„Loňský listopad byl oproti letošnímu sto a jedna. Něco tak hrozného už zažít nechci,“ svěřil se muž, který tajně žije v Praze
Bydlíte v Praze, ale jste tu tajně. Kde byste teď měl „správně“ být a proč tam nejste?
„Správně“ bych měl být v Plzni a dodělávat si školu. Vloni jsem slíbil rodině, že se od dalšího školního roku vrátím na studia a dodělám, co jsem začal. Ale to mi došlo, že nezvládnu, jakmile jsem se vydal studium obnovit. Už ve vlaku mi bylo tak špatně od žaludku, že jsem to prostě nedokázal. Namísto vyřizování tam jsem přešel k hledání spolubydlení jinde a od té doby jsem v Praze, pracuju tu a neměnil bych.
Proč taková nenávist k Plzni a studiím?
To není ani nenávist k Plzni, ani ke studiím jako takovým, spíš to mám celé spojené s tou lží, které jsem se na sobě dopouštěl.
V čem ta lež spočívala?
Ve vzorném synovi, co plní rodičům sny a je přesně takový, jakého si přáli. Ale takový já nikdy nebudu.
Jakého syna si přáli?
Kromě vysoké školy jsem celý život dělal sporty, učil jsem se jazyky a nedej bože, abych řekl, že mě baví třeba YouTube. Vždycky mě lákalo točit videa, aspoň si to zkusit, ale kdyby rodiče zjistili, že mrhám takhle časem, strašně by mě odsoudili. Nemají pocit, že taková práce je „něco pořádného“.
Ale to se nezdá, že je to hlavní, co vás tíží…
Je to ta celková koncepce. Měl jsem se skvěle chovat, oženit, zajistit rodinu… Já nic z toho dělat nechci. Když jsem našim řekl, že se zaprvé nechci vázat a že zadruhé se mi líbí i muži, byl oheň na střeše. Táta mi řekl, že jestli domů někdy přivedu nějakého bu*eranta, vyhodí nás oba ze dveří. A že si vymýšlím, protože už nevím, jak být zajímavý a hledám důvody rebelovat proti nim. Máma mi v ten moment vůbec nepomohla. Jenom si dělala svoje, jako by nás ani neposlouchala.
To byl váš coming out?
Dalo by se říct. Spíš původně šlo o pokus svěřit se, že školu prostě nezvládám. Nebavilo mě to. Už po prvním měsíci jsem věděl, že na to nemám a rozjely se mi úzkosti. Bylo to strašné. Chtěl jsem rodičům tehdy říct „jen“ to, že jsem školu přerušil. Ale jak debata nabrala obrátky, přidal jsem i to ostatní, co mě štvalo – že si prostě chci dát tetování, že chci točit videa, chci třeba odjet někam na rok nebo na dýl. A nakonec, když mi táta vyčetl, že takového troubu a povaleče žádná pořádná holka nebude chtít, jsem přišel i s třešničkou na dortu, která ho skoro udusila. Byl jsem strašně naštvaný a hodně jsme se pohádali.
Proč jste slíbil, že se do Plzně vrátíte?
Nešlo to jinak. Neměl jsem tehdy práci a rodiče by mi nedali ani korunu, kdybych řekl, že jsem skončil. Potřeboval jsem nějaký čas si uspořit peníze, najít bydlení, srovnat si život. Koupil jsem si nový mobil a snažím se začít točit videa.
Takže šlo hlavně o tu ekonomickou, praktickou stránku věci?
Zpočátku jsem se tak bál té změny, že jsem i věřil, že se do školy vrátím. Ale čím víc se to blížilo, tím mi bylo hůř. Takže jsem nakonec přes léto už jen koukal po inzerátech a teď jsem tady.
Teď je to rok od vašeho coming outu. Co se změnilo?
Tak hlavně nemám myšlenky na sebevraždu. Vloni to bylo strašné období, pořád jsem byl negativní, všeho jsem se bál, byl jsem ve stresu. Loňský listopad byl oproti letošnímu sto a jedna. Něco tak hrozného už zažít nechci. Teď jsem svobodný a fakt je mi dobře.
Jaká je podle vás cesta z úzkostí a depresí? Řada lidí jimi trpí a není to žádná legrace…
To opravdu není. Jak říkám, myslel jsem i na to, že prostě už život nemá smysl. Pomohl mi prostě útěk od toho všeho. Kdybych v tom zůstal, tak nevím. Asi už by bylo po mně. Nejedl jsem, nespal. Pak jsem se zase přejídal, měl jsem sklony třeba i zkoušet nějaké substance. Spadnout do něčeho hrozného je v takovém stavu strašně jednoduché. A vzpomínat na to je doteď těžké, protože je mi hrozně líto sebe sama, co jsem musel prožívat. Nikdy se do toho stavu nechci vrátit.
Hodláte rodičům říct pravdu?
Zatím ne. Nemám pořád srovnané, co chci. Občas mám stavy – a to mi radí i kamarádi –, že se na názor rodičů mám vykašlat. Říkají mi, ať jim řeknu, jak to je, a pokud to nepřijmou, že je k životu nepotřebuju. Občas jsem i odhodlaný to udělat. Jenže na druhou stranu pak zas přijde strach. Teď sice rodičům neříkám pravdu, ale hrozně se bojím, co by nastalo. Nechci být úplně sám. I když tím, že o mně neví nic, vlastně sám už jsem… Je to pořád dokola. Nemůžu se rozhodnout, protože obojí je špatně.
Musím se zeptat – je v tom i finanční stránka? Podporují vás rodiče doposud?
To bych nerad nějak rozebíral. Já se snažím být samostatný, mám brigádu. Jen všechno nejde hned. Ale brzy věřím, že už budu stoprocentně nezávislý. Věci nejdou jenom tak lusknutím prstu – navíc v téhle době.
Kdyby se rodiče dozvěděli pravdu, byl by asi konec podpoře a komunikaci, že? Nebo je tu naděje, že by to bylo lepší?
Tohle téma jsme otevřeli mockrát a nikdy to nedopadlo dobře. Neumím si představit k rodičům třeba někdy vzít nějakého partnera. Teď jsem se třeba rozešel – sice jen po třech měsících vztahu, ale byl jsem zamilovaný. Takže mi to hodně ublížilo. A nemůžu to ani mámě a tátovi říct, protože by mi jenom přihoršili. Takže o tom nevědí nic.
Je na světě někdo, kdo o vás ví všechno?
Právě ten bývalý přítel.
Proč jste se rozešli? Musel jste mu hodně věřit…
Prý toho na něj bylo moc. On ještě studuje a má toho hodně a měl pocit, že to mám všechno hodně neuzavřené a náročné a že jsem labilní. Ono je to vlastně pravda, jenomže já nevím, co lepšího s tím mám dělat. Snažím se. Hledám si práci na plný úvazek, při které budu stíhat točit i videa, protože když se v tom nebudu zlepšovat a nebudu to dělat pravidelně, nikdy nebudu mít sledující. Je to začarovaný kruh.
