Z na první pohled „muže“ v nesmírně přitažlivou blondýnku. Česká Britney Spears popsala svou zkušenost s tranzicí i coming outem
Pavi, jste krásná žena. Máte za sebou tranzici. Jak je to dlouho? Kdy a jak jste se rozhodla proces podstoupit?
Děkuji moc. Oficiální coming out jsem měla na Facebooku 1.1.2018, kdy jsem napsala: „Oslovujte mě jako ženu.” Poté to šlo postupně přes rodinu a kamarády.
V dubnu 2019 jsem po roce čekání konečně začala brát estrogen a blokátory testosteronu, což byla ta nejlepší věc, která mi pomohla jak fyzicky, tak psychicky. Myslím, že je brát nikdy nepřestanu. Také jsem dostala tolik potřebnou psychologickou péči a podporu. To je asi nejdůležitější v rané fázi tranzice u každého člověka.
Které období bylo nejsložitější?
Řekla bych, že nejtěžší pro mě bylo to období mezi coming outem a tím bodem, kdy už jsem byla pohodlná sama se sebou, což bylo až konec roku 2020 / začátek 2021. V tomhle období jsem zápasila s depresí, úzkostí, strachem vyjít ven na ulici, bylo to hrozné.
Tranzice nezabere pár dní nebo měsíců, je to dlouhý proces, který vyžaduje trpělivost a každý člověk se s tranzicí potýká jinak. Ne všichni potřebují hormony nebo operace. Důležité je, aby člověk byl šťastný sám se sebou a cítil se dobře ve svém vlastním těle.
Na internetu jsem se dočetla, že jste sama sebe objevovala i po gay barech. Jak proběhl váš coming out?
Chtěla bych říct, že sexuální orientace a genderová identita jsou dvě úplně jiné věci. Jak jsem se v 18 odstěhovala do Sydney, tak jsem začala chodit do gay clubů, protože jsem věděla, že se mi líbí kluci, ale nikdy jsme nebyla v tom správném prostředí si to přiznat nebo to říct okolí. V Sydney jsem našla spoustu spřízněných duší, a tak jsem oficiálně měla coming out jako gay kluk. To je ale pouze jen orientace, v tu dobu jsem se stále identifikovala jako kluk a taky jsem se cítila pohodlně ve svém těle.
Zlom přišel kolem roku 2015 kdy jsem byla něco mezi, nebinární osobnost, bez jakéhokoli genderu. V Londýně jsem pak v roce 2016-2017 začala čím dál tím víc chodit na party jako žena a postupně to došlo do bodu, kdy jsem všem oznámila, že nechci už být oslovována jako „on“. To byl můj druhý coming out za 23 let. Od té doby je moje genderová identita žena.
Jak rodina brala toto vaše rozhodnutí? Podporovala vás?
Mám úžasnou rodinu. Rodiče mě podporovali už od malička, když jsem se oblékala ve čtyřech letech do dívčích šatů a později vystupovala na plesech. Vždy mi fandili, vozili mě na talentové soutěže a představení kilometry daleko a každou neděli odpoledne jsem bavila celou rodinu v obýváku. Nikdy mi nedali ten pocit, že je se mnou něco špatně nebo že bych neměla dělat to a to, že to se na kluka nepatří. Vždy jsem byla oslavována jako bavič rodiny. Přes pubertu jsem se uzavřela trochu do sebe, protože jsem nebyla úplně šťastná a sebevědomá, ale potom, co jsem opustila Česko a přiznala jsem si, kdo se mi líbí a kdo jsem, od té doby je všechno skvělé a rodina podpořila oba moje coming outy.
Je pro vás minulost zcela uzavřenou kapitolou – něčím, o čem už nechcete přemýšlet nebo mluvit, anebo vnímáte toto období jako krok a součást příběhu vašeho života?
Nerada se bavím o svém starém jméně a nerada ukazuju svoje fotky před tranzicí, ale prvních deset let života, to mi problém nedělá. Také vím, že některé moje trans kamarádky nesnášely svůj gender a tělo už v pubertě, já to tak ale neměla. Ve svém těle jsem začala být nešťastná (genderová dysforie, opak euforie) až když mi bylo 22-23 let. V ten čas jsem to začala řešit. Na dětství se dívám pozitivně, obzvláště na chvíle strávené s rodinou na dovolených a na lidi, co mi prokazovali lásku. Myslím si, že všechny moje okolnosti mě posunuly tam, kam mě posunout měly. Jsem za to vlastně vděčná, miluji býti trans ženou. Opravdu moc si to užívám a kdybych měla na výběr, zda se znovu narodit jako holka nebo kluk, vybrala bych si zase kluka, protože bez mého příběhu bych nebyla tím člověkem, jakým jsem dnes.
Co nejhoršího jste v tomto smyslu slyšela/četla na svou adresu?
Nejvíc mě asi rozhodilo, jak prezident naší země Miloš Zeman řekl, že mu jsou transgender lidé bytostně odporní. To jsem byla za všechny trans lidi v Česku velmi naštvaná a uražená.
Já osobně si moc negativních komentářů nevšímám, ale když někdo použije jazyk nenávisti nebo ignorance, tak to bolí. Když se to stane online, tak si je jednoduše bloknu. Naučila jsem se, že nemá cenu plýtvat svojí energií a časem s lidmi, kteří nechtějí pochopit můj příběh, kteří nemají zájem dozvědět se, čím vším si trans člověk v životě musí projít a kteří chtějí jen urážet nebo soudit. Mluvím o lidech, kteří mě stále označují za kluka, protože mě odmítají respektovat a uznávat. O těch, kteří mají ke mně nenávist, protože nejsou spokojeni a smíření sami se sebou a/nebo s faktem, že se jim trans ženy líbí, ale nedokážou si to přiznat, takže sami se sebou bojují, a tu nenávist pak předávají na mě.
Co bylo na celém procesu největší výzvou?
Asi trpělivost. Být trpělivá sama se sebou, věřit celému tomu procesu. Snažit se milovat sebe samu a zároveň nesnášet svoje tělo, to bylo hodně těžké.
Také bylo těžké promluvit někde nahlas, když jsem měla ještě před trénováním projevu hluboký hlas, to bylo hodně nepříjemné. Raději bych se tenkrát v nějakém neznámém městě ztratila, než abych k promluvila k cizímu člověku a zeptala se ho třeba na směr. A to jen proto, aby ve mně neslyšel/neviděl kluka. Sociální úzkost byla asi ze všech těch zkušeností nejtěžší: Opustit svůj dům a pro všechny stále vypadat jako kluk, i když už jsem uvnitř byla ženou. Když to lidé nechápali nebo neviděli, že jsem žena, tak mě to hrozně mrzelo a shodilo mi to sebevědomí. Pak jsem byla doma třeba týden v depresích nebo jsem měla problém vyjít ven bez brýlí a šály kolem obličeje. V to přechodné období jsem se snažila být co nejvíc ženská, ať už to bylo oblečení nebo make-up, abych všem dala najevo že jsem „ona“, a ne „on“. Jako bych v tichosti křičela: „Co pak nevidíte, že jsem žena?!"
Poslední dva roky jsem už naštěstí spokojená s tím, jak vypadám. A to převážně díky hormonům. Lidé mě už jako kluka rozhodně nevidí.
Fungují hormony opravdu dobře? Poskytly vám naději a dobrý pocit, že všechno bude dobré?
Hormony mi doslova zachránily život, protože jsem na ně čekala jako na smilování přes rok a už jsem se bála, že to nevydržím. Tím myslím ten obrovský diskomfort ve vlastním těle, bylo to příšerné. Vousy na obličeji, řídnutí vlasů, chlapský zápach, svalová hmota na horní části těla, to vše jsem nesnášela. Blokátory testosteronu a hormon estrogen to vše hezky změnily. Ne ze dne na den, ale změnily. Pamatuju si, jak jsem si poprvé na sebe dala estrogenovu náplast a druhé ráno jsem se probudila, jako bych spala na tom nejlehčím obláčku. Od té doby se cítím jemnější a jemnější, mám plnější obličej, narostla mi prsa, mám širší boky a neuvěřitelně hebkou pokožku. Cítím se jako bohyně každý den.
Šatník České Britney Spears, Pavie, si můžete projít v novém magazínu LUI v sekci móda.
