V zavřených rakvích pak všichni pobývají po dobu 15 minut. Po té, co se zase vrátí „do světa živých“, následuje fáze psaní posledních dopisů blízkým – ty jsou následně předčítány i nahlas. „Když člověk píše závěť a dopisy svým blízkým, vyvstává před ním to, co je v životě opravdu nejdůležitější. Uvědomí si, že život je o lidech, které miluje a kteří milují jeho, a také o tom, jak si vzájemně obohacují své bytí,“ popisuje pak Patel svůj zážitek.
Pohřbi stres!
To, proč se podniky, v nichž lidé dobrovolně uléhají v černých šatech do rakví, rozmáhají právě v Jižní Koreji, je nasnadě. V zemi je totiž zaznamenána nejvyšší míra sebevražd mezi všemi vyspělými zeměmi (a v Soulu je dokonce již jeden most označován jako „Most smrti“…) a také je zde nejdelší pracovní týden na světě (trvá neuvěřitelných 52 hodin!). Jihokorejci se pak právě tím, že si na vlastní kůži prožijí svůj pohřeb, snaží mj. přehodnotit své priority a vypořádat se také s epidemií workoholismu. Ostatně – do kaváren smrti své přetížené zaměstnance nezřídka posílá samo vedení firem. Přitom právě jihokorejský workoholismus a do jisté míry bizarní kavárny smrti pak jen dokreslují absurditu toho, jak moc se lidé snaží zvládat svůj stres pramenící jednoduše z moderní doby samotné.
Sociální služba i byznys
Zatímco služby kaváren smrti jsou klasicky placené a fungují na komerčním principu, např. v Soulu od roku 2012 funguje také Hyowon Healing Center, které „falešné pohřby“ i s kompletním servisem nabízí zdarma, a to díky finanční podpoře zdejší pohřební služby. I zde absolvují návštěvníci instruktážní přednášku a následně jsou zavedeni do sálu s květinami a rakvemi, kde mohou psát např. svou poslední vůli a následně ulehnout do rakve.
Nutno ale dodat, že např. služeb tohoto centra nezřídka využívají nejen lidé trpící depresemi nebo ti, kteří zvažují sebevraždu, ale také lidé, kteří trpí nevyléčitelnými – smrtelnými nemocemi a jednoduše se chtějí připravit na to, až přijde konec…(fakt, že sem firmy posílají také své zaměstnance v rámci motivačních programů, pak působí o to šíleněji…). Podle provozovatele centra se ale drtivá většina lidí po absolvování rituálu cítí „osvěženě“ a více naživu. Jen mezi roky 2012 a 2016 pak tuto službu využilo na 15 000 lidí.
Smrt jako tabu
Ačkoliv v Jižní Koreji jsou tedy populární kavárny smrti, kde návštěvníci mohou simulovat vlastní skon, v jiných částech světa fungují podniky podobného názvu, zaměřují se ale jednoduše na téma smrti jako takové. Právě umírání je totiž i dnes velkým společenským tabu a vyrovnávání se se smrtí blízkých nebo i blížícím se vlastním koncem, je tak stále tématem, kterému není věnován dostatek pozornosti. A tak lidé mohou hledat nejen odbornou pomoc, ale jednoduše i sdílet své prožitky s ostatními v podobné situaci právě v podobných zařízeních. Pokud ale někdo k „prozření“ potřebuje ulehnout do rakve, nemáme nic proti. Zejména pokud si po zážitku, který někteří, kdo jej absolvovali, popisují jako to nejděsivější, co se jim kdy stalo, rozmyslí třeba vlastní sebevraždu…
