Stáří gayů v ČR: Dokáže být strašně smutné, ale i u nás někdy vítězí láska

Na téma se dá dívat z mnoha hledisek a řada z vás má určitě úplně jiné zkušenosti a slyšela zcela opačné historky než já. Budu rád, když nám je do redakce nebo do komentářů napíšete, je to totiž téma, které si zasluhuje detailně prozkoumat.

Tak předně: přes názor řady z nás neznamená, že gay, lesba atd. v seniorském věku automaticky, často kvůli odcizení od původní rodiny a kvůli tomu, že sami novou nevytvořili, dožívá v zapomnění a stranou od lidí.

Jistě, sám znám řadu případů, kdy tomu tak je. Kolikrát je to pro ně i ekonomicky bídná situace, kdy jim třeba již dávno zemřel partner (partnerka), nebo je jejich drahé polovičky, lásky jejich života, opustily, typicky kvůli nějakým „zajícům“, nebo prostě kvůli tomu, že každý stárne trochu jinak a někdo chytá druhé a třetí mízy, jiný zase ne.

Více v Galerii

Zdroje: Adobe Stock

Kdejaký starší člověk pak už bývá ze složitého budování partnerských vztahů unavený a nechce riskovat zase zklamání, takže se hledání spřízněné duše dál vzdá.

A pak tu máme speciální sortu dříve narozených, především gayů (sorry, že lesbickou sekci nemám tak prozkoumanou, takže se budu dál věnovat radši jen hochům), kteří věk, nevěk, konto, nekonto, stále sní o nějakém tom mladíčkovi. Doufají v zázraky, myslí si, že se jim zázračně objeví u dveří, zahrne je polibky a věrností až do jejich posledního dechu, přitom za to vůbec nic nebude chtít, bude si vydělávat, a naopak jim přilepší k penzi.

Opravdu se nesnažím nikoho lacině urážet, takových případů jsem ve svém okolí či z doslechu měl už spoustu.

A když jsem dříve navštěvoval kluby a gay puby, kolikrát tam byla k vidění celá parta těchto stařečků. Sedávali u stolků výhradně sami, mezi sebou se moc nebavili (vždyť byli přece soci v lásce) a kdykoli se otevřely dveře od podniku, s nadějí v očích doufali, že HO spatří první. A ON je.

Kdykoli se objevil někdo, kdo vypadal, že má věk s dvojkou na začátku, bylo až roztomilé a smutné zároveň sledovat, jak se dědouškové narovnávali, přečísli, nasadili milý úsměv, zatáhli panděrka, aby jim pak klesla nálada, když zjistili, že ho „neklofnou“, protože jde třeba za svou společností.

Jenže této sorty zákazníků si samozřejmě časem všimly i různé pochybné existence, takže se pak často stávalo, že na něj nějaké to mladé, poměrně neošklivé „netáhlo“ zahrálo divadlo, dědečkové se zamilovali, a i když je zprava, zleva ostatní varovali, že dotyčný je známá firma, a že je jen okrade, mládence si odvedli domů s vidinou, že u nich dojde k zázraku.

Druhý den si pochopitelně přišli postěžovat a vyplakat oči nad půllitrem pivečka, které jim pak už koupil jiný. Neměli na něj. A že se ten samý člověk do půl roku, roku otřepal a zase to zkoušel dál, o tom nemusíte pochybovat.

Když to sám čtu, zní to skoro, jako bych si to vymyslel, ale přísahám: byl jsem toho mnohokrát svědkem, s podobnými kmety jsem si často i povídal, abych vypátral, co je k tomu vede.

Jeden mi například popravdě přiznal: „Já bych prostě s druhým dědkem nemohl být. Já jsem na ty klučíky. Už mě to stálo jmění, několikrát mě vykradli, dva mě i zmlátili, žádné peníze už nemám, do exekuce jsem se dostal, ale naděje umírá poslední. Mně se to stejně jednou podaří.“

Osobně jsem dost společenský člověk, tak pevně doufám, že pokud se nějakým zázrakem dožiju vyššího věku, že mě tohle nepotká, ale pokud by ke mně příroda přece jen byla milostivá, tak ji moc prosím: zbav mě, prosím, tužeb. Ať už o tom v tu dobu jenom tlachám, abych někomu podobnému taky nenaletěl. Protože, co si budeme povídat: mladý koloušek je prostě afrodiziakum, a ne, že ne.

Trochu vážněji. Je poměrně fascinující, že subkulturu gayů, v níž se klade tak obrovský důraz na krásu a mládí, v tomhle klišé podporují i samy největší její oběti, absolutně přehlížení senioři. Lidsky a pudově jim rozumím, ale je fakt, že je to paradox.

A když se budu držet tématu: pánové si chtějí dokázat, že věk je jenom číslo, jdou na to ale samozřejmě nejhůř, jak na to jde jít.

Znám i zralé muže s mladými, atraktivními partnery, a ne, opravdu si je nevydržují, živí se sami a chtějí s nimi být. Ale to je jeden případ ze sta tisíc, je to o charismatu, o tom, jestli tomu druhému máte co předat a podobně.

To jsem ale odbočil. Kromě těchto docela nešťastných případů pochopitelně znám i „kluky“, kteří jsou zamilovaní i ve stáří.

A to jak ty, kteří klidně randí po sedmdesátce, a úspěšně (asi i proto, že jejich kritérium není 18-22, ale například 65+), a nějakou tu dobrou duši, která nechce žít sama, vždy najdou. Někteří se spálí, jiní ne.

A dále mám „na skladě“ ty, kteří jsou spolu dlouho. Třeba pár, kde je oběma skoro k devadesátce, a poprvé si dali pusu před šedesáti lety. Ve štěstí i neštěstí, v jedné domácnosti. A jak krásně se k sobě chovají i po tolika letech! Závidím jim. 

Prý taky zažili krize, ba i rozchody, nebo nevěry (prostě asi to máme v sobě, že, chlapi?), ale vždy si nakonec tak chyběli, že se k sobě vrátili. A vrátili se do pevnějšího svazku.

A to protože… chvíle pro víření bubnů… překvapení, úplně nová informace: hlavně se spolu naučili komunikovat. To skutečně slýchám ze všech stran, jak páry, a vlastně je jedno, jestli straight nebo LGBT, spolu mohou hodiny drbat známé, probírat politiku, ale pak se tomu, koho milují, stydí říci, co jim vadí, po čem skutečně touží, kde hrozí problém. Prý aby mu neublížili, neurazili ho.

A právě tohle na první pohled klišé mi připadá ze všech těch vyprávění o zkušenostech šťastně zadaných gay seniorů jako nejpodstatnější informace. Schopnost komunikovat, odpouštět a tolerance.

A když už jsme tu u takového tématu, jako je podzim života, nejde se nezmínit o doslova ubohosti našich zákonodárců, kteří si LGBT daňových poplatníků neváží natolik, že pokud podniknou dokonce i podle mě naprosto ponižující akt registrovaného partnerství, ani v tu chvíli nemají právo na vdovský nebo vdovecký důchod. O dalších právních problémech (dědictví atd.) radši ani nemluvě.

A poslední související věc: co mi přijde naprosto skandální, je to, že ani třicet let po sametové revoluci mi Google nedokázal vyhledat žádný LGBT domov seniorů. To jako vážně? V USA, ale zdaleka nejen tam, je to přece naprosto obvyklá praxe. Vyškolený personál, který rozumí specifikům této komunity, která skoro celý život před rokem 1989 prožila utlačovaná v ústraní, má pochopitelně strach z toho, jak by se o ně postarali v klasickém zařízení. A jak loni uvedl Reportér magazín, ty tradiční domovy seniorů ani v této době na potřeby LGBT vůbec nejsou připraveny.

A pak, že je vše už OK a není třeba za nic bojovat, že? Je poznat, že to může říci pouze člověk, který neví, o čem mluví.

Závěrem nezbývá než apelovat dovnitř komunity: já vím, že v Česku se moc komunitní život nepěstuje, ale přesto nebuďme skety a snažme se starat i o ty starší mezi námi. 

Už asi nejsou „sexy“, a jasně, že tohle je u mnoha téma jejich životů číslo jedna, ale jednou budeme ve stejné situaci a jak bychom pak byli rádi, kdyby nám mladší kluci dali najevo, že na nás pořád někomu záleží. 

A teď už musím končit, při psaní jsem se tak rozněžnil, že jdu upéct bábovku a kmitám k těm svým dvěma devadesátiletým kámošům. Vždyť ten věk je opravdu jenom číslo…