„S bulimií je to jako s alkoholismem, zvracení skrývám a přitom se průběžně ničím,“ popisuje Petr. Jak z toho ven?
Kdy se u tebe projevila bulimie?
Bylo to v 15 letech. V tu dobu jsem vážil 100 kilo. K tomu jsem se nešťastně zamiloval a uvědomoval jsem si, že jsem nechtěný kvůli tomu, že jsem tlustý. Nejsnazším způsobem, jak rychle zhubnout, bylo dát si prsty do krku a všechno pravidelně vyzvracet. Viděl jsem v tom nejjednodušší cestu. Nikdy jsem totiž nebyl moc proaktivní a sporty mě nelákaly. Samozřejmě jsem to dělal tajně, a tak to dělám dodnes. Stydím se za to, proto to ví jen několik blízkých lidí. Ne vždy se totiž člověk setká s pochopením.
I když to děláš tajně, tvé okolí asi musí něco tušit... Začal jsi pravděpodobně dost hubnout, ne?
To ano. Lidé z mého okolí něco tušili už dřív, ale brali to na lehkou váhu a někteří si z toho utahovali, tak jsem se styděl ještě víc a neměl jsem chuť to řešit. Nicméně začal jsem shazovat přebytečná kila, proto jsem se ke zvracení neustále vracel. Nebyl to ze začátku takový extrém, ale chodil jsem zvracet pravidelně. Když se objevila samota a nějaký stres, například z práce, začalo se to zhoršovat. Nakonec jsem došel do takového extrému, že jediné jídlo, které jsem v sobě za celý den udržel, byla snídaně. Což určitě není dobře. Chyběla mi energie, živiny apod.
Je ti už 35 let, takže tě bulimie trápí již více než polovinu tvého života. Kdy přišel ten zlom a řekl sis, že to musíš začít řešit?
Bylo to zhruba před dvěma lety, když jsem flámoval, do toho jsem prožíval stres z práce, a navíc jsem měl minimum energie a živin, protože jsem v sobě neudržel žádnou stravu. V té době už jsem se psychicky a fyzicky sesypal. Tenkrát se mě můj vedoucí v práci zeptal, co se se mnou děje. Tak jsem si uvědomil, že mám opravdu problém, že si ubližuju a že je potřeba s tím začít něco dělat.
Co ses tedy rozhodl dělat?
Našel jsem si krizovou poradnu, kterou jsem navštívil. Pár věcí jsme probrali a konečně přišlo prozření, že jsem bulimik, že mám velký problém a že bych s tím měl něco dělat. Od první návštěvy poradny jsem několik dní brečel. Ačkoliv jsem s bulimií žil tolik let, až tehdy jsem si to uvědomil. Je pravda, že se mi po prozření trochu ulevilo, ale když na to vzpomínám, tak se mi chce brečet dodnes.
Nyní si procházíme vše úplně od začátku. Zjišťujeme, co bylo spouštěčem bulimie. Musíme zkrátka objevit všechny věci, které k tomu přispěly. Těch faktorů je několik.
Měl jsem to štěstí, že má rodina a nejlepší kamarádi mě v tu chvíli podpořili. Stojí při mně dodnes a vědí, čím si procházím. To mi hrozně pomohlo. Představa, že bych s tím došel za někým blízkým a on by se mi vysmál… Asi bych se vrátil zpět, uzavřel bych se a pokračoval v zajetých kolejích. Teď už si jen přeju, aby to bylo za mnou.
Pomalu tedy opět hledáš lásku k sobě samému?
O tom to je. Na začátku celé terapie a boje s touto zbytečností jsem zjistil, že se vlastně nemám rád, že jsem sám sebe neustále ponižoval, shazoval se a nevážil jsem si toho, kdo jsem. Je pro mě teď velmi důležité mít se rád a přijmout se takového, jaký jsem. Už jen proto, že zdraví mám jen jedno.
Všechny tyto věci jsem si uvědomoval během prvních sezení na terapii. Po několika dalších sezeních jsme si dali dohromady pět cílů, kterých v životě chci dosáhnout. Na začátku jsem používal slova chtěl bych, ale po několika sezeních jsme opakovali těch 5 cílů a najednou jsem použil slovo chci. Já jsem si ten rozdíl ve výběru slov neuvědomil, až terapeutka mě na to upozornila. Ta výměna slov vlastně přišla sama od sebe, z mého podvědomí. Možná to tak nevypadá, ale je v tom obrovský rozdíl. Takto postupně odkrývám i další věci, které mi v životě moc nepomáhaly, na spoustu z nich ještě určitě dojde. Ale jsem na dobré cestě. Důležité je, že po tolika letech jsem s tím vůbec začal něco dělat. A věřím tomu, že to dotáhnu do cíle.
Musíš! Jak jsi říkal, zdraví máme jen jedno…
Právě. A kvůli svému problému si zadělávám nejen na žaludeční komplikace, ale i silné podráždění celého zažívacího ústrojí. A vzhledem k nedostatku živin i ke kolapsu celého těla.
Je i tohle součástí terapie? Že si reálně řeknete, v jakých směrech tvůj problém ubližuje například tvému tělu?
U mě se nyní řeší primárně psychická stránka věci, kde jsou určitá zákoutí, ve kterých se ukrývá plno věcí, které člověk musí rozlousknout a odhalit. Ať už je to strach z toho, jak vypadám, nízké sebevědomí či spousta dalších věcí…
Dvacet let není krátká doba, jak tohle období s bulimií zpětně vnímáš?
Nechci to přirovnávat úplně k alkoholismu, ale je to tak trochu podobné. Dělal jsem to potají, schovával jsem se na záchodě a nenápadně jsem zvracel tak, aby to nikdo neviděl. Celé je to o neustálém skrývání se, aby to náhodou nikdo nezjistil – umyješ záchod, umyvadlo a stále se skrýváš. Po určité době jsem zvracení již dokonale ovládal, už jsem nepotřeboval ani prsty do krku.
Zároveň mi to děsně lezlo do peněz. Totálně jsem plýtval jídlem. Pak si uvědomíš, že jsou země, kde nemají co jíst, a já dělám to, že co sním, tak vyzvracím. Nicméně k popisu toho období – není to tak jednoduché, začal jsem si totiž svůj problém uvědomovat až v posledních letech.
Ale musel jsi průběžně pozorovat třeba úbytek energie a další nežádoucí projevy, ne?
To mě až tolik neovlivnilo. Asi až ty poslední dva roky zpátky, kdy se to začalo dostávat do extrému. Předtím jsem chodil zvracet třeba tak jednou za den. Ale možná až dojdu do finále, tak si zpětně uvědomím, že mě to ovlivnilo víc.
Nešlo to zastavit už tehdy? V té lehčí formě? Pokud si tento rozhovor přečte někdo, kdo to má podobně a zvrací jen občas, mohl bys ho třeba nějak varovat před tím, kam až situace může dojít?
Víš, to je dost těžké. Dřív jsem si z toho nedělal těžkou hlavu. Hodně jsem všechno zlehčoval a říkal jsem si, že to není tak hrozné. To jsem si ale uvědomil až začátkem terapie. Takže pokud rozhovor někdo čte a má tento problém, určitě je lepší řešit ho hned.
Jak dlouho by mělo trvat, než dáš bulimii sbohem? Máš nějaký výhled od odborníků?
To zcela přesně určit nelze. Nejde se ani porovnávat s někým, kdo si tím prošel. Každý člověk je jedinečný, jinak myslí a od toho se odvíjí i průběh. U mě to asi po těch 18 letech bude nějakou dobu trvat. Neočekávám zázraky, ale jsem rád, že jsem na cestě za světlejšími zítřky a určitý posun už vidím nyní.
Sice pořád chodím zvracet a pořád to není dobré, ale je to daleko lepší než dříve. Po tom, co můj problém přerostl do extrému, jsem chodil zvracet třeba pětkrát až šestkrát za večer a k tomu třeba i třikrát přes den, nyní se to stáhlo na zhruba dvakrát za večer. Samozřejmě ideální by bylo nezvracet, ale nebude to hned.
Jedním z úspěchů je i to, že jsem se konečně dokopal ke cvičení, což také vede k větší spokojenosti s mým tělem a sebou samým. S tím se pojí i odborná nutriční pomoc, díky které jsem si uvědomil, že i když jím, tak nemusím neúměrným způsobem přibírat. Takže se učím, jak jíst vyváženě, abych tolik nepřibíral.
Ačkoliv ještě nejsi na konci své cesty, co bys poradil lidem, kteří řeší podobný problém? Jak si ho uvědomit a postavit se mu čelem?
Určitě je dobré vyhledat nějakou pomoc. Existují sice i návody, jak se bulimie zbavit svépomocí, ale to u každého nezabere. Spíš u nikoho. Na internetu existuje spousta článků a rozhovorů na toto téma. Existují i speciální psychologové a psychiatři, kteří se poruchami příjmu potravy zabývají.
Ale v první fázi je určitě dobré někomu se svěřit. Někomu blízkému. Někdo se třeba svěří až po prvních sezeních, nicméně pokud to někomu bude říkat, tak tomu, kdo ho podrží. To mi pomohlo nejvíc a v tu chvíli mi spadl kámen ze srdce. To obrovské tajemství, které si za sebou člověk táhne jako kouli u nohy, je najednou venku. Je to osvobozující.
A když se vrátím ještě úplně na začátek. Myslíš, že existuje něco, co by ti pomohlo, aby se u tebe problém s bulimií vůbec neprojevil?
Rád bych ti na tuto otázku odpověděl, ale asi žádnou odpověď nemám. Dosud z toho nejsem venku, takže nedokážu říct, jak projevení bulimie zabránit. Ale určitě je dobré, že existují kampaně, které vybízí k tomu, aby se lidé měli rádi takoví, jací jsou. Důležité je poselství, abychom se měli víc rádi. Nejvíc totiž máme milovat sebe a pak až ty druhé.
I já jsem momentálně ve fázi, kdy moje sebeláska roste. Hodně věcí jsem si uvědomil a hodně zatím poznávám. Učím se víc pozitivně myslet. Ale říkám, je to cesta, po které stále jdu. A těším se na její finiš. Na moment, kdy se jednoho dne probudím a řeknu si: „Hele, už je to za tebou a jsi spokojený tak, jak chceš spokojený být. Začíná další etapa života.“
