„Začali jsme se vzájemně ,nálepkovat‘. Kdo má jiný názor, stává se nepřítelem,“ myslí si Danuše Nerudová o příčinách rostoucí nenávisti ve společnosti
Podle aktuálních průzkumů figurujete mezi „TOP 3“ kandidáty/kami na post prezidenta/ky. Co bylo hlavním impulsem pro vaši kandidaturu?
Tím hlavním důvodem bylo, že mi není jedno, v jaké zemi a v jaké společnosti žijeme. Vzhledem k tomu, že jsem matka dvou dětí, bych také byla ráda, kdybychom se v Česku začali zajímat o naši budoucnost a nezabývali se jen minulostí.
Jednu zkušenost s tím, být první ženou v čele velké organizace, již máte – byla jste první rektorkou Mendelovy univerzity a také nejmladší rektorkou v Česku. Narážela jste v rámci svého působení na této pozici na nějaké předsudky?
Samozřejmě, že se s různě předpojatými názory setkávám celý svůj profesní život. Ve většině pozic, na nichž jsem působila, jsem byla vždy tou nejmladší a také první ženou. Setkávala jsem se i se zpochybňováním svých kompetencí, ale musím říci, že jsem si z toho nic nedělala. Jsem přesvědčená, že za každého člověka hovoří zejména jeho činy. Například díky změnám, které jsem provedla na univerzitě z pozice rektorky, za mnou kolegové pevně stáli. Zjistili totiž, že na nějaké zpochybňování jednoduše není místo.
Jak těžké pro vás bylo propracovat se na vedoucí post? Přece jen, skleněný strop je i dnes přetrvávajícím problémem v kariéře žen…
Ano, to je pravda. Většina žen bývá velmi podceňována a nejsou vůbec považovány za relevantní kandidátky na vyšší pozice. I s tím jsem se sama setkala, stejně jako s podceňováním mých schopností. Snažila jsem se ale vždy nabízet vizi. To jsem udělala i v případě univerzity, když jsem představila vizi toho, kde by pod mým vedením mohla být. Troufám si říct, že jsem měla úplně jiný pohled na věc. Na rozdíl od mých kolegů jsem nehovořila technokratickým jazykem a neprezentovala, co je třeba změnit a seškrtat, ale vnímala jsem, jaké obavy kolegové mají. Proto jsem se snažila empaticky přijít s řešením situace a představit určitý příběh a také to, co bude na jeho konci.
Jak ukazuje praxe, zrovna projevená empatie by v případě hlavy státu mohla být pro české občany příjemnou změnou. Čím to, že čeští politici jí nejsou příliš schopni?
V tomto případě vnímám dvě roviny problému. Tou první je fakt, že v politice je velmi nízké zastoupení žen – a právě ženy mají typicky (a možná i stereotypně) empatii vyvinutou ve větší míře než muži. Na to pak navazuje rovina druhá – vzhledem k tomu, že politické prostředí je převážně maskulinní, projevená empatie je vnímána jako slabost.
Tímto prizmatem je tedy ve vaší kandidatuře to, že jste žena, spíše vaší devizou, nebo přítěží?
Já o tom tímto způsobem vůbec nepřemýšlím. Stavět politickou kampaň na tom, že je někdo žena, není možné. Někdy to výhoda být může, někdy ne. Tak je to koneckonců v jakékoliv kariéře, takže s tím člověk musí počítat.
Do jisté míry z(ne)výhodňující může být i věk. Sama jste popsala své zkušenosti s tím, že jste na většině zastávaných funkcí byla vždy nejmladší. Kandidatura na pozici prezidenta/ky je v Česku omezena spodní věkovou hranicí, nebylo by ale přínosné i omezení hranicí horní?
V tuto chvíli si myslím, že nastavení věkové hranice je správné. Spodní hranice čtyřiceti let je adekvátní, vzhledem k tomu, že když už někdo kandiduje na post prezidenta, měl by mít také něco odžito a něco za sebou. A myslím si také, že by nebylo dobré omezovat tuto funkci hranicí horní, protože věk je v tomto ohledu velmi individuální věc.
Zmínila jste, že české politické prostředí je převážně maskulinní. Sama přitom vystupujete jako odpůrkyně kvót. Jak tedy „nastartovat“ změnu?
Jsem přesvědčená o tom, že změnu musí společnost přijmout za svou a musí se to stát společenskou normou. Na univerzitě jsem prosazovala rovné příležitosti, dokonce jsme za související kroky jako první univerzita v Česku od Evropské komise získali prestižní ocenění HR Award. Ukázalo se, že rovnost je téma, které musí být velmi důkladně komunikováno, a že nastavení společnosti a normy se těžko mění příkazy shora, aniž by lidé přesně chápali, co to jim samotným přinese. Snažím se proto vysvětlovat, že situace v naší společnosti není normální a plýtváme talentem, když nevyužíváme dostatečný potenciál žen, kterých v Česku žije 51 procent. Všichni jsme přece lidé, máme dvě oči a dvě uši. Když si jedno oko zakryjeme, dobře nevidíme, když si zakryjeme jedno ucho, zase dobře neslyšíme. A přesně tak vypadají homogenní kolektivy tvořené jen muži, ale i jen ženami. Vidí jedním okem, slyší jedním uchem. Zásadní proto je vysvětlování, úzká komunikace a také vystoupení z komfortní zóny. To pak platí samozřejmě především pro ženy, které by měly jít druhým příkladem a být inspirací.
Nebojíte se otevřeně mluvit o tématech, která jsou pro řadu politiků „třaskavá“. Jsou vám blízká sociální témata a také zcela jasně vystupujete jako zastánkyně LGBTQ+ komunity. Jaký je váš názor na přetrvávající převážně negativní diskurs ohledně LGBTQ+ lidí v české politické sféře?
Domnívám se, že je to dáno právě tím převážně maskulinním prostředím a nedostatkem zmiňované empatie. Řekla bych, že se politici nedokážou na tuto problematiku podívat i očima žen – matek, které dítě porodí a se vší láskou ho vychovají. Když jim pak dítě řekne, že je lesba nebo gay, milující matka jej jen stěží zavrhne. Takže v politice ten ženský prvek chybí.
V české politice se přesto hrstka žen vyskytuje a mnohé z nich se zrovna pro-LGBTQ+ neprofilují…
Samozřejmě, že výjimky potvrzují pravidlo, ale jednou věcí je politika, druhou pak určitý aktivismus, který je některým z nich vlastní.
V posledních pár letech je – nejen v Česku, ale i v okolních zemích – patrná také určitá eskalace nenávisti. Nenávisti vůči odlišnosti, jinakosti, ať už jakéhokoliv druhu (nutně ne jen směrem k LGBTQ+ minoritě). Čemu by tuto změnu celospolečenské atmosféry bylo dle vašeho názoru možné přikládat – a existuje nějaká „cesta zpět“?
V tomto ohledu jsou slova mocnou zbraní. Naše společnost se vzájemně začala nálepkovat a s tím vymizela také kritická diskuze. Ten, kdo má jiný názor, je automaticky vnímán jako nepřítel. Proto je třeba, abychom spolu znovu začali otevřeně mluvit a vzájemně si naslouchali. Aby se něco změnilo, je nutná i snaha druhé pochopit. A samozřejmě také platí, že v celém tomto procesu politici sehrávají zásadní a kritickou roli, sami totiž musejí jít příkladem.
Již v úvodu rozhovoru jste uvedla, že jste v roli prezidentky připravena přestat se zabývat jen minulostí a zaměřit se především na budoucnost. Jaká by měla být?
Jsem připravena diskutovat o tom, jak by naše země měla vypadat za pět let výkonu mé případné funkce. Ráda bych, aby to byla země moderní, měla přívětivou tvář pro občany, nekladla překážky podnikatelům. Měla by být také digitalizovaná a sociálně soudržná. Měli bychom proto podporovat ty aktivní, ale také chápat, že jsou tu i zranitelní, kteří tolik štěstí nemají a je nutné poskytnout jim pomoc a postarat se o ně. Měli bychom být také společností, která žije udržitelně, má úctu k druhým a ctí rovnost.
Nakolik to vše, co jste zmínila, může ovlivnit právě hlava státu?
Prezident má zásadní vliv, protože ve veřejném prostoru otevírá klíčová témata. Ostatně, to, jak významně může prezident ovlivňovat veřejné mínění, ukázal např. Václav Klaus ve vztahu ke globálnímu oteplování.
---
prof. Ing. Danuše Nerudová, Ph.D.
Ekonomka, která svou profesní – akademickou dráhu spojila s brněnskou Mendelovou univerzitou. Tam se do historie vepsala i řadou prvenství s podtitulem „nejmladší“, a to nejmladší vedoucí ústavu, proděkanka, profesorka ve svém oboru a nakonec i nejmladší rektorka. Hlavním předmětem jejího odborného zájmu je daňová problematika, dlouhodobě se zasazuje také o rovnost příležitostí na pracovním trhu a odstranění nerovností souvisejících. V r. 2018 byla jmenována předsedkyní Komise pro spravedlivé důchody a na jaře 2020 založila občanskou iniciativu KoroNERV-20. Svou prezidentskou kandidaturu oficiálně oznámila v květnu 2022 a na počátku listopadu ji stvrdila odevzdáním sesbíraných téměř 83 tisíc podpisů svých podporovatelů/ek.
Šance Danuše Nerudové na prezidentský post jsou vysokéFoto: Danuše Nerudová / se svolením
