„Buzny by se měly střílet, pro lidstvo nemaj žádný přínos,“ hlásal. A pak se se mnou vyspal

Osobně se považuji za těžkého liberála a i kdybych nebyl na kluky, tak určitě odmítám jakoukoli nesnášenlivost vůči LGBTQ+ komunitě a podporuju její věc. A útoky vůči Židům, jiným rasám a podobně taky zcela odsuzuju. To je jasná a přirozená věc, měla by být normální, tady ji připomínám jen pro ten paradox celé mé zkušenosti.

Tyhle názory mám vlastně od dětství a vštípil jsem si je spíš sám čtením než díky okolí. A proto mě dost překvapilo, když jsem kdysi, zhruba dvacet let zpátky, v jednom svém zaměstnání zažil poměrně zajímavý románek s ukázkovým náckem.

Vizuálně byl tedy docela odlišný od těch plakátových Hitler boys. Neměl vylepanou hlavu, naopak tak dlouhé a zdravé blond vlasy, že by mu je leckterá holka záviděla, oblékaný chodil přiměřeně kancelářskému džobu a spíš než bomber ho v zimě zdobil dlouhý kabát. Jedině snad kanady by seděly, ty měl v oblibě. A co si vybavuju, tak i tlusté řemeny s výraznými přezkami. Rád se jimi chlubil.

Dnes by už asi byl v prezentaci svých názorů mnohem opatrnější, ale tehdy v debatách v kanclu, většinou na pavlači na kafi a cigárku, docela otevřeně obhajoval Adolfa Hitlera, tvrdil, že nikdo neměl lepší sociální politiku jako on, vysvětloval, že „s Židy bylo třeba zatočit a že dnes sklízíme ovoce toho, že to nikdo nedotáhl“ a podobné hnusy.

S nikým takovým jsem se do té doby osobně nesetkal, takže řada našich slovních argumentačních přestřelek ze začátku končila tak, že jsem jen lapal po dechu nad tím, co byl schopný pronést.

Jenže zároveň, kromě znechucení, tam byl někde vzadu i obdiv. Jsem přízemní člověk a ten kluk byl prostě luxusní. Líbil by se vám, věřte mi. Dva metry a něco, rozložitá ramena, vypracovaná postava z posilky, ruce jak lopaty (spíš byste ho tipovali na nějakou těžkou dělnickou práci než na kancelářskou krysu), obličej trochu drsněji řezaný, ale pro mě dokonalý jako socha. A když se usmál, podlamovala se mi kolena. Měl charisma až na půdu kostela.

Věděl jsem, že je absolutně homofobní – dokonce otevřeně hlásal – že „buzny by se měly střílet, pro lidstvo nemají žádný přínos“ – ale poručte svému libidu…

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Po čase jsme jako firemní parta začali chodit pravidelně na drinky. A tam se naše debaty staly ještě vášnivější a otevřenější. A kolikrát takzvaně až na hraně nože. Po čase jsme se tak nějak přece jenom docela spřátelili a dohodli se, že se zkusíme bavit o všem možném, jen že tohle pro nás kontroverzní téma vynecháme. Zkrátka jsme si nastavili mantinely. A z kluka, Martin se jmenoval, se najednou vyklubal docela fajn člověk. Když jsem si odmyslel toho nácka v něm.

Samozřejmě byly oblasti, do kterých se jeho radikální pohled na svět stejně promítal, ale dalo se s ním už dost dobře bavit bez věčných konfliktů.

Nenápadně jsme se sbližovali. A když jsem asi po půl roce s ním cítil, že už jde spíš o opatrné kamarádství než o pouhého spolupracovníka, pod vlivem pořádné dávky alkoholu jsem na něj vybalil, kdo jsem. „To já přece dávno vím. Buzny bych střílel, ale ty seš výjimka. Tebe mám moc rád, Bertíku,“ odrovnal mě.

A takhle šel čas dál, až došlo za dalších pár týdnů na to, k mému obrovskému šoku, že jsme spolu tak nějak přirozeně, nenásilně a plynule skončili u něj doma v posteli. A znovu. A zase. Většinou po návštěvě baru.

A ne, nezamiloval jsem se do něj. Byl jsem okouzlený, to rozhodně, ale věděl jsem, že tohle nemůže být chlap, s kterým bych strávil zbytek života, že by nebyla šance ho předělat. Nikdy jsem příznivcem předělávání lidí a tady by to tuplem nešlo.

Naopak Martin byl ten, kdo mě kupodivu po vystřízlivění nejenže nezmlátil jako „buzeranta, který ho zneužil“, ale choval se ke mně čím dál mileji. Posílal mi takové opatrné esemesky, jak se mám, že na mě myslí (samozřejmě jako na kamaráda, jak jinak), i v práci, třeba u kávovaru, se mě sem tam nenápadně dotkl, nosil mi dárky a podobně. Asi poznal něco, s čím neuměl úplně pracovat a i když mi to pošeptal jen jednou při vyvrcholení („mám tě rád“), byl prostě zabouchlý. Do chlapa, „jaká odpornost“!

Čím víc jsem si ale začal uvědomovat, jak toxický základ tenhle románek měl, tím víc jsem se mu od té chvíle vzdaloval. Párkrát jsem odmítl po baru skončit u něj, pak jsem zase podlehl, až jsem radši s pracovní partou přestal chodit na drinky úplně. 

Jako milenec by dostal dvakrát podtrženou jedničku s hvězdičkou, takže doteď opravdu nelituju jediné vteřiny.

Rozhodl jsem se ale, že přestože mě čas strávený s ním vážně bavil, že to prostě nemá budoucnost.

Když došlo na lámání chleba a oznámil jsem mu to, byl z toho dost rozsekaný, ale zaplaťpánbůh za ty dary, tady zafungovala jeho hrdá povaha a to, že „přece není buzerant, tak nebude fňukat“, takže jsme se jen přestali bavit víc než bylo nutné, nepřišla žádná hysterie, msty, nic takového.

Z mé strany jsem zkrátka věděl, že jsem si odškrtl položku v mém bucket listu, prostě v seznamu toho, co chci v životě zkusit. A to se povedlo. Naše cesty se pak rozdělily, ale nedávno jsem od společných známých zaslechl, že je rozvedený a žije s přítelkyní někde na horách.

Ponaučení z tohoto příběhu může být samozřejmě jednak to, že osobní příklad je vždy ten nejdůležitější a že i extrémně nesnášenliví lidé vůči LGBTQ+ komunitě mohou mít rádi někoho konkrétního z nás a díky tomu pochopit i naše starosti a problémy. Nebo z mého příběhu vychází to, že mám prostě obrovské osobní kouzlo ;)

Ale vážně: ještě mám jednu podobnou historku, i když ta nekončí souloží. Tentokrát šlo o vizuálně typického nácka se vším všudy, byl to takový roztomilý, skoro o dvě hlavy menší hezký klučík, brácha jednoho z mých nej kamarádů. A u něj bylo srandovní a pro mě až překvapivé, jak snadno se mi podařilo umlátit ho argumenty proti homofobii i proti Hitlerovi samotnému, takže opravdu hodně brzy uznal, že „teplí nejsou vlastně tak špatný a ten Hitler byl vážně asi ten zlej“. Když jsme se potkávali, dával mi najevo, jak si mě váží za to, jak jsem prý chytrý, dával mi to stále najevo. A nikdy se se mnou nerozloučil jinak než pusou na tvář. I když byl čistokrevný heterák.

Akorát jak život běží, člověk mění džoby a bydlení, přestali jsme se vídat (nic víc, žádný konflikt v tom fakt nebyl), a panáček mi po pár letech vzkázal, ať okamžitě smažu společné fotky z internetu, že si to nepřeje. Asi přišel někdo nový, dominantní, s opět radikálními názory, takže se zase přetočil jako korouhvička…