„O tom, že jsem gay, mám podle mámy raději mlčet. Podle táty je moje orientace nepřirozená,“ popisuje mladík svůj coming out
Kolik je ti let, Lukáši?
Je mi osmnáct let.
Jsi hodně mladý, ještě žiješ s rodiči, že ano?
Ano. Bydlím doma a studuju střední školu. Chtěl bych pak jít i na vysokou nebo vyšší odbornou, nejspíš na fyzioterapii nebo něco se zdravím, třeba jako výživový poradce. Na doktora si úplně nevěřím a nemám rád krev, ale líbí se mi dobrý přístup k tělu. Myslím, že je důležité se o sebe starat.
Říkal jsi mi, že máš hodně sourozenců. Kolik vás doma je?
Mám čtyři sourozence. Tři o dost starší, protože táta byl předtím ženatý a s bývalou ženou měl bráchu a sestry. No a pak jsem já a brácha, který je o dva roky mladší. Kromě něj u nás bydlí jedna z mých starších sester i s její dcerou, mojí neteřinkou.
Říkal jsi také, že se vaše vztahy od začátku roku změnily a že si myslíš, že s tím má co do činění tvoje orientace. Jak přesně jsi rodině řekl, že jsi gay?
Já nad tím přemýšlel tak nějak už třeba od třinácti let. Předtím mi přišlo normální, že se bavím víc s klukama, protože jsem přece kluk. Jenže postupně mi i dál bylo dobře spíš s klukama než s holkama. Když mi bylo třináct, měl jsem nejlepšího kamaráda z nohejbalu. A musel jsem se na něj pořád koukat. (smích) Vadilo mi, když si pak našel holku. Přemýšlel jsem, čím to je. Nechtěl jsem si přiznat, že jsem na kluky. Ale postupně jsem to přijal.
Ten kamarád věděl, že jsi do něj byl zakoukaný?
Pohádali jsme se proto, že na mě neměl čas. Ale jestli věděl, proč mi to tak vadí, to nevím. Už se nekamarádíme. Ani už nedělám nohejbal, stejně mě nikdy nebavil.
Co tě motivovalo ke coming outu? Uvědomění si, že jsi gay, anebo nějaká událost?
Asi to uvědomění. Protože jsem si v tý době zkoušel seznamky, a nakonec jsem si začal psát s jedním klukem. Hodně jsem se těšil na to rande. Tak jsem to doma chtěl říct, protože jsem od rodičů potřeboval na to rande peníze. (smích) No a máma vždycky chtěla vědět, s kým a kam jdu.
Tak napřed k rande: Jak dopadlo?
Bylo to v pohodě, ale nějak to nebylo ono. On ten kluk na fotkách vypadal o dost jinak než doopravdy, takže pak už jsme se neviděli.
Aha, to mě mrzí. A teď zpět k rodičům. Jaká byla jejich reakce?
Já to řekl tehdy jen mamce. Řekla mi, že je to v pohodě. A hned to šla říct tátovi. S ním jsem o tom nemluvil osobně já. Nevím, oba mi řekli, že dobrý, ale myslím, že je to lež.
Došlo na nějaké spory?
Předtím se mnou táta trávil víc času. Víc jsme si povídali. Teď je to spíš mladší brácha, kdo se s ním víc baví.
Není to jen pocit nebo období?
Ne. Ono třeba i když přijel starší brácha s manželkou na návštěvu na Velikonoce, tak to bylo divný. Tehdy mu máma řekla, jak to je. Brácha se i docela smál, že věděl, že jsem gay, že jsem vždycky byl takovej „trouba“. Myslel to jako vtip, asi aby to odlehčil, ale mrzelo mě to. A pak máma řekla, že už se o tom ostatní u stolu nemají bavit.
Nikdo ti ale přímo neřekl, že s tebou má problém, že? Myslím tím kdokoli z rodiny…
To ani ne. Sestra, která má už dítě, moji neteřinku, se se mnou baví dokonce víc než předtím. Dokonce mi i víc svěřuje malou, což mě těší. Baví mě s ní trávit čas. Ale to ostatní je divný. Máma si dává hrozný pozor na to, co přede mnou říká, a vidím to na ní. Nechce to se mnou probrat, uhýbá očima. Vždycky, když za ní přijdu, že si o tom popovídáme, tak nemá čas. Chová se hezky, ale je vidět, že je jí to téma nepříjemné. A táta mi řekl, že je to moje věc a že o tom nechce nic vědět. Že podle něj je to nepřirozené, ale má mě rád, tak o tom se mnou nechce mluvit. Přitom bráchovy stížnosti na manželku nebo sestřiny problémy s neteřinčiným biologickým otcem taky řeší. Mám pocit, že jsem jediný, s kým se jeho problémy neprobírají.
Vašim je nepříjemné prostě to téma jaké takové?
Podle mě jo. U nás se takové věci nikdy neřešily – jakože gay.
Představil jsi rodičům už nějakého partnera?
Já vlastně ještě žádného na delší dobu neměl. Byl jsem na rande ze seznamky, ale vyloženě přítele jsem si nenašel.
A až si ho najdeš, přivedeš ho domů?
Já nevím. Asi jo, protože to bude přece můj přítel a bude ke mně patřit.
Je něco, co bys chtěl závěrem říct? Co je pro tebe podstatné? Bavili jsme se o tom ve zprávách, že tě to celé hodně mrzí…
Já bych byl rád, aby věci nebyly tak divné. Ono je těžké rodičům říct, že něco dělají špatně, když oni nedělají nic. Je to pro mě složité. Připadám si od té doby, jako kdyby nás něco rozdělovalo. A my jsme vždycky byli hodně soudržná rodina. U nás se dělají i společné silvestry, oslavy… Prostě u nás se vždycky hodně mluvilo a bylo hlučno. Ale mám dojem, jako bych do toho teď nějak nepatřil. Tak doufám, že se třeba něco změní.
Pošleš rodičům odkaz na tento rozhovor?
Možná. Ale fotky sem dát nechci, vím, že by se máma i táta zlobili, že s tím někam lezu. Táta má za to, že si tyhle věci mám nechávat pro sebe, a máma mi řekla, že nechce, abych to lidem moc neříkal, aby mi to neublížilo, takže by asi nebyli rádi. Ale myslím, že třeba by mohli líp pochopit, jak to beru.
Doufám že ano a držím palce…