Je u vás doma opravdu všechno v pořádku? „Toxického rodiče není snadné rozeznat,“ podělil se o svou zkušenost otec tří dětí
Jste tatínkem tří dětí, jste ženatý a všechno se ve vaší domácnosti zdá zalité sluncem. To je skvělé. Jak jste toho dosáhl?
Ono to možná bude i tím, že moje žena má ráda žlutou, takže máme hodně zářivé stěny bytu! (smích) Barvy dělají s náladou hodně, že ano.
Ale teď vážně: Myslím, že já jsem nic moc neudělal. Jen jsem byl ochoten naslouchat a dělat změny. Moje žena je skvělá. Měli jsme taky svoje neshody, ale velice rychle mě dokázala vmanévrovat do toho, že se nebudeme hádat. Máme to nastaveno tak, že neshody řešíme pravidelně a pořádně. Minimálně jednou týdně si bez ohledu na to, jak moc jsme zaměstnaní, dáme aspoň hodinu na to, abychom probrali všechno, v čem jsme se v posledních dnech úplně nepotkali a hledáme řešení. Nenecháváme to vyhnít. Řekl bych, že to, že jsme spokojení, je právě tímhle. Že to moje žena zavedla hned z počátku vztahu: mluvit, mluvit, mluvit a nenechávat si žádné – jak ona tomu říká – kořeny zla pro sebe. Spousta lidí si stěžuje kamarádům nebo s partnerem chvíli nemluví a přejdou to. Ale tyhle drobnosti se kupí a kupí a pak dojde na problémy. To je můj názor.
Jak dlouho jste ženatý?
Už to bude osmnáct let. Rád říkám, že konečně docházíme do stavu, kdy bude i naše manželství oficiálně dospělé. Je mi přes čtyřicet, a stejně mám občas pocit, jako bych byl na nějaké věci moc mladý a dělal je příliš napřed. Víte, jak to myslím? Mám dojem, že ještě nejsem dostatečně dospělý na to, abych byl otcem tří dětí, z čehož nejstaršímu už je sedmnáct. To je neuvěřitelné. Připadá mi, že ode mě maturanti nejsou bůhvíjak daleko, přeci jsem nedávno maturoval. Nebo ne…? (smích)
Říkal jste mi, že jste v posledním roce prošel poměrně velkou změnou. Jak jste to nazval – od optimisty v realistu?
Možná spíš od naivního syna k realistickému otci.
Byl jste naivním synem?
Byl. Měl jsem za to, že jsem měl prostě perfektní dětství. Že jsem měl všechno. A že mi bylo všechno dopřáno – měl jsem skvělou výchozí pozici. Mohl jsem si víceméně hned po maturitě dovolit slušné bydlení, protože mi rodiče naspořili, byl jsem osudu obrovsky vděčný za tak báječnou rodinu.
Ale…?
Ale je tu jedna věc, kterou jsem nevnímal, a přitom jsem ji prožíval. Ten vděk byl opravdu hodně velký. Cítil jsem se vůči rodičům téměř až provinile za to, kolik času mi věnovali, aby mě vychovali a dali mi, co mi dali. A postupně jsem došel k tomu, že je to proto, že mi to často podsouvali. Tvořili ve mně tenhle vděk. Už odmala jsem slýchal, třeba když mě máma vyzvedla na táboře, kde se mi nelíbilo, že je to z lásky – a ze stejné lásky se jednou budu starat já o ni, až bude stará a nemohoucí. Zní to v pořádku. Samozřejmě, že se o ni budu starat. Ale podobně bylo postavené vše.
Vše, co jsem dostal, co jsem zažil, bylo podmíněno tím, že mi rodiče dali najevo, že si buď odtrhli od úst – co všechno si kvůli tomu, jak mě mají rádi, nemohli dovolit koupit pro sebe nebo neměli čas to zažít. Pořád jsem slýchal, že to, že o mě pečují, je vlastně první fáze a v té druhé se budu starat já, aby to bylo fér. Opakovaně a dokola ve mně utvářeli pocit bezmezného vděku, pocitu dluhu a submise. To je mimochodem slovo, které mě naučila moje žena. Já ho od té doby používal tak maximálně v tom erotickém slova smyslu. (smích)
Poslouchal jste rodiče ve všem?
Byli pro mě obrovská morální autorita. Takže jsem řadu rozhodnutí udělal na základě jejich úsudku. Ne svého. A nejen proto, že jsem jim tolik věřil, že to myslí dobře, ale i proto, že jsem žil v domnění, že když něco udělám jinak, než jak to cítí oni, poruším celou tu naši životní dohodu. Oni mi obětovali všechno, takže teď je čas, abych vše přizpůsoboval já a stejně nikdy nebudu schopen jim všechnu tu snahu, peníze a další věci „splatit“.
Kdy se tohle ve vás zlomilo, že jste si uvědomil, co doopravdy cítíte? Že vám došlo, že to, že je vaše rodina „dokonalá a perfektní“, je pro vás vlastně obrovský závazek, který vám ubližuje?
Nejspíš vás to nepřekvapí, ale to, že jsem sám otec, udělalo ten rozdíl. Láska k rodičům je obrovská, ale jak jde o moje dítě, musím říct, že jde stranou i tohle.
Změnilo se něco podstatného?
Ano i ne. Pro mě ne. Můj syn, ten nejstarší, přišel s tím, že má přítele. Pověděl nám to tedy hodně obřadně, ale naštěstí uznal, že to bylo zbytečné. Ani já, ani moje žena ho za tohle fakt odsuzovat nebudeme. My jsme hlavně šťastní, že je to spokojený mladý kluk, který má život před sebou a chtěl by se stát veterinářem, což je skvělé. Bude první vysokoškolsky vzdělaný v mé rodině. Moje žena teda vysokou školu má, ale myslím tím teď moji krev. Takže se nemůžu dočkat úplně všeho. A jestli má holku nebo kluka, je mi upřímně jedno.
Vašim rodičům to jedno nebylo?
Tam jsme narazili, no. Ale já se s nimi dohadovat nebudu. V ten moment, kdy se po mně chtěl nějaký zásah, že mám synovi domluvit a já nevím co, mi došlo, že takhle teda ne. Syn z toho byl hodně špatný a já jsem se otočil na podpatku a odjeli jsme domů. Jsou věci, přes které nejede vlak. Já jsem hodně tvárný a kdybych nebyl táta, asi bych podle rodičů jel do konce života, ale vidět vlastní dítě, jak je pod palbou hloupých otázek a komentářů a je z toho zoufalé, to nepřeju nikomu. Opravdu ho to rozhodilo. Šel za babičkou a dědou s obrovskou důvěrou, kterou nabral díky tomu, jak to proběhlo, když se svěřoval nám. Zklamání, které prožíval, bylo obrovské, a i v autě brečel. Já měl taky na krajíčku, ale snažil jsem se to uhrát na nějaký ten vtípek a pohodu. Když se hroutí rodina, otec by neměl. A druhou věc, kterou by neměl, je poslouchat jiné lidi, jak má vychovávat své dítě – i když jsou to prarodiče.
Toxického rodiče je tedy někdy opravdu těžké rozeznat…
No jéje. Je hrozně těžké tohle rozeznat, protože svým rodičům věříte a odmalička v něčem žijete. I když si myslíte, že je u vás všechno perfektní, třeba jednou dojdete ke stejnému prozření jako já.
