Vzpomínky na chvíle hrůzy: „Domácí násilí není jako ve filmu. Nikdo vás nepřijde zachránit v pravý moment!“
Vy jste se mi svěřil, že jste si prošel psychickým domácím terorem s náznaky i fyzického násilí. Kdy tomu tak bylo?
Od našeho finálního rozchodu je to rok a půl. Přiznávám, že to nebyl náš jediný rozchod. Předtím jsem často věřil, že už skutečně končím a hotovo. Jenomže když někoho milujete a on se začne zničehonic chovat zase pěkně, odpustíte mu. Těšíte se na společnou večeři, na výlet, najednou máte dojem, že to zlé je za vámi, že mu došlo, jak vám ubližoval a máte radost, že se to konečně lepší.
Opravdu to bylo z lásky? Vracel jste se k němu proto, že jste jej tolik miloval nebo je tu i možnost, že jste byl jednoduše obětí, která si ke svému trýzniteli vytvořila nezdravě závislý vztah?
Máte pravdu, že to tak asi bylo, protože já jsem s ním chtěl být, i když to bylo zlé. Chtěl jsem skončit, ale nešlo to, protože jsem se pořád cítil být součástí našeho celku. Kompletně ovládal moje nálady a rozhodování, a to i ve chvílích, kdy u toho třeba ani nebyl. Pořád jsem přemýšlel, jak ho nenaštvat, jak mu udělat radost, jak se vyhnout sporu, co bych měl a neměl dělat…
A pomáhalo to? Opravdu jste se mu dokázal trefit do chuti?
Jak kdy. Ale většinou ne. Něco se pokaždé pokazilo. Byl jsem hodně nervózní z každého svého rozhodnutí nebo aktivity. I jen u rozklízení nádobí z myčky jsem přemýšlel, jestli náhodou neříkal, že třeba nemá rád, když je něco uloženo tak a tak. Vracel jsem se pak k lince a přerovnával věci. Taky jsem ztratil kontakt se všemi, kdo mu vadili… Obětoval jsem opravdu všechno.
A stačilo to? Byl pak šťastný, když jste se snažil být dokonalý podle jeho představ?
Nestačilo. Nikdy to nestačilo. Připadal jsem si hloupý, ošklivý, nepřitažlivý a zbytečný. Moje sebevědomí šlo na bod mrazu a dodnes s ním mám potíže.
Jak dlouho jste spolu byli?
Skoro tři roky. On se ke mně nastěhoval vlastně po asi třech měsících vztahu. Byl jsem nadšený. Opravdu jsem byl zamilovaný. Ale hned, jakmile položil tašky u dveří, to začalo – nelíbilo se mu, jaký mám nábytek, jaké věci jsem si vystavil (prý to byly ohavné kýče), hned měl něco proti koupelně, že se staré vany nedotkne a že jsem nemožný, že jsem ochotný se v ní koupat. Ihned mi nadiktoval, že chce i jiné podlahy, protože koberce jsou nehygienické…
Já chápu, že každý má na bydlení jiný názor, ale zdá se mi, že on vám ten svůj položil tak, že jste se cítil jako byste byl nepořádník bez vkusu…
Přesně tak jsem si připadal. Já jsem si ten byt koupil sám, splácel jsem ho, byl jsem na něj pyšný a najednou jsem se za něj styděl. I za sebe, že jsem nedokázal vše upravit k dokonalosti.
Kde bydlel váš partner předtím?
U rodičů. Mají velký dům, takže v patře bydlel právě on v takovém menším prostoru předělaném na 2+kk. Měl to tam moc hezké, to musím uznat.
To je sice hezké, ale pokud chápu správně, dostal bydlení od rodičů. Přesto kritizoval vaše bydlení, které jste si zařídil sám. To je zajímavé. Vyprávěl jste mi, že obecně měl problém s vašimi schopnostmi…
Já jsem vždycky byl hodně organizační typ. Je to i součástí mojí práce. Ale on tvrdil, že nezařídím vůbec nic správně. To mi hodně zatřáslo sebevědomím. Taky měl problém s mými sportovními výkony. Vím, že nejsem tak vysportovaný, jak bych mohl být, ale on mi úplně zničil moji lásku k běhání. Předtím jsem chodil běhat rád. Ve vztahu s ním jsem běhal vlastně povinně, abych se necítil tak tlustý a líný.
A co intimní život? Ten fungoval?
Měli jsme sex pravidelně, ale opravdu hodně jsem se snažil. Byl jsem z toho jako na jehlách, protože když jste muž s mužem, můžete se porovnávat a on měl, řekněme, navrch a rád mi to dával najevo. Taky mi říkal, že moje tělo by mohlo být lepší obecně, kdybych cvičil ještě o něco víc. A že bych pak i víc zvládl. Ale já už prostě nemohl. Byl jsem vyčerpaný emocionálně, a tím pádem mi tohle dalo vážně zabrat.
Uhodil vás někdy?
Často – prý ze srandy. Jenže ta síla nebyla srandě přizpůsobená. Vždycky jsem z toho měl modřinu. Dělal to i před svými kamarády a já se tomu smál, abych nedal najevo, že mě to bolí a mrzí. Připadal jsem si hloupě. Styděl jsem se za to, jak jsem slabý duševně i fyzicky.
Odešel jste od něj sám? Jak jste to nakonec dokázal? Ono opustit partnera je těžké, i když byl vztah poměrně zdravý. Ve vašem případě jste opouštěl i tyrana, který značně ovlivňoval vaše volby…
Nakonec to bylo díky rodičům. Já jsem postupně ztratil všechny známé a kamarády, protože jsem na ně neměl čas, neměl jsem s nimi už co povídat, protože jsem myslel jen na to, co bude doma a co by asi chtěl partner. Takže už nezbyl nikdo jiný, kdo by mi otevřel oči. Ale moje mamka, ta na mně poznala vždycky všechno. Dlouho jsem ji neviděl – třeba sedm měsíců toho nejhoršího. Ale jakmile jsme se spojili, hned zareagovala.
Poslední půlrok s partnerem eskaloval a bylo to horší než předtím?
Přišlo mi, že konstantně přidával. Viděl, že mě vždycky nakonec přitlačí k pomyslné zdi a ustoupím a posouval ty hranice dál a dál. Já už pak i stěží chodil do práce. Byl jsem hodně na nemocenské, protože jsem začal být náchylný na střevní potíže a migrény. Přesto když přišel partner z práce domů, vyskočil jsem z postele se o něj postarat, aby nebyl naštvaný. Bylo to hrozné období.
Jak se maminka dozvěděla, že je to takhle zlé?
Jednoho dne jsem se úplně zhroutil. Několik dní jsem nemohl jíst, protože ze mě všechno šlo hned ven. Jak jsem byl unavený a zesláblý, byl jsem o to víc plačtivý a měl jsem dost. Zavolal jsem jí a jen jsem jí hodinu brečel do telefonu. Všechno, co jsem nikomu říct předtím nechtěl nebo jsem se bál, jsem jí vyklopil. A ona pro mě i s tátou přijela.
Odvezla mě pryč a táta zůstal u mě v bytě. Co si s partnerem řekli, když přišel domů, nevím. Ale domů už jsem se pak za týden vrátil, až když tam partner už nebydlel. Táta ho prostě vystěhoval pryč. Já bych to sám nedokázal, takže jsem za to hrozně vděčný. Nemít rodinu, tak nevím, co by se mnou dneska bylo. Ono domácí násilí není jako ve filmu. Nikdo vás nepřijde v tu pravou chvíli zachránit. Člověk se v tom plácá, je to bludný kruh. Teď jsem rád, že jsem sám a dlouho žádný vztah nechci ani vidět.
