Rostoucí nenávist, násilí i trvající nerovnost. Nejen většinovou populaci čeká v roce 2023 řada výzev. S čím se budou muset poprat LGBT lidé?
Právo: vpřed, právo: vzad
Prvním – a přetrvávajícím – tématem je samozřejmě dosahování rovných práv. Ačkoliv zabývat se jednotlivými zeměmi napříč světem není na prostoru jednoho článku úplně možné, minimálně základní trend, který nastartovala poslední léta, je poměrně zřejmý a dal by se shrnout asi jako „jeden krok kupředu, dva kroky zpět“. Nenávistná rétorika směřovaná na LGBT lidi totiž posiluje a v některých zemích se dokonce ozývají hlasy, aby jim byla odjímána práva již vydobytá. Pokud se zaměříme na Evropu, tak pozornosti se stále více dostává představitelům nacionalistických stran, pro které rozhodně respekt vůči jinakosti není ničím, oč by usilovali. Ostatně, Česko není výjimkou. A nenávist vůči LGBT lidem tak posiluje. Potvrzuje to i ředitel britské organizace pro LGBTQ+ práva, Peter Tatchell. „Největší hrozbou, které v celé Evropě čelíme, je populistická krajní pravice, která démonizuje LGBTQ+ lidi. Tato hnutí mají již ve dvou zemích EU, v Polsku a Maďarsku, dokonce i politickou moc, a významné parlamentní zastoupení ve více než půl tuctu členských států EU,“ upřesnil.
I když tedy i v loňském roce např. došlo k navýšení počtu zemí, kde lesbické a gay páry mohou legálně uzavřít sňatek (Švýcarsko, Mexiko a Slovinsko), na druhou stranu legislativu zpřísnila Indonésie (zde je nově zakázán mimomanželský sex – a jelikož lesby a gayové manželství uzavřít nemohou, na problém je zaděláno) a také Rusko (to pro změnu zpřísnilo zákaz „LGBTQ+ propagandy“). Z obliga ale nejsou ani USA, kde jsou dle informací Human Rights Campaign již podány stovky návrhů zákonů, které se zaměřují na omezení práv LGBT lidí.
A Česko? To má přeci stále jiné – a důležitější – starosti než se zajímat byť jen o pouhé projednání návrhu zákona, který by lesbám a gayům vstup do manželství umožnil (nemluvě o tom, že ve Sněmovně leží i do jisté míry „kompromisní“ návrh, který nepracuje s označením „manželství“, ale alespoň v některých aspektech práva v rámci soužití osob stejného pohlaví narovnává). Podobné je to pak i s legislativou týkající se trans lidí – jejich nucené sterilizace kvůli formálnímu uznání tranzice jsou dalším tématem, které český Ústavní soud smetl ze stolu, zatímco v některých dalších zemích nejenže tuto praxi zrušili, ale dokonce ty, kdo jí utrpěli, odškodňují. V dohánění západního světa ale máme tradičně určitou prodlevu, tak se snad někdy, časem, lesby, gayové i trans lidé dočkají a budou i v očích zákona občany rovnoprávnými…
Homo- a transfobní hate crimes? Šedá zóna…
Vzhledem k tomu, že z LGBTQ+ lidí se v očích mnoha lidí (a za podpory jiných…) stávají veřejní nepřátelé, není divu, že i již do našich končin dorazilo pravé, nefalšované a nenávistné násilí. Pokud se někdo utápěl v konejšívé představě, že vraždy v gay barech jsou problém, který patří na jiný kontinent, loňská střelba před bratislavským kluben Tepláreň jej musela nutně vyvést z omylu (mimochodem, v gay klubech se loni vraždilo – vyjma USA – také v norském Oslu). Zločiny z nenávisti existují. Jejich počty nezřídka rostou. Jen nejsou vidět. A jejich oběti nejsou slyšet. Není divu – příslušné orgány často nejenže nevědí, jak takový čin řešit, ale navíc ani nevolí směrem k obětem úplně vhodný přístup (a to volíme slova velmi opatrně).
Právní ochrana proti předsudečným trestným činům je přitom v Česku podle odborníků a lidsko-právních organizací nedostatečná. Kromě toho policejní statistiky, dle nichž k podobným typům chování vlastně nedochází, nelze brát příliš vážně – podobně jako statistiky týkající se třeba i domácího násilí. Tato data jsou totiž dlouhodobě zkreslená právě neochotou obětí útoky ze studu hlásit. Přitom jak poukazuje souhrnná výzkumná zpráva ombudsmana z roku 2019, na 55 % LGBT lidí se během svého života setkalo s nějakým typem předsudečného chování, ať už se jednalo o vyhrožování, zastrašování nebo přímo fyzické útoky.
Jenže homo- a transfobie samozřejmě jen tak nezmizí. Není tedy divu, že LGBTQ+ lidé tak čelí ve vyšší míře nejen diskriminaci ve vzdělávacích institucích a také v zaměstnání (kde se proto často raději ke své orientaci nehlásí, a tak de facto musí žít „dvojí život“), ale i problémům s duševním zdravím, úzkostem, depresím a také dalším souvisejícím negativním jevům (sebepoškozování, pokusy o sebevraždu). I to je tedy výzvou nejen pro rok 2023, ale i pro roky následující. Přitom jak již bylo také prokázáno – v zemích, kde došlo k přijetí manželství pro všechny, se procento mladých LGBT lidí trpících psychickými potížemi a také procento jejich sebevražd signifikantně snížilo. Jak věci změnit k lepšímu tedy víme, ovšem ochota zabývat se touto problematikou na vládní úrovni zjevně v Česku jaksi schází. Nakonec ale míč bohužel není na straně LGBT lidí – a velkou výzvou jsou tak výše popsané problémy především pro české zákonodárce.
