Letem náboženským světem. Jak se církve v Česku staví k homosexualitě, právům leseb a gayů a která z nich párům stejného pohlaví dokonce žehná?
Ačkoliv koncept homosexuality je ryze moderní, a tak v historickém kontextu o ní nelze explicitní zmínky naleznout, vztahy osob stejného pohlaví se objevovaly i v minulosti (ačkoliv názvosloví bylo odlišné). Co se týká křesťanství, jeho vnímání těchto vztahů je ale poměrně jasné – jsou hříchem proti Bohu a de facto sodomií. Je tak paradoxem, že když byl v roce 1139 vyhlášen celibát kněží, v církvi se homosexuální chování rozmohlo (a zdá se – a církevní sexuální skandály to dokládají – že dodnes se mnoho nezměnilo, nemluvě o tom, že dle řady odhadů se právě mezi kněžími soustřeďuje vyšší procento gayů než v běžné populaci), a tak se v roce 1179 dokonce objevil požadavek na tresty pro ty, kdo se homosexuálního chování dopustí. Tresty pro ty, kdo se chovají homosexuálně, se pak učením církve vinou jako tenká červená nit prakticky až do dnešních dní, a to navzdory faktu, že katolická církev se navenek snaží budit dojem, že i ona má pomyslnou ruku na tepu moderní doby. Samozřejmě, existují výjimky – např. Episkopální církev v USA si v roce 2003 zvolila svého prvního biskupa gaye, žijícího ve vztahu s partnerem. Ale církve, které homosexuality nezatracují, existují i v Česku.
Česko je přitom vzhledem k přijetí víry velmi specifickou zemí. Před rokem 1989 byla církev režimem zavržena, není tedy divu, že dodnes Češi patří k těm nejvíce ateistickým národům vůbec. Neznamená to však, že by věřící na našem území vůbec nežili, dle dat ze Sčítání 2021 se k nějaké náboženské víře či společnosti hlásí 18,7 % české populace. Dominantní pozice pak dle těchto dat patří církvi římskokatolické (cca 750 tis. osob), ta je následována Českobratrskou církví evangelickou (necelých 33 tis. osob) a Církví československou husitskou (cca 24 tis. osob). Druhé dvě jmenované pak patří právě k těm, které jsou lesbám a gayům dnes již víceméně otevřeny a je možné považovat je za podobně reformní jako řadu dalších církví v zahraničí. A není divu. Vznikly vlastně tak, že se reformní části církve římskokatolické jednoduše odštěpily. Proč? Protože právě tato církev byla příliš konzervativní.
Církev římskokatolická, která má dnes v Česku nejvíce „oveček“, je křesťanskou církví (stejně jako další zmiňované), což v praktické rovně znamená, že uctívá jednoho Boha a vyznává víru v Ježíše Krista jako Syna Božího. Její nejvyšší autoritou je římský biskup. Kněžství je udíleno výhradně mužům a povinností je po vysvěcení také závezek celibátu. Církev římskokatolická pak homosexualitu považuje za odporující čistotě a přirozenému zákonu, nahlíží na ni ale také jako na zkoušku. Není tedy divu, že církev římskokatolická před sexuálními skandály ve svých kruzích dlouhodobě zavírá oči a že v roce 2003 papež Jan Pavel II., tehdejší hlava katolické církve, schválil vyjádření, že „právní uznání homosexuálních svazků nebo jejich stavění na roveň manželství by neznamenalo pouze schvalování deviantního chování a v důsledku vytváření vzoru pro současnou společnost, ale také zatemnilo základní hodnoty, které patří k obecnému dědictví lidstva.“
Jelikož i dnešním prizmatem je ale římskokatolická církev poměrně zpátečnická, není divu, že k témuž přesvědčení mnozí její členové došli již mnohem dříve, více jak před sto lety. Právě tehdy se tedy rozhodli pro založení Československé církve husitské. Ta nejenže zrušila povinnost celibátu, ale také přistoupila k demokratizaci církevní správy – jednotlivé diecéze spravují biskupové, náboženské obce jsou vedeny faráři a jedna třetina duchovních je tvořena ženami. Ačkoliv víceméně je tato církev církví protestantskou (tj. soustřeďuje křesťany vyznávající reformační a podobné nauky), v rovině liturgie se spíše drží v limitech klasického katolicismu. Co se přijetí homosexuality týká, církev není nijak odmítavá a všem přiznává stejná práva a nárok na křesťanskou lásku s tím, že vůli Boha lidé jen stěží plně pochopí, což platí i pro odlišnou sexuální orientaci. V roce 2006 však zároveň církev ve svém usnesení shrnula, že „partnerské soužití osob stejného pohlaví se nemůže stát manželstvím. Manželství spolu mohou uzavřít výhradně jen muž a žena.“
Na druhou stranu od té doby již uplynula spousta času a masivní mediální pozornosti se dostává např. farářce Martině Viktorii Kopecké, která na toto téma uvedla: „Sama nevidím nic špatného na tom, aby se homosexuálnímu páru, který uzavře registrované partnerství, udělilo požehnání, i když to zatím není běžná praxe. S otázkou požehnání stejnopohlavních párů se ale už musí teologicky vyrovnat samotná církev a bude to asi ještě běh na dlouhou trať.“
Nejvíce progresivní církví je pak nesporně Českobratrská církev evangelická, která je vnímána jako církev nekatolická (tj. uznává jen dvě svátosti, nevěří v přeměnu chleba a vína v Tělo k Krev Pána a neuctívá svaté) a vznikla jen o dva roky dříve než Československá církev husitská opět v reakci na církevní reformace ve světě i Československu. I v jejích řadách mohou působit ženy, po farářích není vyžadován celibát a právě tato církev v minulosti jako jediná otevřeně podpořila i registrované partnerství. Podle dokumentu Problematika homosexuálních vztahů z r. 2005 nelze pasáže z Bible považovat za smysluplné vzhledem k tomu, aby na jejich základě byly posuzovány dnešní homosexuální partnerské vztahy. Církev tedy stejnopohlavním párům žehná. Podobně otevřeně se pak vyjadřují mediálně známi faráři, kteří na sociálních sítích, kde víru popularizují, vystupují jako Pastoral Brothers.
Pokud i nadále tápete v tom, jaký přesně je rozdíl mezi křesťany, katolíky a nespočtem dalších příslušníků jiných církví, tak vězte, že křesťanství jako náboženství je všem pojmům nadřazené a všechny tři zmiňované církve jsou tedy křesťanské. V rámci křesťanství ale existuje celá řada „proudů“ zastoupených jednotlivými církvemi. V základu lze hovořit o klasifikaci na církve katolické, protestantské a evangelické. Liší se v symbolice a také v tom, co z Bible považují za důležité. Církve protestantské a evangelické jsou pak ve srovnání s těmi katolickými progresivnější.
