„Můj otec je gay. Maminku si vzal za minulého režimu. Rodina tou chybou trpí dodnes,“ říká muž, který cítí, že se neměl narodit
Rozhovor nám poskytl muž, který je v současné době tatínkem dvouleté dcery, bydlí s přítelkyní a denně se vídá s rodiči, kteří byť ještě nedosáhli důchodového věku, mají podlomené zdraví.
Děkuji, že jste si na rozhovor udělal čas. Z toho, co vím, máte nejen práci, ale i přivýdělek. Je pro vás současná ekonomická situace složitá?
Je. Z půlky je to samozřejmě moje chyba, nebudu se tady obhajovat. Dcera přišla na svět v době, kdy jsme na to s přítelkyní nebyli ještě připravení. Nedávali jsme si jednoduše pozor. Maminka mojí přítelkyně vychovávala tři děti jako samoživitelka, takže tam žádné velké peníze nikdy nebyly. A moji rodiče na tom taky nejsou bůhvíjak, aby nám dali třeba něco do začátků. Takže se musím otáčet.
Maminka je na invalidním důchodu a táta sice pracuje, ale utáhnout barák a všechno okolo, to není jenom tak. Navíc v téhle době. Jenom za plyn najednou platí strašnou pálku. Navíc táta má dlouhodobě problémy se zády, takže je to dost na hraně.
Rozumím. Když šlápnu rovnou do vosího hnízda, tak peníze ale nejsou jediný problém ve vaší rodině, že? Svěřil jste se mi, že i to, že je maminka nemocná, má složité rodinné kořeny.
Maminka má psychické problémy. Nemůže kvůli tomu pracovat. Byla jí diagnostikovaná deprese, úzkostná porucha, má panické ataky a sklony k paranoie, a i lehkou sociální fobii. Moc nevychází z domu. Dřív byla prodavačka, pracovala na místě, kde pořád vídala lidi, neodpočinula si, byla na nohou… Takže je vlastně nemožné, aby se ke své práci vrátila.
Jak dlouho je už na invalidním důchodu?
Už spoustu let. Došlo to tak daleko, že byla i v nemocnici. Několikrát. Nechali si ji tam třeba i na několik měsíců. Měla sklony přemýšlet o tom, že si vezme život. Je to pro mě hodně citlivé téma. Co si pamatuju, moje mamka vždycky měla problémy.
Vycítila jsem, že na jednu stranu jste tatínkovi vděčný, že se o maminku stará, a to jak ekonomicky, tak řekněme lidsky. Ale zároveň jej z toho všeho tak trochu viníte. Je můj dojem správný?
Snažím se ho pochopit. Ale byly doby, kdy jsem tátu reálně nenáviděl. Utíkal jsem z domova, rebeloval jsem, provokoval jsem ho. Opravdu jsem mu chtěl co nejvíc znepříjemnit život a pomstít se.
Pomstít za co přesně? Za tu situaci, kterou jste doma měl?
Měl jsem pocit, že zničil mamce zdraví a že naše rodina nikdy nebyla normální kvůli němu. Nikdy jsme třeba nebyli u moře. Mamka totiž nezvládla cestování. Já jsem byl u moře poprvé až když mi bylo dvacet – s přítelkyní.
Ale to není jenom o moři. Prostě u nás vždycky byla hodně náročná situace, dusná atmosféra, pořád se něco řešilo a nikdy nebyl klid a pohoda. Že bychom se třeba jako rodina do něčeho pustili nebo se pobavili u stolní hry, to neexistovalo. Maximálně jsem s tátou dělal na nějakém autě, které opravoval nebo jsem s ním trávil čas v kuchyni. U mamky jsem seděl a četl jsem si. Ale všechno bylo oddělené. Nic ve třech. A zároveň mě nikdy nic z toho úplně nebralo, protože na to nebyla správná atmosféra.
Zeptám se napřímo: Jak víte, že je váš tatínek gay?
To je veřejné tajemství. A taky důvod, proč jsem na něj jako puberťák byl tak naštvaný. On totiž táta, když se napije, tak se chová jinak. Někteří chlapi začnou koukat po holkách v hospodě, vyjíždět po nich, brát si je domů… Táta tohle dělá s chlapama. Což pro mě jako středoškoláka nebo dítě bylo ještě horší. Navíc u nás, když to řeknu blbě, moc gayů není. Nebo minimálně se k tomu nehlásí. Táta to tak zkoušel v opilosti třeba i na sousedy. A to je problém. Začalo se o tom mluvit, všichni to vědí. A dostávalo se to i k mamce.
Jak ta reagovala?
Když je vám manžel nevěrný, je to jedna věc. Když se k tomu přidá to, že nakonec zjistila, že ho vlastně nikdy nepřitahovala, je to věc druhá. Podle mě ji to zničilo.
A bylo to tak? Někteří lidé jednoduše mohou být zamilovaní a cítit přitažlivost k partnerovi bez ohledu na gender či pohlaví.
Bylo. Rodiče se o tom bavili. Táta mamce přiznal, že to vždycky měl tak, že byl „na muže“. Ale prostě tehdejší režim, smýšlení lidí, rodiny… Nedokázal to říct a žít tak, jak chtěl. Takže udělal, co myslel, že je správné.
Tak to říká?
Ano. Podle mě to byla chyba. Měl bojovat za to, co chtěl. Protože takhle zničil život mamce, která to podle mě prostě neunesla, i mně. Pomlouvali mě spolužáci ve škole, viděl jsem ty pohledy sousedů…
Pokud to řeknu opravdu na plno: Vám vlastně nevadí, že je váš otec gay, ale to, že si vzal vaši matku, aniž by ji miloval a když se dostane k alkoholu, projevuje se jako nevěrník?
V podstatě jste to řekla přesně.
Proč se rodiče nerozvedli? Promiňte mi to otázku, ale zdá se mi logická…
Mamka je hodně křehká osoba. Když jí začaly ty psychické problémy, byl jsem hodně malý. A bylo to horší a horší. A s tátou taky. Je vidět, že je asi uvězněný ve vztahu, ve kterém není šťastný. Ale má mamku rád. Nechce ji opustit, když je nemocná. A ona se sama o sebe nepostará. To táta vydělává, dělá všechno doma – uklízí, vaří, většinou se staral i o mě… Ona by to sama nezvládla. Nic.
Takže ve finále táta není „padouch“, ale spíše „utrápený hrdina“, který svým neštěstím ublížil i ostatním?
Klidně to tak nazývejme. Táta nosí mamce jídlo až do postele, když nemůže vstát. Domlouvá jí, když se jí nechce do koupelny, pomáhá jí vlastně s veškerým fungováním. Jako dospělý to vidím. Já bych na to neměl po práci energii. Jsem rád, že moje přítelkyně se stará o dceru i o byt. Táta opravdu dělal doma celý život všechno za všechny a pro všechny.
To je skutečně zapeklitá situace… Jaké z ní vidíte východisko? Říkal jste, že nyní se snažíte otce chápat. Co se ve vašem přístupu změnilo?
Jako kluk jsem vnímal hlavně to, že jsem nesnášel, jak se táta choval, když se napil. Hodně mi to vadilo. A všechny ty pomluvy a řeči, ostuda. Vnímal jsem jen to, že se chová špatně, když na to přijde. Ale teď se snažím chápat i to, proč se tak chová. Já jsem striktně na ženy. Ale kdybych měl žít s nějakou, kterou nemiluju, taky bych se nejspíš trápil a hledal bych cesty, jak to aspoň trochu vyvážit.
Tatínek o těch řečech sousedů a vašich spolužáků a dalších lidí ví a věděl?
Zezačátku ne. Když je opilý, má takový ten pocit, že je nezlomný a nic se mu nemůže stát. Když pak vystřízlivěl, vyhýbal se konfrontaci a nějak to vytěsňoval. Teď se o tom sem tam bavíme. Jeho samotného to mrzí, ale nemůže si pomoct. Podle mě byla chyba, že se naši vzali a tou chybou trpí moje rodina dodnes.
Tehdejší režim, smýšlení… Je těžké to pochopit dnešním pohledem, že?
Snažím se nesoudit něco, co jsem nezažil. Ale je to těžké. Cítím, že kdybych se nenarodil, byla by pro mamku ještě kdysi cesta ven. A pro tátu taky. Neměl jsem se jim narodit.
To je hodně těžká úvaha… Musí vás tížit. Věřím, že ani jeden z rodičů by si nepřál vás nemít...
Teď už ne, samozřejmě, jsem jejich syn. Ale kdyby mě neznali, nevěděli, jaké by to bylo, mě mít, myslím, že by byli šťastnější. Teď už z toho moc cesta není. Maximálně se táta může trhnout, ale oba víme, že to znamená, že budu mít mamku na starost já, a to nevím, jak bych teď zvládnul.
