NÁZOR: Útok na gay klub v Orlandu posouvá hrozbu teroristických útoků o level výš. Zvýšilo se nyní nebezpečí také pro evropské gaye, lesby a transsexuály?
Nejstrašnější na orlandském masakru je charakter gesta, který čin měl. A sice, že nyní už světovými médii neproudí informace o ataku “pouze” na náhodnou masu lidí v náhodném klubu, ale na konkrétní skupinu lidí, kteří se vyskytují na konkrétních místech. Informace, která si jistě najde své příznivce, jejichž čin může mít stejné nebo podobné motivy.
Z jistého úhlu pohledu lze uvést, že příprava teroristického činu se tímto značně zjenodušila a zkonkretizovala. Gay bary a kluby jsou součástí každodenního života západních metropolí a úroveň jejich ostrahy je zcela nesrovnatelná např. s letištní halou. Jistě, víme také o útocích provedených na náhodných místech, nicméně skutečnost, že nyní byla napadena konkrétní skupina osob, již sjednocuje životní styl stojící v naprostém rozporu s islámským právem, posouvá hrozbu teroristických útoků o level výš. Terčem nenávistných projevů tak už nejsou “pouze” neurčití lidé hlásící se k demokracii, ale jedinci, jejichž “trest boží” je znásobený otevřeně projevovanou menšinovou sexuální orientací. A vždy se lépe útočí na nepřítele konkrétního než na nepřítele rozostřeného.
Další varovný signál, který bychom neměli přehlížet, leží v hlásání efektivní integrace všech do Evropy přicházejících osob. Bez rozdílu. Jak ukazuje existence ghet na předměstí velkých evropských metropolí (z nichž se líhne nejvíce džihádistů, což už víme) a v podstatě i případ útočníka z orlandského klubu Pulse, Omara Mateena, někteří jedinci nejsou schopni sžít se s našimi západními hodnotami ani v případě, že jimi obklopeni vyrůstali. Záměrně píši “jimi obklopeni”, neboť to neznamená jimi vychováváni. Jak se ukázalo v posledních dnech, Mateenův otec byl stoupencem radikální islámské ideologie, jíž se nevzdal ani jako americký imigrant a pod jejímž vlivem jistě svého syna vychoval. A je to právě tíha této výchovy, která nedovolila Mateenovi přijmout sebe sama a ve finále jej dovedla k tak děsivému aktu. Připočteme-li masový charakter nynější migrační vlny, který se vyznačuje snahou přicházejících udržet si svou vlastní kulturu (což jim právě ona masovost umožňuje), o zdařené a fungující integraci nemůže být řeč.
Nikdo z nás nemá křišťálovou kouli, aby dokázal s jistotou říci, co se bude dít. Můžeme se ovšem podívat do minulosti, zanalyzovat přítomnost a na základě dostupných informací (jichž je více než dostatek) odhadovat, jaké jsou možné verze vývinu věcí budoucích. A já osobně se domnívám, že míra ohrožení nepřímo úměrně stoupá snižujícímu se časovému intervalu mezi jednotlivými útoky, které jsou motivované fundamentálním výkladem islámu. Nelze vinit všechny muslimy západního světa za činy jednotlivců. Kolektivní vině bychom se měli vyhnout. To, co bychom ovšem na paměti mít měli, je míra potenciálu ke zradikalizování se. Dokážeme s jistotou říci, že všichni muslimové, kteří s námi (zatím) sdílejí prostor a hodnoty, nemohou podlehnout vábivému zvuku krvelačné ideologie? Anebo jen někteří? Kolik? A skutečnost, že odpovědí na tuto otázku prostě nemůže být nula, vnímám jako velmi pádný argument stojící v protikladu k hlásání bezbřehé pomoci, která je často skloňována ve vztahu s hodnotami moderní evropské společnosti. Čímž nechci říct, že nejsem připravený pomáhat. Jsem. Nicméně nikoliv za cenu vlastního ohrožení. Myslím, že organizovaná finanční pomoc určená válkou stiženým oblastem může být ve výsledku mnohem efektivnější než neustálé oddělování teroristických útoků od ideologie.
A tak se sám sebe ptám: Má moje pomoc hranice? Má je vůbec mít? A není už na podobné otázky pozdě?
Nevím. Jdu radši spát.
Foto: lindaikejisblog.com
