Zpověď ošklivého homosexuála. Jak být šťastný, i když sudičky nedopřály atraktivní vzhled
Na Petra jsem před lety narazil náhodou v jedné diskusi na internetu, zaujal mě svými zájmy, a tak jsme si začali psát. A jakkoli o sobě rád tvrdí, že jste „ošklivějšího gaye v životě neviděli“, málokdy člověk narazí na někoho tak šťastného, spokojeného a takříkajíc na pohodu. Je to miláček.
„Rodiče mi nepředali gen krásy, vyrostl ze mě ošklivý jeskynní troll. Skřet. Hnusáček. To jsem prostě já. (směje se) Je pravda, že v době dospívání jsem tím trochu trpěl, člověk se přece jenom chce líbit, a to i těm holkám, i když o ně sám nestojí. Ale nebylo mi dopřáno. Dokonce se mi kolikrát stalo, že jsem přišel na rande přes seznamku na netu, a i když jsem je předem varoval, při našem setkání jsem v jejich očích úplně viděl to znechucení a rozčarování. To na sebevědomí moc nepřidá,“ přiznává pro LUI čerstvý pětatřicátník.
Doba a sexualita si žádá své: pokud chcete být na roztrhání těla, žádoucí v „teplé“ komunitě, buďte pokud možno koloušek s atletickým tělem a andělskou tváří minimálně typu Brada Pitta nebo Justina Biebera zamlada.
Nebo buďte urostlý, trochu vousatý alfasamec, to je druhá nejtypičtější možnost.
Petr o sobě říká, že do obojího měl a má nejdál, jak je to jen možné.
„Prošel jsem si fází, kdy mi nebylo úplně do zpěvu. Člověka to samozřejmě trápí, většina z nás je nastavená sdílet život v páru. Jenže jestliže mi rodiče do vínku nedali fyzickou atraktivitu, zdědil jsem po nich podle mě docela dobrou povahu. Kamarádi a kamarádky o mně říkají, že jsem takzvaně ‚easygoing‘, prostě pohodář, rád se bavím, směju, nezkazím snad žádnou legraci. Rád pomáhám lidem kolem sebe a na lidi a na svět se dívám docela pozitivně,“ říká vyučený zámečník s lehkým studem kvůli tomu, že o sobě mluví takovým způsobem.
Za sebe musím souhlasit: nikoho pozitivnějšího jsem za svůj život nepotkal. I tu nejčernější myšlenku dokáže přetavit v legraci, v něco fajn. Řečeno obrazně: Napůl naplněná sklenice u něj není poloprázdná, ale je v ní dost vody, aby uhasila žízeň.
„Do tohohle stavu jsem ale musel trochu dospět. Přišlo to někdy asi před zhruba dvanácti lety, když jsem se smířil s tím, jaký jsem, že to lepší nebude, přestal se tolik a za každou cenu pachtit za láskou a nechal to osudu. Jako by ze mě spadl kámen, břemeno, všechno se změnilo,“ vzpomíná.
Už po pár týdnech prý potkal nejkrásnějšího kluka, kterého kdy v životě viděl.
„Bylo to sice krátké, protože odjel studovat do zahraničí, ale o to intenzivnější. A následovaly další pokusy v hledání lásky. Někdy jsem měl štěstí, jindy míň. A měl jsem jak partnery, které by komunitní porota oznámkovala devítkami nebo desítkami, tak normální, obyčejné chlapy. Docela mě fascinovalo, proč na mě letí i ti hezouni; říkali mi, že je přitahuje právě moje povaha, že šířím pohodu. A prý mám hezké oči,“ pokračuje v lehce stydlivém tónu, protože se v Česku asi úplně nenosí mluvit o sobě hezky.
Zdroj: Giphy„Osm let zpátky jsem potkal svého Víťu. Je to nádherný chlap zvenku i zevnitř. A být uzákoněné manželství pro všechny, už dávno jsme spolu. Je to pro mě láska života. Už si nedokážu představit, jak bych bez něj mohl žít. Je skvělý partner, je na něj spoleh, hodně mě toho naučil o životě, lepšího milence jsem taky nepoznal. Budujeme společnou budoucnost, postavili jsme dům, máme hypotéku, psy a plánujeme i děti. Je nám strašně fajn. Někdy se až zajíkám tím, jaké jsem měl štěstí,“ přiznává Petr.
Jenže on tomu svému „štěstíčku“ šel opravdu naproti. Po počátečních nezdarech se neuzavřel do sebe, do ulity, nepropadl skepsi a frustraci, ale šel do světa a šířil do něj svou energii. Dal mu najevo, že tu je a že otevřenou myslí a náručí čeká, co mu přinese. A svět, vesmír, nebo jak to kdo chce nazývat, ho vyslyšel.
„Když to vezmu ze svých zkušeností, tak podle mě může být šťastný opravdu každý. Chce to jen trochu chtít a nastavit si to tak v hlavě. I ten nejošklivější kluk přece může být naprosto spokojený. Co to vlastně ta ošklivost je? Já znám opravdu krásné kluky, o které bych si přitom neopřel ani kolo, jaké zlo v sobě mají, nebo jakou povahu jsem u nich poznal. Je to sice klišé, ale když k sobě budeme upřímní, tak je opravdu nejdůležitější ten vnitřek, jací jsme uvnitř. Ale k tomu člověk asi musí dozrát, aby si to uvědomil.“
Sám nemůžu nesouhlasit. Taky jsem typický povrchní gay a vždy jsem letěl spíš na půvabné jedince stejného pohlaví. Ale pak jsem poznal i jednoho, který by Muže roku rozhodně nevyhrál, jenže byl tak neuvěřitelně fajn, tak starostlivý, tak mi dával najevo svou lásku, že v mých očích byl tím nejhezčím člověkem na planetě.
Ale vraťme se k Petrovi, kterého jsem požádal, jestli by mohl své zkušenosti shrnout do pár rad.
„Podle mě mi opravdu nejvíc pomohlo, že jsem si na nic nehrál a hlavně, přestal jsem tlačit na to, že nutně potřebuju mít kluka. Jako by ta předchozí křeč byla navenek poznat a cítit a lidi odrazovala. Jakmile je to člověku jako by šumák, tak bych pomalu řekl, že to bylo skoro tak, jako bych do světa vysílal nějaké zázračné feromony. Prostě: přijmout se, mít se rád, mít rád ostatní a dávat jim to najevo – ale nehrát to, mít to tak upřímně – plus dělat dobré věci pro své okolí. To všechno u mě přispělo k tomu, že se láska objevila, i když člověk nechodí do klubů. Ty jsem navštěvoval jen kolem osmnáctky a nikdy jsem v nich na nikoho trvalejšího nenarazil. Bylo to vždy na jednu noc nebo dvě a bylo to takové období, že na něj nerad vzpomínám. Lepší je někoho poznávat třeba v partě jako kamaráda a když jsou vzájemné sympatie, tak to klidně může přerůst dál,“ shrnuje Petr závěrem své rady.
Souhlasíte s ním? Máte podobné zkušenosti?
