Otevřená zpověď gay tatínka: „Abych viděl syna vyrůstat, zůstal jsem s rodinou. Manželka na mě ušila boudu.“
Podle toho, co jste mi o sobě řekl, cítím, že máte rád stálost, je to tak?
Teď mám se stálostí divný vztah. Ale obecně bych řekl, že ano, jsem člověk, který rád buduje něco, na co se dá spolehnout. Hodně brzy jsem třeba šel do hypotéky, nechtěl jsem nájem. Chtěl jsem pro rodinu něco svého. Nerad měním zvyky. Změny mě stresují.
Na druhou stranu vám ale ani vaše aktuální stabilní situace radost nedělá…
To je pravda. To celé ale vzniklo hrozně komplikovaně a teď už z toho nejde vycouvat.
Jaký by byl ideální stav věcí? Umíte si to vůbec představit, pojmenovat?
Těžko říct. Abych vám celou tu komplikovanost vysvětlil, musel bych začít hodně od začátku. Moje rodina není věřící nebo nějak extra názorová, jestli mi rozumíte. Naši nejsou žádní extrémisti. Ale jsou témata, přes která nejede vlak bez ohledu na argumenty. Čím jsou rodiče starší, je to s nimi navíc horší, a horší. Možná to znáte, když se snažíte dohádat s důchodem nad něčím, čemu ani plně nerozumí. Překládám si to tak, že se bojí toho, čemu nerozumí. A protože zažili dobu, kdy mínění sousedů znamenalo všechno, berou si „ostudu“ hodně osobně. Prostě bojí se, co se bude o nich – respektive o celé rodině – kde povídat.
Proto nevědí, že jste gay?
Oni to vědí, ale vytěsnili to. Zamítli. Já jsem jim to řekl před pár lety, když jsem měl takový svůj záchvat otevřenosti. Chtěl jsem všem všechno říct.
Záchvat? Takže tahle vaše otevřenost byla náhlá a netypická?
Já jsem hodně nekonfliktní člověk. Obecně věci držím v sobě, nechci nikoho naštvat nebo jít do sporu. Vadí mi, když někomu ublížím nebo ho zklamu. To radši vezmu všechno na sebe a mlčím.
Tehdy před pár lety jsem se hodně zamiloval a partner mě vyhecoval k akci. Hrozně moc jsem si přál, abychom byli spolu a aby mezi námi nic nestálo. Takže jsem nakráčel jednoho dne domů a řekl jsem „to“ jak své ženě, tak jsem i zavolal našim. Uznávám, že obojí jsem vzal hodně z patra a asi i dost necitlivě, ale cítil jsem takové až jako manické odhodlání, ve kterém nepřemýšlíte úplně jasně a empaticky.
Takže celá vaše rodina ví, že jste měl nebo máte vztah s mužem mimo manželství. Že jste jej miloval nebo milujete, a přesto žijete dál tak, jak tomu bylo předtím – v manželství se ženou. Jak to?
Ono si asi umíte představit tu hysterii, co kolem toho vznikla. Rodiče se mnou nemluvili, manželka plakala, že jsem jí vzal nejlepší roky života… A měla vlastně pravdu. Bylo jí tehdy už dost po třicítce. Je starší než já. Dlouho před svatbou jsme spolu chodili. Těšila se na děti. Zhroutil se jí svět.
Zůstal jste s ní, protože byla nešťastná?
Ne tak úplně. To vzniklo tak, že jsem v tom odhodlání odejít ještě nějakou dobu pokračoval. Vynesl jsem si pár základních věcí do bytu přítele, lítal jsem sem a tam jako blázen. Až jsem jednoho dne došel k tomu, že jsem hrozně unavený. Lehl jsem si na gauč a odpočíval jsem. Ani nevím proč, ale hrozně jsem se tehdy rozplakal. Manželka přišla a popovídali jsme si konečně bez křiku. Poprosila mě, jestli bychom mohli mít to dítě, o kterém jsme dlouho mluvili, ale odsouvali jsme ho, než bude to a tamto… Chtěli jsme být co nejlíp připraveni a nikdy se nezdálo, že už je to „dost“.
Souhlasil jste?
Zdálo se to rozumné. Podala to tak, že jí bude brzy čtyřicet a bojí se, že to nestihne. A současně mi řekla, že i když ji bolí, jak to je, že ví, že budu dobrý otec. To mě potěšilo. Navíc jsem dítě taky moc chtěl, dlouho jsem se na něj finančně připravoval a věděl jsem, že dvěma chlapům náš stát dítě nesvěří. No jednoduše to dávalo smysl.
Takže nyní máte synka. Viděla jsem jeho fotografie, je opravdu kouzelný. A z toho, co jste mi říkal, je to i opravdu vnímavé a chytré dítě… Je on důvodem, proč jste si těch „pár švestek“, co jste si před pár lety odnesl k příteli, přenesl zase zpátky do bytu, kde žijete s rodinou?
Ano. Když se syn narodil, nešlo být bez něj. Navíc manželka otočila. Odmítla, že kdy budeme mít střídavou péči, jak mi to na začátku slibovala. Řekla mi, že se bude o syna prát u soudu a uvidím ho jednou za dva týdny, a to ještě budu rád. To mě děsí, chápete? Jsou mu čtyři roky. Když byl menší, bál jsem se, že na mě třeba úplně zapomene, že nebudeme mít vztah. Budu jen divný strejda, co se objeví dvakrát do měsíce. To je hrozná představa!
S postupujícím věkem to vidíte růžověji?
Možná až bude schopen se sám rozhodovat. Až mu bude třeba deset nebo víc. Ale zatím si odchod neumím představit. Vůbec. Denně ho uspávám, vodím ho do školky před tím, než jedu do práce. Když se ráno nevidíme, pláče. Nechci, aby musel zůstávat ve školce dlouho, manželka pracuje do pěti. Takže ho vyzvedávám už po třetí. Má slíbeno, že nikdy ve školce nezůstane jako poslední. Jak bych to mohl dodržet, kdyby ho měla v péči žena? To prostě nejde…
Trochu jsme se vyhýbali jednomu tématu, a to je přítel. Jak jste na tom teď? Jste spolu?
To je velký kámen úrazu. Když jsem mu po narození syna řekl, že musím být první týdny s ním, chápal to. Pak se snažil chápat i první rok, co manželka kojila a dohodli jsme se, že syna nebudeme tahat na lahev. Jenže pak byly synovi dva, už kojený nebyl a já byl pořád doma. Stálo nás to s přítelem hodně hádek. Nejhorší je, že vím, že měl pravdu. Že byl v právu. Něco jsem mu slíbil a nedodržel jsem to. Ale když jsem si musel vybrat mezi ním a synem, zvolil jsem syna.
Přítel vám dal ultimátum?
Pokud se nenastěhuju k němu, rozejdeme se. To mi řekl, když bylo synovi šestadvacet měsíců. Já ho vlastně chápu, je to opravdu dlouhá doba. Byl trpělivý a snažil se. Ale bylo toho na něj moc.
Takže spolu nejste?
Občas se vidíme a zkoušíme to, ale nikdy to nevyjde. Vždycky skončíme na stejné hádce. Nevím, co mám dělat. Miluju ho. Ale syna prostě neopustím. Jsem v pasti. Manželka na mě ušila opravdu dobrou boudu. Zná mě skrznaskrz. Ví, že bych syna neopustil. Chci ho vidět vyrůstat, a tak jsem zůstal a zůstanu.
Ale šťastný nejste…
Něco mi vždycky chybí. Když se vidím s přítelem, chybí mi syn a bojím se, co bude doma. Když jsem se ženou, chybí mi přítel a láska. Vlastně mi chybí pořád něco. Se ženou fungujeme, vyjdeme si vstříc, ale už to není ani úplně upřímné přátelství, jako to bylo. Už nemáme takový ten pocit „stejné vlny“, co jsme kdysi měli. Všechno je špatně, i když se nehádáme.
Nicméně syn je opravdu na prvním místě. Na něm záleží nejvíc. A tak to tak bude, dokud to bude v jeho prospěch.
