Janis Sidovský & Pavel Vítek: Chceme manželství pro všechny, protože jenom to znamená, že bychom měli plná práva a byli společností přijatí
Seznamovali jste se v době, kdy byly páry stejného pohlaví tabu. Jak složité tehdy bylo někoho oslovit?
Pavel: Pro mě to bylo dvojnásobné tabu. Společenská situace nepřála tomu, aby muž veřejně říkal, že má partnera. Tím spíš idol dívčích pokojíčků, který visel dívenkám na plakátě nad postelí.
Janis: Nebylo to lehké nejen z hlediska společenského přijetí, ale i pracovních příležitostí. Pro Pavla to mohlo znamenat konec kariéry. Navíc v tu dobu jsme ani jeden ještě nebyli vyoutovaní v rámci rodiny – to byla další komplikace. Ale naše seznámení proběhlo tak, jak si myslím, že má proběhnout. Prostě mě Pavel sbalil.
Pavel: Já bych to uvedl na pravou míru. Janis sbalil mě. Trénoval jsem pro televizi taneční číslo s populární skupinou, ve které byl i Janis. Choreografka mi řekla, že mám dotancovat dozadu do rohu, a odtud na mě zářil pár tmavých očí. Zachytil jsem v nich něco krásného, pro mě nového, s energií, která mě okamžitě zasáhla. Jestli je pravda, že oči jsou okna do duše, tak tam skutečně došlo ke spojení dvou vesmírů. Byla to láska na první pohled.
Janis: Byla i z mé strany, přestože jsem tehdy měl vztah s dívkou, protože jsem plnil společenskou normu. Vnitřně jsem sice cítil, že to je jinak, ale neměl jsem žádné zkušenosti. To Pavel, ten vždycky někoho sbalil na baletním sále… a tehdy jsem zrovna přišel na řadu já. (smích)
Pavel: Přiznám se, byl jsem o pár let starší, takže jsem měl trochu víc zkušeností. Ale tohle bylo tak silné! Navíc mi bylo 25 let a zrovna večer předtím jsem bilancoval uplynulé čtvrtstoletí svého života. Rozhodl jsem se, že už to takhle dál nejde. Že se ze mě stane heterák, který bude mít tři děti a ženu. No a druhý den jsem přišel na taneční sál a tam byl Janis.
Kam se v té době dalo vyrazit na romantické rande?
Pavel: My prochodili celé Vinohrady. Dívali jsme se na prvorepublikové vily a fantazírovali, která bude jednou naše. Pak jsme prochodili Staré Město, Malou Stranu. Já už byl v té době hvězda pop music, která vydělávala „těžký prachy“, a tak jsem Janise vzal třeba do vyhlášené čínské restaurace u Technického muzea a tam ho ohromoval pečenými hruškami s masem. Prostě jsme si užívali.
Janis: Když Pavel někde vystupoval nebo jsme šli na vernisáž, každý pak odešel sám. Nebo jsme s sebou brali kamarádky, aby to vypadalo, že oba máme ženské.
Jak tedy přišlo rozhodnutí, že svůj vztah přestanete tajit?
Pavel: Moje kapela GBS věděla, že jsem s Janisem. Ne že bych jim to řekl, ale vycítili to. Asi rok po revoluci mi po jednom koncertě řekli, že by se to mělo řešit, prostě nemůžu být idol dívčích pokojíčků a chodit s klukem. Strašně mě to zaskočilo. Já je měl jako svoji rodinu, společně jsme se během roku dostali z nuly na top akce mezi Gotty a Vondráčkové! Volal jsem tehdy o radu Evě Pilarové, které jsem se už dřív svěřil. Řekla mi, abych šel jen za hlasem svého srdce. No a příští den jsem kapele dal padáka. Takže Janis rozvrátil GBS stejně jako Yoko Ono Beatles.
Pak ovšem nastala velice těžká, ale s odstupem času si myslím pro náš vztah důležitá éra. Byl jsem sice hrdina, který odešel středem, jenže jsem byl bez kapely, bez hitu, bez manažera. A docházely peníze, protože když vám je 25, nepřemýšlíte o tom, že byste si měli do foroty něco ukládat.
Janis: Studoval jsem na filozofické fakultě a nosil jsem domů dvojité večeře z menzy, abychom měli co jíst. Lančmít, lovečák. Ale našemu vztahu to prospělo, protože jsme zažili jak ty drahé restaurace, tak totální pád.
Pavel: Rok jsem neměl do čeho píchnout, protože po revoluci byla pop music na vedlejší koleji jako kultura minulého režimu. Ani hit mi nechtěl nikdo napsat, a tak jsem vzal starou kytaru a napsal si ho sám – Mám rád vůni tvý kůže. Janis vymyslel koncept mojí další kariéry a od té doby jsme začali spolupracovat. Z písničky se stal šlágr, mohli jsme pak nahrávat alba, já začal jezdit na zahraniční festivaly… Ten ďolík jsme překonali, ale byl důležitý pro náš vztah, protože ta zkušenost nás stmelila.
Janis: Prostě jsme měli jenom sebe, nic víc.
Jedna z prvních společných fotek pochází z roku 1988. Ve svém bytě ji fotila Eva PilarováFoto: Eva Pilarová / se svolením
Psal jste Mám rád vůni tvý kůže Janisovi?
Pavel: Tak samozřejmě se to nabízí, ale skutečnost je možná pragmatičtější. Já prostě potřeboval dobrý slogan. Ale když se mě pak Janis zeptal, jestli jsem to napsal o něm, tak jsem řekl: Samozřejmě, miláčku!
Jste spolu 35 let. V čem podle vás lidé dělají chybu, že se tolik párů rozpadá?
Pavel: Fatální chyba je snažit se ve vztahu toho druhého změnit. Na první pohled vidíte jen klady. Ale pak musíte vzít do hry i to ostatní. Většina vztahů končí na tom, že lidé nepřijmou holou skutečnost, že k životu patří hezké věci i ty špatné, chyby i přednosti.
Já třeba vím, že Janisovo oblečení odložené na vaně tam prostě bude minimálně pět dnů, protože co kdyby náhodou ještě přišel na myšlenku, že si ho znovu obleče. A Janis by určitě dokázal říct minimálně deset takových rysů, které mám zase já.
Janis: Ne, ani jeden!
Pavel: Já bych se sebou nevydržel. Jsem typická Váha. Janise opravdu obdivuju, že ustojí moji nerozhodnost. Neustále všechno promýšlím, tisíckrát znovu váhám a on to vydrží. Vždyť proč toho druhého měnit? Je hrozně hezké, že se s tím člověk naučí žít. Vnese to do vztahu úplně jiné dimenze.
Umíte se vůbec pohádat?
Pavel: Mám nějaké předky z jihu, takže temperament je u mě poměrně výrazný. Zatímco Janis je kliďas a má nadhled za všech okolností. Přiznám se, že to bych se od něj měl učit, protože já někdy hádku prostě potřebuju pro okysličení vzduchu.
Janis: Ale nejsou to zásadní věci. Jsou to vlastně blbosti.
Pavel: Tak třeba v Bibione jsem po tobě házel nafukovací matrací…
Janis: No protože Pavel si v něčem prostě nedá říct!
Pavel: Dřív jsem si nedal říct. Teď, když mi Janis dá nějakou připomínku k repertoáru nebo k mé prezentaci, už vím, že je dobré ji přinejmenším zvážit. Musel jsem se naučit komunikovat nejenom přes to hezké, ale umět vyslechnout i to nepříjemné.
Velkým tématem poslední doby je sebepéče, selfcare. Umíte pečovat o svoji duši, anebo jste generace beznadějných workoholiků?
Janis: My jsme byli jeden čas dost hnaní ambicemi, ale pak jsme je opustili. U mě zlom nastal po odchodu z televize Barrandov, kde jsem dobrovolně odešel z vysoké funkce, protože – jak se říká ve Vratných lahvích – nebyl jsem tam rád. Celý náš život se pak trošku otočil, už všechno neměříme úspěchem. A paradoxně ty úspěchy máme teď ohromné, dostáváme platinové desky, máme sedm let vyprodanou Noc na Karlštejně. A vlastně se to všechno dostavilo až po tom, co jsme odhodili ambice.
Pavel: Zažil jsem éru neúspěchu a pochopil jsem, že osou života není kariéra. Je bezvadný, když ji máte, ale musíte mít především ke komu se vracet, probrat s ním, co se vám povedlo a co vás štve, prostě všechny ty normální věci normálního života. Nejdůležitější pro mě bylo nalezení rovnováhy v sobě. Najdete ji jenom tehdy, když přijmete sami sebe se vším všudy, se svou odlišností a chybami. Východní filozofie říká, že člověk by se měl mít rád do takové míry, aby dokázal tu lásku dávat ostatním. V momentě, kdy jsem odhodil svět hitparád, koncertů a peněz, se mi najednou začalo dařit.
Janis: To nelpění na úspěchu se pak projeví i v soukromém životě. Víc si užíváme zahrady, změnil se i typ našich dovolených – teď chodíme s batohem po horách. Byli jsme v Andách na farmě, tekla tam jen ledová voda a my byli úplně šťastní.
Dokážete si představit, že byste si v dnešní době znovu hledali partnera? Vrhli byste se do prostředí online seznamek?
Janis: Asi bych si to uměl představit, protože tyto online cesty jsou jeden ze způsobů, jak se člověk může seznámit. Nevím, jestli bych šel do Cafe Cafe a čekal, až se tam na mě někdo usměje. Ale my jsme generace, která si ručně psala dopisy – a máme je dodnes schované. Trávili jsme hodiny v telefonní budce, abychom se mohli slyšet.
Pavel: Já osobně bych online seznamku asi nedal. Jsem člověk z minulé éry. Je pro mě důležité charisma, záblesk v očích, čím mě člověk upoutá tváří v tvář. Nejsem si jistý, jestli bych přes tyhle cesty virtuální reality dokázal někoho najít, navíc dnes to bývá velmi zúžené jen na fyzické záležitosti. Jsem každopádně rád, že jsem ještě zažil tu dobu, kdy to šlo jinak.
Pavel Vítek s Janisem Sidovským již dávno utekli z pražského ruchu do obce Karlštejn. Na hradě měli v roce 2006 velkolepý obřad registraceFoto: Juan Calderón / se svolením
Podporujete zavedení manželství pro všechny v Česku?
Janis: Ano, chceme plnohodnotné přijetí a plnohodnotná práva. Byl jsem teď čtyři roky místostarostou a za celou dobu jsem nemohl registrovat žádný stejnopohlavní pár, protože registrace se smí provádět jen někde!
Pavel: Myslím si, že problém se zavedením manželství pro všechny mají spíš politici, ne občané. Žijí v minulosti a nevnímají, že doba už je jiná. To, co oni si myslí, že je budoucnost, se už dávno děje.
Až bude manželství schváleno, plánujete znovu obřad na Karlštejně, tentokrát jako opravdovou svatbu?
Janis: (smích) Nene, my už jsme měli velký obřad partnerství na nádvoří Karlštejna, kde nám Karel Gott zpíval Ukážu ti cestu rájem.
Pavel: Tenkrát to bylo hezké, bylo tam tři sta lidí. Pokud jde o mě, já bych to klidně zopakoval!
Rozhovor s Janisem a Pavlem jsme vedli týden předtím, než v Bratislavě došlo k útoku motivovanému nenávistí vůči LGBT+ lidem. V těžkých dnech, které následovaly, jsme spolu znovu hovořili.
Oba jste se zapojili do organizace shromáždění Společně proti nenávisti na Václavském náměstí. Jak bezpečně se spolu jako pár cítíte na českých ulicích?
Pokud cítíme nějaké obavy, týkají se veřejných vystoupení politiků. To díky nim se můžeme začít cítit ne zcela bezpečně, protože zlehčují situaci naší menšiny nebo veřejnost přímo vybízejí k despektu vůči nám.
Jakou moc podle vás mají slova? Nesou politici vinu na tom, co se v Bratislavě stalo?
Politici mají díky každodennímu přístupu do médií velkou moc ovlivnit veřejné mínění. Pokud se jejich slova trefují do našich řad, pak působí jako jed, který působí toxicky celou společnost. V tomto konkrétním případě politická vyjádření bezesporu takový vliv měla.
Podepsali jste otevřenou výzvu Společně proti nenávisti?
Ano, protože už nelze čekat na další sliby. Upřímně řečeno, nám dvěma zbývá 15, možná 20 let společného života, když budeme zdraví. Rádi bychom se dožili manželství pro všechny. Na registrované partnerství jsme čekali 19 let.
