Operní pěvec Jiří Rajniš: někteří pěvci museli rozvážet za covidu pizzu, kumšt je extrémně nejisté povolání
K hudbě měl vztah odmalička, zřejmě i proto, že jeho rodiče jsou také operní pěvci. Už jako dítě napodoboval role a opery otce a hrál improvizované večery babičce v obýváku s veškerou dekorací a kostýmy. Jeho osud byl předurčený a jen tak se ho nepustil. Dnes si Jiří Rajniš plní své sny a je vděčný za každou novou příležitost, protože jak on sám říká „jednou je to velká sláva a pak nemusí být absolutně nic. A ta křivka jde opravdu neustále takto jak popisuji.“
Měl jste ke zpěvu vztah odmalička?
Vzhledem k tomu, že jsem se narodil do rodiny dvou operních pěvců, kteří trávili skoro celý čas v jejich společném prvním angažmá ve Slezském divadle v Opavě, byl jsem lidově řečeno “divadelní dítě” už od raného věku. Navštěvoval jsem, jak zkoušecí proces nových produkcí, tak i nové inscenace a vše mě natolik uchvacovalo, že jsem na vážno divadlu propadl jako celku a nepustilo mě to ani při rozhodování co dál kolem puberty.
A táhlo vás to vždy k opeře?
Jak říkám, ač jsem v dospívání na základní škole patřil k normálním dětem s normálními zájmy, pořád jsem miloval divadlo, hodně jsem jezdil na představení tátových oper po republice nebo začínal v malých dětských hereckých rolích v Hudebním divadle v Karlíně, kde měla maminka angažmá. To, že jsem od mala napodoboval role a opery táty a hrál tyto improvizované večery moji babičce v obýváku s veškerou dekorací a kostýmy, předurčovalo, že mě to asi jen tak nepustí a skutečně nepustilo.
Kdy vás napadlo, že byste mohl být operním pěvcem?
Myslím, že to přicházelo postupně a reálně se vše začalo vybarvovat za dob studií. Nicméně ten sen mě opravdu držel jaksi od útlého dětství. Takový “malý operní maniak” no...! (Smích)
Bylo to tak, že jste se prostě rozhodl, že se jím stanete a udělal jste pro to všechno?
To, že se tím budu živit se ve mě začalo ukotvovat zřejmě na střední škole, kde jsem tedy původně vystudoval herectví, ale i to byla asi ta nejlepší průprava pro mladého operního pěvce jako všestranná výbava, která je v dnešním operním světě velmi důležitá. Vydal jsem se trochu složitější cestou a po roce na Akademii múzických umění v Praze, jsem to zkusil za Velkou louží a studoval ve Spojených státech s renomovanými umělci a profesory. V tom čase přicházel můj studentský a nelehký životní restart. USA byla velká škola, ale i finančně náročná džungle. Velké zkušenosti mě vybavily a já se jakoby probral a nastavil si jasné cíle, že se tím chci co nejdříve živit jako životně-umělecká prosperita, kterou ale nenajdu v moji rodné zemi. Po kratším období mě po návratu do Evropy potkalo největší štěstí a mě se splnilo, po čem jsem toužil a to být mladý operní pěvec, který odstartoval mezinárodní kariéru. Od té doby se vlak nezastavil a vše jde velmi dobře dá a dál.
Myslíte, že fakt, že vaši rodiče byli také v opeře, vás předurčil k tomu, dělat také tuhle práci?
Můj otec byl v době, kdy jsem divadlem žil jako dítě a nebo student naprosto klíčová osoba. Ať už tedy jako vzor baryton nebo jednoduše jako hlasový mentor. Oba rodiče mě velmi podporovali a já jsem jim za to vděčný. Velmi se mě v mé profesi hodí jeho role, protože jsem s ním často jezdil na zkoušky a představení, nebo se učil role v autě poslechem. Teď tyto role sám zpívám na jevištích a v podstatě díky němu je umím a nemám problém s jejich studiem...
Kde jste zpěv vystudoval?
Vystudoval jsem nejdříve činoherní herectví na Pražské konzervatoři, posléze prestižní univerzitu UCLA v Los Angeles a coachovací program korepetitorů Metropolitní opery v New Yorku.
Je rozdíl studovat zpěv u nás a v zahraničí?
Velký. Hrají v tom v první řadě roli peníze. To je jasné. Ale podstata zahraničních škol je pro mezinárodní studenty alespoň o velkém obzoru. Myslím si, že hlavně v nezávislosti tvořit a určitě tam jsou neporovnatelné podmínky a zázemí pro dané obory. V opeře je to například divadlo s možností tvořit operní produkce s orchestrem. Velké prostory, možnosti se učit u světových jmen jako byl můj profesor zpěvu Vladimír Chernov nebo slavný americký režisér a šef Seattle Opera. Velká možnost je návštěva velmi kvalitních, možná těch nejlepších oper v Metropolitní opeře, San Franciscu, Los Angeles. To vše se dá zažít spolu s masterclassy a prostředí jednoduše dýchá tou svobodnější atmosférou. Oproti tomu Česko má ve školství, nebo alespoň za mě ve vzdělávacím systému umění velkou mezeru, a to jest neprobuzení se po třiceti letech po revoluci z určitých postkomunistických struktur, které definitivně převládají na školách. Hlavně mezi profesory a absolutně demotivujícím prostředím, kde by se dalo jednoduše dobře tvořit. Peníze nejsou, lidi jako učitelé nejsou a maximálně se nabízí výměnný program, který to jako Erasmus rozhodně nezachrání je nedostačující. Je to trochu propast a já jsem šťastný, že jsem za dob studií to velké rozhodnutí odejít opravdu udělal. Myslím, že bych nebyl, kde jsem teď!
A pamatujete na vaše první vystoupení? Byl jste nervózní?
Když nepočítám dětské role v muzikálech, epizodní roličky v operetách v Hudebním divadle v Karlíně nebo koncerty, tak úplně první opera, kterou jsem vytvořil v zahraničí byla titulní postava Dona Giovanniho na letním festivalu v Bamberku v Německu. To považuji za můj oficiální start v rámci zahraniční kariéry. V té době mě bylo jednadvacet let a byl jsem oficiálně nejmladší český protagonista Dona Giovanniho na zahraniční scéně. Potom se mě otevřely dveře do mého prvního angažmá v Německu a vše se postupně nabalovalo. Bylo to velmi povedené. Hrálo mě do karet, že jsem dělal první premiéru a na ní byl shodou okolností šéf jednoho divadla, který hledal nového mladého barytonistu do jejich ansámblu. Co víc si přát než konkurz ve formě tříhodinového hraní a zpívání v titulní roli Giovanniho?
Máte trému i dnes před vystoupením?
Mýval jsem podstatně velkou. Jak už na soutěžích nebo při prvních vystoupeních. Prožíval jsem to až moc. Nemohl spát. Teď říkám, že jsem do určité míry ostřílený matador a v zásadě se nebojím. Je jedno jestli zpívám v Praze, Opavě a nebo v La Scale! (Smích)
A jaká cvičení/rozezpívání děláte před vystoupením?
Možná byste se divila, ale mě vyhovuje, když před představím hlavně spím. Mám energii. Možná to zní divně, ale maximálně se ozvučuji a hlas posazuji takříkajíc do “masky”. Žádnou vědu z toho nedělám. Pokud se jedná o operu s hodně koloratury, to už je jiná a tam se hlas trochu rozhýbat musí. Měl jsem štěstí na své profesory zpěvu, včetně táty a dodnes máme svoji alfa omegu cvičení z italské staré školy Bel canta.
Vaše kariéra šla neuvěřitelně rychle nahoru. Čím to?
Je to o vizi a jasných cílech. Zároveň u mě vyhrává čistá intuice, která mě nikdy až tak nezklamala. Pracovitost a určitě být nějak originální a co nejlepší v oboru, který děláte! Samozřejmě je to i štěstí komu se líbíte a v čem se můžete šéfovi opery, agentovi nebo dirigentovi předvést. Výsledky jsou pro mě důležité. Ale kumšt je extrémně nejisté povolání a úspěch je velmi pomíjivý. Jednou je to velká sláva a pak nemusí být absolutně nic. A ta křivka jde opravdu neustále takto jak popisuji...
Je práce operního pěvce nejistou záležitostí?
Ano, jak už zmiňuji. Zejména v období covidu se ukázalo, kde jsme jako umělci v rámci priorit, když jsou velké krize. Bohužel na posledním místě. Mám kolegy, světové pěvce a někteří skončili. Bohužel... Někteří rozváželi pizzu a před tím zpívali na slavných scénách. Někdo to měl špatné a přežil to. Já děkuji, že paradoxně v koroně mě potkalo štěstí a mám možnost jít o stupínky výše a práce je dosti!
Co považujete za přelomové kroky ve vaší kariéře? Určitě odchod na studia do USA. Don Giovanni na Sommer Oper v Bamberku jako můj oficiální profesní začátek a v poslední době působení ve slavné drážďanské opeře a odstartování světových debutů v Itálii tuto sezónu.
Jako nejmladší operní pěvec jste nastoupil v 21 letech do Landestheater v Coburgu v Německu, jaké to pro vás bylo?
Velká euforie po které jsem toužil. Maraton, který člověk před tím musel podstoupit byl skutečně náročný. Považuji to tedy za první velké zadostiučinění. Bylo to velké štěstí a strávení čtyřech sezón v tamním divadle byla asi ta nejlepší škola a zároveň prosperita. Angažmá v Coburgu mě dalo asi nejvíce. Velkou průpravu, mnoho rolí, bytí v intenzivním provozu a jednoduše žití v Německu, které se mě stalo osudným do dalších uměleckých let.
Kde všude jste působil, působíte?
Tak trochu to zkrátím aby odpověď nebyla až tak moc rozsáhlá. V Čechách a na Slovensku působím skoro na všech operních scénách, které tu máme. Velmi často Národní divadlo v Praze a Státní opera, kde jsem byl za minulou sezónu nominován v širší kategorii na prestižní umělecké ceny Thaliai. Spolupracuji samozřejmě i s mnoha filharmoniemi a orchestry. Za důležité angažmá nebo hostování v zahraničí považuji určitě mé první angažmá v Coburku a posléze v Semperoper v Drážďanech. Mohu zmínit také hostování na dalších scénách a festivalech v Německu, Rakousku, Švýcarsku jako jsou Theater Freiburg, Bamberská filharmonie, Immling Opera Festival, Luzerner Theater a další.
Co byste doporučil začínajícím operním pěvcům?
Co je taková dobrá průprava? Dobrá průprava je určitě být připraven a zdravě se rozvíjet. Mít do určité míry svoji hlavu, kam nás vede intuice a hlavně psychická síla a odhodlanost. V umění se to dá lehce vzdát, ale o to horší může být návrat. Zdravá síla najít v sobě originalitu, sebekriticky usoudit o jaký level se u daného člověka jedná a vyzkoušet vše, co usoudíme, že stojí za to. Neztrácet čas, kde není zájem.
Co vás teď čeká?
Čekají mě po krásném působení s titulní roli Eugena Oněgina v Luzernu světového debuty v Itálii. Jako jediný Čech jsem v pěveckém obsazení nové produkce Rusalky v legendárně známé Milánské La Scale s historickou premiérou v červnu příštího roku. Ještě předtím zde budu debutovat v lednu 2023 v opeře Salome pod taktovkou slavného dirigenta Zubina Mehty. Tyto debuty jsou pro mě opravdu nejvyšším dosažením v mé kariéře. Z našich pěvců tu z mužů a ještě v rámci mladé generace nezpíval nikdo. Takže jsem rád za tuto příležitost. Dále mě v Itálii čeká moje oblíbená opera Carmen a role toreadora Escamilla ve velmi prestižním Teatro Lirico di Cagliari v červenci. V dalších sezónách mě čeká hostování ve Vídni, Bruselu, Zurichu či Cardiffu. Takže na závěr bych chtěl říct, že doma nejsem skoro vůbec. Uděl operního pěvce na mezinárodní půdě.
