„I mně se líbí hezká těla, mladý a krásný ale nelze být věčně,“ myslí si o kultu krásy gay, jenž dospíval, když homosexualita byla ještě nemoc
Karle, vzhledem k tomu, že jste dospíval v době někdejšího Československa, samozřejmě se na úvod nabízí klasická srovnávací otázka. Nakolik jiný byl tehdy vztah společnosti ke gay komunitě v porovnání s dneškem?
Vztah ke gay komunitě byl dříve naprosto jiný než v současnosti. Ta změna nejspíš souvisí s celkově větším přístupem k informacím a taky na to má vliv fakt, že dnes se mladí lidé díky této větší informovanosti například v médiích méně stydí ke své orientaci přihlásit. Dříve se o homosexualitě nijak nemluvilo, aspoň já si ve svém okolí nevybavuji řeči cílené na toto téma. Nějaký osaměle žijící „podivín“ se však vyskytoval snad v každé vesnici. Ale většinou si tu osamělost nikdo nedal dohromady s jeho sexuální orientací.
A nakolik si ji vůbec do souvislosti mohl dát? Dnes lze informace prakticky o čemkoliv bez problémů najít na internetu, média jsou také mnohem otevřenější. Povědomí o existenci odlišné sexuální orientace tak má každý. V minulosti to tak ale jistě nebylo…
Samozřejmě a kvůli tomu byl vstup do života pro spoustu lidí hodně nesnadný. Já sám jsem ještě v období vojenské základní služby, tedy kolem mých 20 let, měl představu, že můj nezájem o vše ženské bude jen nějaká drobná lapálie, ze které se časem vyléčím. A to přesto, že moje zamilovanost směrem ke klukům mi byla jasná snad už od mateřské školy a dívky mě nechávaly zcela lhostejným.
Kde jste tedy informace získával?
Informace se tehdy lovily různě, výhrou bylo, pokud člověk narazil na nějakou spřízněnou duši. Oficiální publikace popisovaly homosexualitu jako nemoc, která se dá určitým způsobem léčit. A nejhorší bylo, že i různé brožurky určené dospívající mládeži se o ní zmiňovaly jen formou varování před divnými lidmi, kteří by třeba chtěli dospívajícího zneužít. To, že tyto knihy čtou a poučení v nich hledají i ti, kteří při svém dospívání najednou zjišťují, že sexuálno okolo sebe vnímají poněkud jinak než třeba jejich spolužáci či kamarádi, si asi ti různí páni doktoři, kteří je sepisovali, nechtěli připustit.
Kdybyste tedy mohl srovnat předrevoluční život gayů s tím dnešním – jaký by byl výsledek?
V dnešní době to mají gayové podstatně jednodušší, i když to mnozí nechtějí vidět. Nemusíme řešit problémy, které život, ten gay i ten hetero, provázely dřív. Jen to chce nebát se toho a žít co nejvíc otevřeně. Samozřejmě, že doba je hektičtější, je zaměřena více na všelijaký mamon a hledání možností, jak přijít k penězům, a to pokud možno bezpracně, ale o tom život přece není. Možnosti doby, ve které se člověk nachází, si ale z velké míry také sám ovlivňuje. Mám okolo sebe hodně lidí, se kterými si rozumím, sdílíme společné hodnoty a snad, kdyby to bylo potřeba, bychom se taky dokázali vzájemně podržet.
Za výsledek moderní doby a také užívání sociálních sítí apod. je dnes považován také určitý „kult krásy“. Tomu se mezi gayi dostává skutečně velké pozornosti. Bylo to tak i dříve?
Nemyslím, že by kult krásy souvisel s dobou, spíš s věkem. (smích) Kult krásy je dle mého názoru záležitost hlavně mladých a nevyzrálých lidí. Takže k požadavku krásného těla a vzhledu by se dalo doplnit právě i mládí. Ale ne každý může vypadat jako Adonis a nikdo nezůstane věčně mladý. Proto si taky mnozí gayové nikdy v životě nenajdou partnera, se kterým by mohli žít. Neustále a v každém okamžiku totiž budou potkávat někoho, kdo má hezčí tělo, lepší vzhled, a je ještě o něco mladší než ten, s kým zrovna jsou. Těmto „týpkům“ bych doporučil, aby navštívili třeba nějaký venkovský hřbitov. Nemusí ani dovnitř, stačí, když se kouknou nahoru na vstupní bránu. Není mnoho druhů nápisů, které si tam mohou přečíst. Ten nejfrekventovanější příchozím návštěvníkům říká: „Co jste vy, byli jsme i my, co jsme my, budete i vy“. Moudrý se nad tím zamyslí, hloupý zůstane přesvědčen o tom, že mu to tělo i mládí zůstanou navždy.
Takže důležitost přikládaná vzhledu a vlastně i mládí se proměňuje ruku v ruce s věkem?
Řekl bych to takhle – i mně se stále líbí hezké tělo víc než to méně hezké. Ale jen těžko klukovi ve čtyřiceti někdo uvěří, že je mu dvacet, ač se o to snaží ze všech sil. A jen těžko někdo déle než na chvilku uvěří hlupákovi, že ty jeho svaly jsou víc než jeho mdlý rozum. Takže nároky na partnera se podle mého názoru u každého v průběhu času nějakým způsobem vyvíjí. V počátcích jde hlavně o sexuální vyžití. Já jsem si třeba v mládí vůbec nedovedl představit, že bych kromě toho mohl s nějakým mužem i otevřeně žít a bydlet. Ale když nakonec člověk najde toho pravého, myšlení se začne ubírat trochu jiným směrem.
Je pravda, že spousta gayů má dnes – a to i navzdory mnoha možnostem seznamování – problém s tím najít toho pravého. Přichází-li s věkem určitá „partnerská moudrost“, co byste jim doporučil?
Já myslím, že je to především o schopnosti tolerance, i když její hranice má asi každý nastavené trošku jinak. Hlavně v začátku jsou ale mladí lidé obecně ve všem tak nějak víc absolutní. Požadují absolutní krásu, absolutní dokonalost, absolutní shodu ve všem, absolutní sexuální ukojení, absolutní věrnost. Takhle nějak jsem si to možná taky někdy představoval. Časem ale ti moudřejší pochopí, že buď vezmou toho druhého takového, jaký je, nebo nebudou mít nikdy nikoho.
V rovině partnerských vztahů jste tedy zmoudřel. (smích) Přijde s věkem ještě nějaké jiné cenné poznání?
Mně se s věkem také trochu přeskládaly priority, přestal jsem se honit za věcmi, které se časem ukázaly jako pomíjivé, a snažím se užívat si života a mít kolem sebe hodně lidí. Možná taky trochu víc než dřív oceňuji i vlastní rodinu, i když dříve jsem měl pocit, že gay společnost dokáže i tuto rodinu nahradit. To je ale dáno tím, že vlastní rodina i gay kamarádi se dnes už poněkud prolínají a nikdo neřeší, jak je kdo z nás citově či sexuálně orientován. Otázku, co si o mně lidé myslí, vůbec neřeším, a nikdy mě to moc nezajímalo, to je věc každého. Myslím si ale, že v dnešní době, alespoň v obecné rovině, veřejnost sexuální orientaci nijak moc neřeší. A pár blbců se najde v každé době a v každé společnosti.
Karel Mrnka je jedním z těch, kteří na konci devadesátých let minulého století začali se skupinou stejně smýšlejících lidí ve studentské Olomouci organizovat programy pro gaye. Nejdříve samozřejmě zábavné a seznamovací, posléze také poučné či inspirující. V té době to byla mimo Prahu novinka, následně se ale Olomouc stala místem pravidelného setkávání lidí z celé republiky. Za nespočet těchto svých aktivit získal Karel zmiňované ocenění beProud za celoživotní přínos LGBT komunitě.
