„Slibovali, že víc než registrované partnerství už nikdy nebude.“ Jiří Hromada i důkazy a logika rozbíjí lži homofobů na atomy
Rozhovor
Zdroj: Jiří Hromada, se svolením
<Path>

„Slibovali, že víc než registrované partnerství už nikdy nebude.“ Jiří Hromada i důkazy a logika rozbíjí lži homofobů na atomy

Od kritiků stejnopohlavních manželství velmi často slýcháme argument, že „kdysi přece přísahali, že nic jiného než registrované partnerství chtít nebudou". Jenže tak to nikdy nebylo. Jak na období před 16 lety i na svůj další boj za naše rovnocenná práva vzpomíná jedna z hlavních porevolučních tváří československého i českého LGBT hnutí Jiří Hromada?
Albert Prokop Albert Prokop Autor
22. 12. 2022

Ještě než ho pustím ke slovu, pojďme si důkladně rozebrat onen výrok, který nám určitá část společnosti často předhazuje. Mohl někdy někdo vůbec slibovat, že nám stačí přijatý zákon o registrovaném partnerství a nikdy žádné další nároky nezazní? Ani z faktického, ani z argumentačního hlediska to nedává logiku.

Neexistuje přece žádná funkce jako prezident české LGBTQ+ komunity s pravomocí mluvit za všechny z nás. Za mě před sedmnácti lety, kdy byl zákon o registrovaném partnerství přijat, rozhodně nikdo nemluvil, protože tehdy jsem se o tu problematiku nezajímal. A kdyby sliboval, že už nikdy nebudu nic víc chtít (jakože nesliboval), tak by lhal.

<Path> Senát umožnil nové partnerství a přiosvojení dětí pro stejnopohlavní páry. Místo projednávání na schůzi jde novela rovnou PavloviZdroj: ct24.ceskatelevize.cz, idnes.cz, x.com

A i kdyby nějaký takový prezident komunity existoval, nemůže přece mluvit za všechny budoucí generace. Od roku 2006, kdy byl zákon po šestnácti letech snažení a pěti pokusech přímo v parlamentu konečně přijat, nám dospěla řada nových kluků a holek, kteří mají jiné vnímání světa a svých potřeb než jejich předchůdci. A neexistuje přece nic jako „poslední splněné přání a nikdy víc".

Tehdejší tisk

Že by komunita tehdy opravdu nechtěla nikdy nic jiného, že by se tím zapřísahala, tomu odporují i tehdejší vyjádření Jiřího Hromady.

„Adopce jsme NIKDY nenavrhovali a neprosazovali. To je debata o zákoně o rodině a jeho případné novelizaci v budoucnosti," psal v chatu se čtenáři na Aktuálně.cz v roce 2006.

- - -

I když ženy dostaly možnost volit své politické zástupce už před mnoha desítkami let, jejich další práva se dále rozšiřují a upřesňují, nikdo jim neřekl, že od té doby mají mlčet. Takhle totiž společnost nefunguje. Ta se vyvíjí.

Pojďme si ale konečně probrat tehdejší situaci s tím, kdo tehdy nejviditelněji prosazoval přijetí zákona za kluky na kluky. Jiří Hromada v té době vedl SOHO v ČR (později Gay iniciativu). A právě jemu často kritici přisuzují tvrzení, že jednou provždy nám stačí registrace.

JIŘÍ HROMADA

Pane Hromado, při prosazování našich práv jste víceméně asi vystudoval vysokou školu diplomacie, že?

Vysokou školu lidství. Už ale můj každodenní život za totality mi dal veškerou vybavenost pochopit všechny argumenty proti nám.

Které nejabsurdnější pseudoargumenty jste ve svém životě slyšel?

Tenkrát si samozřejmě všichni hlídali to své, aby si udrželi svou moc, popřípadě důvěru mezi lidmi. Po celou dobu před rokem 1989 se o nás mluvilo jenom negativně, někdy opravdu velmi drasticky – s velkou sadistickou choutkou léčit si na nás svoje nejrůznější chyby.

Po sametové revoluci pak určitou dobu trvalo, než jsme mohli veřejnost pravdivě informovat o tom, že to všechno o nás byla jenom vybudovaná lež, která za totality vládla u čehokoli, co bylo svobodně a jinaké. V žádném případě, a to bylo to hlavní, jsme nikomu cíleně neubližovali.

Dnešní generace si asi nedokáží představit, jaké to pro komunitu muselo být za socialismu.

Od roku 1961 jsme byli kupodivu jedna z prvních zemí na světě, která zrušila trestnost homosexuality. Ale politici zase provedli to, že jsme mohli být vydíráni estébáky. Například – když jsme se postavili na stranu lidskoprávních aktivit.

Stejnopohlavní aktivity byly povoleny od osmnácti let – zatímco většina mohla mít intimní kontakty s osobou opačného pohlaví již od patnácti. A když nějaký gay podepsal Chartu 77, mohlo se stát, že mladému Romovi, který odcizil v obchodě čokoládu, esenbáci řekli, že mu to odpustí, když uvede, že měl intimní styk – s tím konkrétním pánem.

To nezletilý chlapec to samozřejmě udělal – a z chartisty se nestal hrdina, který šel proti totalitě, ale byl vykreslený jako ten, který zneužil mladistvého. Jiří Dienstbier starší mi říkal, že tehdy varovali všechny, kteří byli této orientace, aby nic nepodepisovali, že budou vydíráni.

To byla jen jedna z věcí. To všechno nás ale učilo, vychovávalo k tomu, že takhle se žít nedá.

- - -

Kdo je Jiří Hromada

Jiří Hromada je herec, dabér, bývalý prezident SOHO v ČR a nástupnické organizace Gay iniciativa. U ministryně pro lidská práva Džamily Stehlíkové působil jako šéf poradců přes oblast práv menšin. Byl také členem několika lidskoprávních výborů a výborů celostátního programu prevence HIV/AIDS. V letech 2011-2017 působil jako prezident Herecké asociace.

Pro LGBT komunitu toho nikdo jiný v ČR neudělal víc. Díky němu se skartovaly komunistické růžové seznamy (soupisy homosexuálů), zrovnoprávnil se pohlavní styk s osobou starší patnácti let i pro osoby stejného pohlaví (do té doby od 18 let) a konečně také výrazně přispěl k prosazení zákona o registrovaném partnerství.

Poté, co složitě přijímaný zákon konečně vstoupil v platnost, působení v pozici aktivního gay aktivisty ukončil. Dál se ale dlouhodobě otevřeně vyjadřuje k lidskoprávním otázkám nejen sexuálních menšin.

V roce 2008 obdržel cenu portálu Colour Planet za mimořádný přínos pro LGBT minoritu.

<Path> „Nemohl jsem v noci spát, měl jsem úzkosti a bušilo mi srdce,“ vypráví muž o svém bývalém manželství, které se zdálo být v pořádkuZdroj: Anonymní respondent

Po převratu se vám podařilo nechat skartovat růžové seznamy, které si Veřejná bezpečnost vytvořila při vyšetřování tisíců homosexuálů kvůli vraždě v komunitě.

To se stalo. Většina z naší menšiny – byla na výslechu pod nějakou záminkou. Buď jsme byli něčeho svědky, nebo si sami něco vymysleli a zinscenovali. Sám jsem byl v Bartolomějské na úřadu pražské policie třikrát, vždy jako svědek. Ale u mě pochopili, že máme skupinu vzdělaných lidí, která si pomáhá a má přesah do zahraničí – a že budu říkat pravdu – a ne to, co chtějí ONI…

Hlavní jejich záměr byl – udělat si růžový seznam, aby věděli, koho mohou vydírat. Byly to obrovské seznamy a bylo to první, co se nám s tehdejším ministrem vnitra Janem Rumlem po revoluci podařilo zrušit. Druhá skvělá věc pak bylo to, že jsme srovnali věkovou hranici pro intimní kontakty na patnáct let pro všechny...

Pak se podařilo docílit vynětí homosexuality ze Světového seznamu nemocí… a s ministryní Stehlíkovou – prošel Parlamentem ČR – Antidiskriminační zákon, který postihuje každého, kdo bezdůvodně napadne příslušníky minorit…

NIKDY NEPADL SLIB, ŽE NIC VÍC UŽ NEBUDEME CHTÍT

Když se vrátím k registrovanému partnerství… Snad tisíckrát jsem zaslechl, jak jste tehdy měli slibovat, že už nikdy nic víc chtít nebudeme. Nebylo to spíš tak, že jste zkrátka tehdy prosazovali jen to, co bylo tehdy průchodné?

Nic takového opravdu nepadlo. To je to jediné, na co se teď zmohli – lhát a neříkat pravdu o tom, jak to skutečně bylo. Ano, měli jsme problémy s adopcemi. Poradci nám říkali, že když tam nebudou, tak zákon projde. A když projde, nějaká dvojice musí postupně u soudů o adopce trpělivě žádat, až Ústavní soud tu část jako protiústavní – zruší. A to se přesně stalo před několika lety.

Samozřejmě ještě zůstávají další problémy. Vyřešily by se jednoduše tím, že registrované partnerství by dostalo úplně stejná práva a povinnosti jako manželství. Ale i tak má registrované partnerství pro dvojice ve stálém soužití stovky norem, které platí v manželství, i v registrovaném partnerství.

MÍSTO MANŽELSTVÍ BY RÁD SOUŽITÍ

Vím, že netrváte na manželství pro všechny, vám se líbí francouzský model, kde to nazývají soužitím.

Dnešní generace by to chtěla vyřešit manželstvím, protože si myslí, že by se tím vyřešilo všechno. Já si to nemyslím: manželství je dva tisíce let starý institut katolické církve a do moderní doby jako takový se pro všechny rovnoprávné občany této země nehodí. Osobně se mi líbí vzor udělat pro všechny stejný institut, například pod oním názvem soužití. Ve světě se to už také začíná prosazovat.

Dokázal jste si v roce 2006 představit, že to za dalších šestnáct let kromě adopcí nijak neposune dál?

Věřil jsem tomu, že to nebude dlouho trvat. Ti, kterým jsem v uvozovkách předával žezlo, také byli aktivní, nadšení mladí lidé. A přece jenom si mohli dovolit o něco víc, co my ne.

Pro nás tehdy bylo podstatné – a i dnes to vidím jako nejdůležitější – že jsme pomalu vybudovávali celostátní síť aktivních organizací sdružených v SOHO (Sdružení organizací homosexuálních občanů – pozn. LUI). A to od Uherského Hradiště po Cheb, přes Liberec, Ostravu, Brno a podobně. Šlo o čtyřicet malých organizací. Obdivoval jsem je a velmi podporoval. Tito aktivisté, zvlášť na malém městě na Moravě, kde přece jen církev měla ještě velké slovo, riskovali. A útočilo se na ně.

Ale postupně, jak se začaly objevovat regionální televize, rádia a noviny, se o nás začalo psát a vysílat o nás. Do studií si začali brát i zástupce z regionů a veřejnost se tak o nás dozvěděla víc než pomluvy.

To všechno dohromady znamenalo informovanost. Lidé pochopili, že nechceme nic násilím, že chceme jen pochopení v citových a praktických věcech každodenního života a že nechceme nikomu nic vzít, ale naopak dávat. Prostě mít stejná práva – ale i povinnosti.

A bohužel, když jsem vše předal mladším, všechny organizace postupně zanikly. Už se nesetkávali tolik jako my. Udělala se třeba celostátní sportovní nebo turistická akce. Tím jsme ovšem zmizeli z pravidelného vysílání a zájmu regionálních médií. A tím, že jsme zmizeli, najednou nás vůbec nebylo vidět, jen občas, když se ozveme, že bychom rádi určité úpravy zákonů. Nebo, když je Prague Pride…

- - -

Boj o registrované partnerství

Zákon o registrovaném partnerství se schvaloval složitě. Poprvé se o to pokusilo několik poslanců v roce 1998, o rok později další. Tehdy vynikly dnes již nepředstavitelné výroky poslanců za KDU-ČSL Jiřího Karase, podle nějž by to bylo demotivující pro ty, kdo by chtěli svou homosexualitu léčit, a Pavla Tollnera, jenž mluvil o „nepřijatelné apoteóze jednání homosexuálního, bisexuálního a jiných zvráceností", přičemž zdůraznil, že původně chtěl poslední slovo nahradit „prasečinkami".

V roce 2001 se o prosazení pokusila přímo vláda Miloše Zemana, zákon se jí ale vrátil k dopracování. V roce 2004 vznikl vládní návrh kabinetu Vladimíra Špidly, který se k poslancům vůbec nedostal. Po mírných úpravách ho pak neúspěšně k projednání předložila opět skupina poslanců.

Až další pokus slavil úspěch: poslanecký návrh byl schválen poslaneckou sněmovnou 16. 12. 2005. Tehdejší prezident Václav Klaus zákon vetoval, 15. března 2006 byl ale přehlasován. V platnost vstoupil od 1. 7. 2006.

Kromě Gay iniciativy se na debatě s politiky podílela například i Gay a lesbická liga sdružující nejrůznější LGBT platformy a ILGA (naše celosvětová platforma).

V roce 2016 došlo k zásadnímu průlomu: Ústavní soud zrušil diskriminační paragraf zákona zapovídající možnost osvojení dítěte osobou v registrovaném partnerství.

Jiří Hromada prý s kolegy s paragrafem v tehdy vznikající judikatuře souhlasili záměrně, protože se dalo čekat, že jako neústavní bude záhy zrušen. Na druhou stranu právě to výraznou měrou pomohlo prosazení registrovaného partnerství u zákonodárců.

Zdroj zde.

- - -

Vlastně se o naší komunitě mluví hlavně jednou za rok kvůli průvodu a veřejnost vnímá jen ty nahé zadky.

Proto se to letos na Prague Pride zakázalo. Přišlo padesát tisíc lidí, žádný průšvih tam nebyl, to zase novináře ale nebaví, tak o tom tolik neinformovali. To není ale jen náš problém. Odpůrci menšiny si vždycky najdou něco, „proč je nesmíme uznávat".

<Path> „Že je můj syn gay, vím z rodiny jenom já. Manžel je i před padesátkou stále pod vlivem svých rodičů,“ svěřila se žena z ChrudimiZdroj: Anonymní respondentka, redakce, lui.cz

Jak si osobně vysvětlujete, když z průzkumů veřejného mínění víme, že minimálně dvě třetiny občanů jsou pro rovnoprávnost, že politici na jejich názor kašlou?

Zaprvé nikdo nechce prohrát a uznat to. A jestli takovou dobu neustále lhali nebo omylně něco vysvětlovali a pak to hlásali, zatímco se ukazuje, že je to naprosto jinak, že je to skutečně v rámci právního rámce naší země, v rámci lidskoprávních záležitostí, které nesmí nikdo obcházet v jakémkoli případě – tak z toho prostě jen chtěli vytřískat politický kapitál.

Pak zjistili, že ho také mohou ztrácet, když se to začalo objevovat všude. Jen připomenu, že v roce 1990 nás akceptovalo pouze deset procent občanů, v roce 2006 při přijetí registrovaného partnerství již 75 procent. A k tomu pomohly právě všechny ty besedy pořady, vysílání a všechno. Nyní je to kolem osmdesáti procent, dvacet jsou demagogicky věřící, fašisti, lidé s osobními problémy.

Nikdo nesmí zapomenout na to, že jestliže je občanem této země, má práva a povinnosti stejné jako všichni ostatní. A toho se musíme všichni držet. I do budoucna.

Zdroj: AKTUÁLNĚ, WIKIPEDIA, JIŘÍ HROMADA

Populární
články

E-Shop