Roman Samotný: „Tradiční rodina je na Slovensku fetišizovaná, i když jde o úplný mýtus." Článek si můžete poslechnout také jako PODCAST
Romane, jak podle tebe dnes vyrůstá průměrný LGBT+ člověk v průměrné slovenské rodině?
Neexistuje úplně jednoznačná odpověď, protože situace je různá, jsou různé rodiny, které k tomu různě přistupují. Určitě je hodně LGBT+ lidí, kteří vyrůstají v prostředí, které je podpůrné a chápavé, rodiče jsou moderní a akceptují LGBT+ komunitu, ale umím si představit, že zvláště možná někde na severu nebo na východě Slovenska, v menších městech a vesnicích, není určitě ideální prostředí, je tam opravdu hodně homofobie a transfobie a může to být pro LGBT+ lidi velice bolestné a náročné. A další velký problém je tlak společnosti a nenávistné projevy ze strany politiků, celková společenská atmosféra.
V jednom rozhovoru s tebou jsem zachytil, že co se tebe osobně týče, měl jsi to v tomhle směru úplně v pohodě, vyrůstal jsi v rodině, která tvou dejme tomu odlišnost byla schopná přijmout, a neměl jsi problémy s coming outem. Jak velké části slovenské společnosti LGBT+ mladých se tenhle proces, který ty jsi měl možnost zažít, z tvého úhlu pohledu týká?
To neumím odhadnout, bylo by to hodně hypotetické, takové statistiky nemáme k dispozici.
A odhadem? Jak to cítíš? Dvacet procent? Určitě to budeš méně…
Opravdu si netroufám odpovědět, protože bych opravdu střílel od boku, skutečně záleží na tom, ze které části, z jakého prostředí… Někdy může být hodně katolické, nevím…
Tady v Česku jsme poměrně hodně zvyklí nosit různé duhové předměty na oblečení, tašky, cokoli jiného. Je toto realita také na Slovensku? Případně jaké by byly reakce okolí, pokud by někdo takto zbarvené předměty nosil?
Upřímně řečeno, aspoň v Bratislavě, kde bydlím, to vnímám jako normální, třeba IKEA prodávala duhové tašky, se kterými lidé chodili po městě, hodně lidí nosí duhové odznáčky a další předměty, není to nic, co by bylo neobvyklé. Duha v tomto smyslu je ve městě přítomná, takže si nemyslím, že by to bylo až tak problematické. Nevím, jak to je v jiných slovenských městech, v těch menších a na venkově, tam to někomu může velmi vadit.
V jiném rozhovoru s tebou jsem se dočetl, že Tepláreň měla vyvěšenou nebo na dveřích vylepenou vlaječku, kterou ustavičně někdo seškrabával nebo strhával a vy jste ji museli vylepovat znovu. Dalo by se říct, že přítomnost duhy je v Bratislavě problematická, když to někoho neustále motivuje k tomu, aby ji strhával? Anebo je to symbol, který nebudí vášně?
Ten problém nastal až v posledním roce.
A čím to je?
Cítím, že atmosféra ve společnosti se zhoršuje, že projevy nenávisti přibývají, zejména kvůli atmosféře v parlamentu, transfobní nebo homofobní návrh zákona se tam objevuje každý měsíc, zatím tedy nejsou schvalovány, ale jsou to opravdu zákony, v nichž chtěli zakázat právní tranzici, vyvěšování duhových vlajek, což neprošlo, někde v pořadí je myslím zákon, který chce zakázat jakoukoli zmínku o LGBT+ lidech ve školách. Takové návrhy se opravdu každý měsíc objevují i dva. Myslím si, že to hodně souvisí i se zhoršenou atmosférou ve společnosti, najednou se tím někdo zabývá na nejvyšší úrovni a chce protlačit takovouto agendu.
Co konkrétně se odehrálo, jaký byl spouštěč této iniciativy na parlamentní úrovni? Co přesně vedlo k tomu, že se politici najednou rozhodli, že budou představovat návrhy zákonů, které budou omezovat práva LGBT+ lidí na Slovensku?
Je to dlouhodobá záležitost. Na Slovensku se do roku 2015 podle statistik situace zlepšovala. Podle našich průzkumů narůstal počet lidí, kteří podporovali registrované partnerství, byli vůči LGBT+ lidem přátelsky naladění. V roce 2015 proběhlo takzvané referendum pro rodinu, které organizovala Aliancia za rodinu, byla to velká, štvavá kampaň, která velice polarizovala společnost, v rámci komunikace se objevovaly nechutné věci: že gayové jsou pedofilové, unášejí děti, různé takové nehoráznosti posvěcené katolickou církví, která nechala ve všech kostelech na Slovensku přečíst homofobní pastýřský list. To byl takový zlomový okamžik, od kterého se situace kontinuálně zhoršuje. Existují různá sdružení, například Aliancia za rodinu to má jako téma a systematicky rozeštvává, má dobře zorganizované nenávistné kampaně, dobře zaplacené, a to souvisí s tím, že se atmosféra zhoršuje. Navíc narůstá všude v Evropě radikalizace neonacistické scény a děje se to i na Slovensku. Měli jsme před dvěma a půl roky volby, od té doby jsou v parlamentu další fašisté, pro které je tohle primární agenda – Kotleba a další, bohužel i mnozí ultrakonzervativní poslanci vládní koalice, kde jedna poslankyně opětovně podává návrh na zákaz interrupcí, takže najednou se z toho stalo nekonečné téma. Měli jsme během posledních dvou let už minimálně šest nebo sedm pokusů o zákaz interrupcí, je to šílené. Takže je vidět, že tato ultrakonzervativní agenda je na vzestupu a že je hodně ultrakonzervativních a fašistických poslanců, kteří si z toho dělají svou kampaň. Je to autentická nenávist.
Máte informace, kdo konkrétně stojí, třeba i skrytě, za Aliancií za rodinu? Nemůže tam být nějaký ruský vliv, tak jako je to v jiných případech v České republice? Máme tu spoustu podobných iniciativ a za některými z nich jsou ruské peníze.
Nedokážu odpovědět, jestli za Aliancií za rodinu stojí někdo z ruské scény, něco takového se neodvážím říct. Tváří se to jako občanská iniciativa, ve které se spojilo více menších organizací, ale napojení na katolickou církev a Konferenciu biskupov Slovenska je velice zřejmé. Takže ty peníze tím pádem jdou i ze státního rozpočtu. Slovenská katolická církev ročně dostává miliony eur – u nás není odluka církve od státu. Ale ukazuje se, že tenhle příval homofobie souvisí i s hybridní válkou. Mnohá tato homofobní a transfobní sdružení, webové a facebookové stránky, profily jsou skutečně napojené na konspirační scénu, očividně placenou i z Ruska.
Myslíš si, že pokud by na Slovensku byl stát oddělený od církve, došlo by k těm vraždám?
Je to hypotetická otázka a neumím na ní odpovědět. Myslím si však, že by oddělení výrazně snížilo vliv katolické církve a její zasahování do věcí, do kterých by zasahovat neměla. Aktuálně je Konferencia biskupov Slovenska poradním orgánem snad už i ministerstva dopravy a rozhoduje o věcech, se kterými nemá nic společného. Ten vliv je opravdu velký, kdyby byla odluka církve od státu, byl by určitě menší.
Je šance na to, že Slovensko někdy bude sekulárním státem?
Bohužel máme podepsané smlouvy s Vatikánem, takže cesta k sekulárnímu státu je o to složitější. Tato zvláštní vatikánská smlouva, která určitým způsobem omezuje naši suverenitu, je opravdu něco, co do moderního státu nepatří.
A Richard Vašečka, poslanec za klub OĽANO, po zamítnutí předloženého návrhu zákona o partnerském soužití, svým voličům vzkázal, že je potřeba chránit manželství pouze jako svazek muže a ženy. Poslanci se shodli, že by tento zákon mohl ohrozit tradiční rodinu.
Jak si onu bájnou tradiční rodinu, kterou se nejen na Slovensku, ale i v Čechách politici ohánějí, představit?
Celý koncept tradiční rodiny je mýtus. Sociologové i historici tvrdí, že je to iluze. Rodiny jsou skutečně velmi různorodé a pestré, takže oni si udělali takový jakoby fetiš ze soužití heterosexuálního muže a ženy a dvou dětí, ideálně chlapce a dívky, a nepřipouštějí, že život je ve skutečnosti pestrý a jsou v něm různé situace. Celý tento koncept tradiční rodiny je spíš jakoby záminka pro jejich touhu po moci a snahu rozhodovat o životech jiných, takže si vytvořili nějaký koncept, který zneužívají, aby mohli sledovat své politické cíle a kumulovali moc.
Říkal jsi, že jsi čekal, že ten zákon neprojde.
My jsme měli nějaká setkání s předkladateli těchto návrhů a oni nám vyprávěli o situaci v parlamentu. Nakonec se podařilo sehnat až padesát poslanců, kteří pro tento návrh hlasovali, ale nepředpokládali jsme, že projde, pro bylo 50 ze 150. Na druhou stranu je třeba říct, že kdyby tento návrh zákona prošel, myslím, že se to jmenovalo „instituce soužití“, najednou by se v naší legislativě objevilo něco, co není ani registrované partnerství, jen jeho velmi okleštěná podoba. Bylo by to lepší než nic, ale je to opravdu velmi nedůstojné řešení soužití dvojic gayů a leseb.
Minimálně by to vyslalo, byť třeba slabý, signál do společnosti, že LGBT+ lidé na Slovensku jsou součástí společnosti a jsou tady respektovaní, protože mohou mít nějakou, byť tedy omezenou, legislativu pro sebe, pro své svazky.
Symbolicky by to mělo smysl, bylo by to gesto. Ale i to, že k tomuto gestu nedošlo, ukazuje stav společnosti.
György Gyimesi, který za stranu OĽANO předložil návrh zákona, jenž zakazuje vyvěšování duhové vlajky na vládních budovách, k návrhu zákona uvedl, že se Slovenská republika neváže na žádnou ideologii, proto má být vyvěšování vlajky zakázáno. Jak si jeho slova vysvětlit, když víme o mnoha zemích, kde duhové vlajky na vládních budovách vlají a žádný konec tradiční rodiny nenastal ani nedochází k tomu, že by tam jakási ideologie drancovala životy obyčejných lidí?
Z kroků a vyjádření pana Gyimesiho je jasné, že má velmi blízko k Orbánovu režimu a k tomu, jak Viktor Orbán v Maďarsku zneužívá moc, takže to vysvětluje i jeho hodnotové nastavení. Je tragédie, že ve straně OĽANO je množství lidí, kteří systematicky polarizují společnost, i současný premiér, který je z této strany, na to nereaguje úplně adekvátně.
Jeho vyjádření bezprostředně po tom útoku byla podporující, je to tak? Ačkoliv do té doby se vůči LGBT+ komunitě poměrně ostře vymezoval. Je vůbec možné považovat to za nějaký prostor umožňující, aby se změna mohla odehrát?
Nemyslím si, že se poměrně ostře vymezoval vůči komunitě, tak jsem to nevnímal. Těsně po útoku zveřejnil na Facebooku status, který byl takový zvláštně vlažný, ještě ten večer se za něj omluvil a dal tam nový, kde si jakoby uvědomoval, co se vlastně stalo. Potom se zúčastnil toho velkého shromáždění těsně po útoku, kde jen byl mezi lidmi a přišel vyjádřit podporu. On i veřejně sdělil, že to pro něj byl okamžik, kdy si uvědomil, že situaci skutečně podcenil, a že mu došlo, co se vlastně stalo. U něj jakoby došlo v posunu v tom, že prohlásil, že tu nenávist podcenil a že vnímá závažnost teroristického činu. Že je to špička ledovce nějaké nenávisti, kterou je prolezlá celá společnost.
A kterou je potřeba nějak řešit, ačkoli nezmínil žádné konkrétní kroky, jak by se to dalo udělat.
Nějaké kroky už byly podniknuty, minimálně příslib zazněl, a my to budeme pozorně sledovat a i nadále tlačit na vládu a parlament, aby se od příslibů došlo k nějakým konkrétním řešením, která změní atmosféru na Slovensku.
Podle výsledků Evropské agentury pro základní lidská práva nahlašuje v Česku homofobní útoky pouze 9 % lidí. Na Slovensku by to mělo být ještě méně, i když přesná čísla nemám. Máš představu, jaká je četnost homofobně motivovaných útoků na Slovensku? Ústních i fyzických?
Problém je, že nám opravdu chybí takovéto statistiky. Policie něco má, ale to jsou čísla od 0 do 10 útoků ročně za poslední období. Většina těchto případů určitě není nahlášena, protože mnozí LGBT+ lidé se bojí, necítí se úplně bezpečně, ani co se týče policie, tito běžní policisté jsou často sami homofobní a transfobní. Takže si myslím, že takové útoky se dějí, ale nikdo je nenahlašuje.
S jakou reakcí se setká ten nebo ta, kdo se rozhodne útok nahlásit?
Také záleží na tom, kde na Slovensku se nachází. My vnímáme, že policie v Bratislavě, a je to i moje zkušenost po útoku, že lidé z Národní kriminální agentury, z jednotky bojující proti extremismu, se zachovali velmi profesionálně, že byli skutečně velmi podpůrní. Máme i zkušenost v rámci organizace Duhového Pride Bratislava, že policie tomu rozumí, nemá žádné nevhodné poznámky, že se chová profesionálně. Takže je vidět, že v Bratislavě určitě nastal nějaký posun a že jsou i různě jinde na Slovensku policisté, kteří dokážou reagovat citlivě. Je možné, že opět v nějakým menších městech se LGBT+ lidé mohou setkat s bagatelizováním toho, co se stalo, s výsměchem nebo s dalšími urážkami.
Jsou tohle hlavní důvody, proč to lidé nenahlašují? Že mají obavy, že by na policii nebyli bráni vážně? Případně že by nahlášený útok byl smeten ze stolu?
Určitě mají po útoku trauma a dalšímu být vystavení nepotřebují, takže se tomu možná i proto vyhýbají.
Takže už očekávají, že by tím vstoupili do dalšího traumatického vztahu?
Zřejmě ano. My jsme se vlastně před třemi dny v Teplárně setkali s policejním prezidentem Hamranem a on sám říkal, že zaznamenává silnou homofobii v policejním sboru a že je to převládající postoj. Na druhou stranu velice oceňuji jeho přístup, kdy se komunity velice zastal, a komunikace vedení policie byla po útoku velmi jasná, podpůrná a taková, jaká má být ve standardní demokracii.
Policie snad i sdělila veřejnosti, že bude řešit také nenávistné projevy na sociálních sítích, což do doby, než se odehrály ty vraždy, nebylo úplně standardem. Opět se objevila spousta nenávistných komentářů na sociálních sítích, kde lidi vyzývali i k dalším vraždám a tak dále. Policie to bude aktivně řešit a vyzvala i občany, aby nic takového nedělali.
Policie má ambici takovéto věci řešit, i slovenská protiteroristická jednotka, jenže jsou kapacitně naprosto nedostatečně vybavení. Nemají techniku, nemají dostatečný počet lidí, nemají ani dostatečnou časovou kapacitu. A to je problém, protože nenávistných projevů v rámci online prostoru je strašně moc. Jeden z kroků, které jsme podnikli při setkání s ministrem spravedlnosti, je žádost, aby stát navýšil kapacity a technické vybavení orgánů činných v trestném řízení, které bojují s extremismem, protože tohle je skutečně velké téma. Zašleme ji i premiérovi. Další věc je regulace sociálních sítí, protože z mnoha se už stala žumpa plná nenávisti a vede to k další radikalizaci.
To samé máme tady. Dal by se přístup policie už považovat za krok správným směrem? Za něco, co signalizuje změnu? Nebo se takhle policie chovala vždycky?
Drobných pozitivních kroků a změn přibývá, je to opravdu velký posun. Vnímáme to jako až trochu jakoby něco revolučního, protože mnohé státní a veřejnoprávní instituce se takhle nezachovaly. Takže to bereme tak, že to má velký symbolický význam. Věříme, že další budou přibývat a stanou se pozitivním příkladem i pro jiné instituce.
Jaké další instituce se přidaly v současné chvíli k iniciativě Ide nám o život?
Už je jich hodně. Je to přes 30 000 jednotlivců a přes 50 sdružení, soukromé firmy i občanská sdružení, která řeší právní stát, lidská práva, LGBT+ témata atd. Určitě nás podporuje i Slovenské národné stredisko pre ľudské práva.
Co komerční firmy? Máte na Slovensku některé konkrétní firmy, které se rozhodly tuto iniciativu podpořit? To by podle mě mohl být jeden z dalších významných kroků, který by něco dokázal změnit.
To je dlouhodobá věc. Vnímáme, že mnohé takové firmy jakoby suplují stát, zejména velké korporáty jsou velmi podpůrné i nad rámec svých povinností, například zavádějí stejné bonusy i pro dvojice gayů a leseb. Víme o firmách, které poskytují rodičovskou dovolenou i LGBT+ rodičům. Takže aspoň v tomto jsou tyto firmy nápomocnou silou, která supluje stát tam, kde selhává.
V tuto chvíli rozdáváte lidem, nejen jednotlivcům, ale i lokálním firmám, nálepky s duhou, s nápisem Jde nám o život, Safe Place a podobně. Kolik firem tu nálepku už vylepilo dejme tomu v Bratislavě?
Velká iniciativa Ide nám o život má několik směrů. Jeden z nich je tlak na politiku a konkrétní politické výzvy a druhá část směřuje k občanům, občankám, institucím a firmám. Tepláreň spouští takovou kampaň, že si lidé můžou nalepit nálepku. Nejde o to, že si ji někam nalepí a je to vyřešené, i když i to už je takové symbolické a důležité. Připravujeme a v nejbližších dnech zveřejníme doporučení, co firma, jednotlivec, škola, médium, gastropodnik může udělat, aby reálně vytvořil bezpečné místo.
Je zajímavé, že paralelně s námi vznikly další iniciativy, například jeden z názorotvorných deníků otiskl duhovou nálepku Jsme bezpečný prostor, kterou si lidé mohou lepit na provozovny. Jedno bistro také udělalo nálepky, které dává zákazníkům, takže je vidět, že zdola přichází mnoho různých aktivit. Lidé pochopili, že každý může něco málo udělat pro to, aby se situace změnila, a někteří se snaží z mého pohledu udělat nejen trošku, ale hodně.
Hovořil jsi o tom, že se snažíte pro firmy organizovat určitá „školení“, jakým způsobem nastavit nejenom procesy, ale i komunikační rovinu směrem k LGBT+ lidem, aby firma mohla být považována za friendly místo. Dokázal bys říct nějaké konkrétní body? Co se těm firmám, subjektům snažíte vysvětlit, aby se mohly stát safe místem?
Já jsem pro iniciativu Inakosť dělal fundraising mezi firemními sponzory už předtím a už tehdy to fungovalo. Zejména tento rok zájem o podobná „školení“ narůstal. Doporučujeme seznam určitých věcí. Základem je vzdělávání a je důležité, aby minimálně manažeři byli v této problematice zcitlivění, aby aspoň znali základní terminologii, jak koho oslovovat. Také se snažíme vysvětlit jednotlivé kroky v rámci HR, které je možné udělat, aby se atmosféra na pracovišti změnila. Jednak vytvořit systém, jak vůbec nahlašovat jednotlivé útoky, ať už verbální, nebo třeba nějaké nevhodné poznámky vůči LGBT+ komunitě. Pokud má firma nastavený mechanismus, který to zaměstnankyním a zaměstnancům umožňuje nahlašovat, a následně to dokáže postihovat, je to také jeden ze základních kroků. Důležité je už jen začít, rozlišovat, že i na pracovišti jsou LGBT+ lidé a možná mají v něčem specifické potřeby.
Součástí vašeho školicího manuálu jistě také bude návod, jak komunikovat s člověkem, který má nějaké homofobní narážky.
Samozřejmě. To je také důležitá věc. Jednak jak komunikovat směrem dovnitř, se zaměstnanci, jednak jak postupovat u manažerů. Druhá věc je symbolická: když firma vyšle ven signál, že toto téma podporuje, tak sděluje svým zaměstnancům nějaké hodnoty. Je důležité, aby firma svým zaměstnancům tyto hodnoty sdělovala a trvala na jejich dodržování.
Setkáváte se během fundraisingu ze strany firem i s odmítnutím?
Je to proces. Když jsem začal, tak to nejdříve opravdu bylo takové: „Víte, my se na to necítíme, my na to nemáme odvahu, ještě na to nejsme připravení…“ Ale změnilo se to, že když teď firmy oslovím, ne každá si troufne na nějakou komunikaci směrem ven, ale už vidím, že to začne řešit interně, už je zajímá, jak komunikovat a jak toto téma otvírat směrem k zaměstnancům. Takže tohle je náznak, že k nějaké změně dochází. Je to pomalé, ale je vidět, že nějaký posun nastává.
Hodně mě zajímá, kde se vlastně ve slovenských politicích bere nenávist k LGBT+ lidem. Přece jen, musí jít o inteligentní lidi, kteří by to měli mít v hlavě srovnané. Čemu tito politici věří, proč, a od koho se k nim ty vstupy dostávají? Je to církev? Je to inspirace v zahraničí? Zmínil jsi Orbána, ale může to být i jiný vůdce nějakého ultrakonzervativního režimu…
Zajímavá otázka. Myslím si, že je to kombinace různých faktorů, například že někdo najednou vstoupil do toho prostoru, například Aliancia za rodinu se svou otevřenou homofobií, a že se navzájem různě popichují a radikalizují. Určitě k tomu přispívá i ruská propaganda, všimli si, že je to polarizující téma, a podporují ty, kteří se snaží společnost rozštěpit. Asi to ale souvisí i s celkovým problémem konspiračních teorií, velkým freestylem v rámci sociálních sítí, kde ten, kdo šíří největší nenávist, má největší dosah.
Nakolik může vliv sociálních sítí, obsah, který se na nich šíří, přispívat k tomu, že se nálada vůči LGBT+ lidem na Slovensku mění směrem k větší akceptaci, zejména mezi mladými, kteří jsou nejčastějšími uživateli?
Určitě může, ale funguje to obousměrně. Sociální sítě mládež radikalizují, to je také důležité téma, kterému jsme se věnovali v rámci naší výzvy. Naše školství vůbec není připravené na radikalizaci mládeže, ale dochází k ní. Ministerstvo nemá ani žádnou metodiku, jak postupovat, jak to řešit, tento problém ani nezaznamenalo, a od útoku na Zámocké přibyly i další případy, policie zatkla školáky za vyhrožování, byli ve vazbě…
Mezi mládeží se něco děje, sociální sítě, i to, co mladí čtou, se školám začíná vymykat zpod kontroly. Když děti každý den čtou, že se musí někdo zabít nebo zastřelit, tak skutečně uvěří tomu, že se to může…
To byl vlastně i případ útočníka ze Zámocké, on se také nechal zradikalizovat několika servery na internetu, na základě kterých sepsal ten svůj poměrně obsáhlý manifest.
Poslední otázka – existují na Slovensku organizace, které nabízejí konverzní terapie? Případně jak taková terapie vypadá? Jsou případy dětí, které byly rodiči odvedeny k psychologovi nebo psychiatrovi ve smyslu „náš syn je porouchaný, řekněte nám, co s ním můžeme udělat, abychom ho vrátili zpátky do původního stavu“?
Vlastně o tom moc nevím. Tohle je téma, které řeší část katolické církve, i Aliancia za rodinu, a přinesli různé „odborníky“, kteří mluví o tom, jak se dá vyléčit homosexualita. Tyto informace se neustále objevují, homosexualita se údajně dá vyléčit modlitbou. Jejich metody detailně neznám, ale nemyslím si, že jsou založené na vědeckých poznatcích. Celý problém na Slovensku spočívá v tom, že mnozí lidé dosud odlišnou orientaci považují za životní styl, který si člověk vybere z nějakých důvodů, a proto pracují s tím, že se něco takového dá změnit. Stále nechtějí akceptovat, že se jedná o jednu z přirozených variant.
Roman Samotný
Roman Samotný vystudoval žurnalistiku, které se aktivně věnoval přes 12 let, především jako dramaturg a editor v TV JOJ. Později se soustředil zejména na LGBTI+ aktivismus. Spolupracuje na nejrůznějších projektech s Iniciatívou Inakosť a PRIDE Košice. Rovněž založil platformu Queer Slovakia, která zahrnuje několik queer akcí v Bratislavě a současně také online magazín. Součástí platformy je také bar Tepláreň, kterého je majitelem.
