„Být gay a oběť domácího násilí? To dělá z člověka úplnou chudinku,“ myslí si muž, který byl násilným výpadům partnera vystaven téměř rok

Smýšlení obětí domácího násilí je pro ty, kteří nic podobného nezažili, obvykle nepochopitelné. To nakonec přiznává i gay, který se sám obětí domácího násilí stal – ačkoliv zpětně chápe, že jeho partner se násilně choval od počátku vztahu, v dané době to vidět odmítal. A tak jeho útoky obhajoval před sebou samým i přáteli. Co vše se ale v hlavě oběti odehrává? A v čem je domácí násilí mezi gayi odlišné od téže praxe ve vztazích heterosexuálních?

Domácí násilí je ve společnosti stále do jisté míry tabu. A to i mezi heterosexuálními dvojicemi. Ty ses ale stal obětí násilnického partnera a poměrně dlouho jsi jeho ataky snášel. Co bylo důvodem?

Já naprosto chápu, že o domácím násilí se moc nemluví. Problém ale je, že kvůli tomu vzniká takový začarovaný kruh. Lidé se to, co se jim doma děje, stydí přiznat. A tak se o násilí mezi partnery nemluví. Což vede k tomu, že je vlastně hodně těžké poznat, že je něco špatně a zrovna ty jsi ta OBĚŤ. Přesně tím jsem si totiž prošel. Nastěhoval jsem se k mému prvnímu partnerovi v životě, takže pro mě všechno bylo nové. I když mi bylo skoro třicet, neměl jsem se vztahy zkušenost. Pocházím totiž z malé vesnice na Moravě, takže cesta ke coming outu byla dlouhá. První týdny našeho soužití mi připadaly idylické. Tedy, partner měl občas své chvilky, občas vypěnil a třeba po mně něčím hodil, ale přikládal jsem to spíš výbušné povaze. Různých drobných signálů, že přeci jen nebude tak úplně „vyrovnaný“, se v průběhu času objevovala spousta. Jednou vzteky vysklil dveře. Jindy mě prostě vyhodil z bytu a nestaral se, že nemám na noc kam jít. Já tyhle signály ale neviděl, nebo jsem je spíš vidět nechtěl…

Cítíte se staří, oškliví, nedostateční a tak nějak celkově mimo? Kult mládí a dokonalosti útočí na všechny. Jak si s ním poradit?28. 11. 2022

Kdy sis poprvé uvědomil, že váš vztah není úplně „v pořádku“?

Když na mě vztáhnul ruku. To bylo asi po třech měsících. Do té doby si většinou zlost vybíjel jen na věcech. Pamatuju si tu situaci, jako kdyby to bylo včera. Psal mi kolega z práce, který se potřeboval poradit s řešením připravovaného projektu. Můj partner ale usoudil, že ho podvádím. Nejprve mi předvedl extrémní žárlivou scénu, a pak mi dal pěstí. Letěl jsem přes celou místnost a praštil se ještě o roh postele. Myslím, že jsem byl i chvíli mimo, protože pak už jen vím, že se nade mnou partner skláněl a snažil se mě „oživit“. A pak se strašně moc omlouval.

Takové napadení má, předpokládám, taky fyzické následky. Jak jsi je vysvětloval?

Měl jsem obří monokl a krví podlité oko. A připravenou jednu opravdu pitomou historkou o tom, jak jsem nešikovně upadl. Zpětně je mi jasné, že mi to nikdo nemohl věřit. Já jsem se ale styděl přiznat, co se skutečně stalo. A navíc jsem partnera sám před sebou obhajoval. On mi taky pořád opakoval, že mi ublížit nechtěl. Dokonce jsem dospěl do fáze, kdy jsem si říkal, že jsem si tu ránu asi fakt zasloužil. Když se pak podobné jeho výpady opakovaly a přátelé začali mít obavy – což mi ale přiznali až zpětně – dokonce jsem před nimi sám partnera obhajoval. Celé se to vleklo skoro rok.

Když přátelé zaznamenali, že se u vás doma asi „něco děje“, nezakročili?

Ono je to v danou chvíli velmi složité. I když je člověk často potlučený a taky je v neustálém stresu, snaží se dělat „jako by nic“. Já jsem tak na každý úplně drobný projev starosti a zájmu reagoval opravdu podrážděně, nakonec to došlo do fáze, kdy jsme se s většinou lidí vzájemně raději vyhýbali. Já jsem jim nechtěl neustále něco vysvětlovat a jim bylo nepříjemné, že… mi je setkání s nimi nepříjemné. (smích)

Jak tedy došlo k tomu, že jsi začal svou situaci řešit?

Byla to vlastně léčba šokem. Partner měl, slušně řečeno, hodně špatný den, a tak si to vylil na mně. Zmlátil mě tak, že i já jsem usoudil, že ve společné domácnosti zůstat už nemůžu. V té chvíli jsem uvažoval v krátkodobém horizontu, myslím, že nebýt dalších okolností, dost možná bych se k němu byl schopen následně ještě vrátit. Ale když jsem celý potlučený doslova utekl pryč a ukázal se v tom stavu před vchodem blízkého přítele, věci nabraly rychlý spád. Musel jsem vypadat opravdu příšerně, kamarád totiž neváhal a zavolal na policii a taky záchranku. Pak kolem toho byly ještě „tahanice“, ale naštěstí – a v tom jsem byl určitě ve výhodě třeba ve srovnání se ženami s dětmi – jsem si mohl u partnera sbalit věci a jednoduše bez řešení jakýchkoliv dalších závazků odejít. Ubytování mi na přechodnou dobu poskytli přátelé a partner o mě pak už žádný zájem nejevil.

Když už zmiňuješ situaci žen vystavených domácímu násilí, i když jejich postavení může být do jisté míry horší, nemají zase „výhodu“ v tom, že povědomí o násilí v hetero vztazích se přeci jen postupně zvyšuje, kdežto téma domácího násilí mezi gayi a lesbami je zatím úplně upozaděné?

Je fakt, že mě prostě vůbec nenapadlo, že bych něco jako „oběť domácího násilí“ mohl být. Na druhou stranu – to asi nenapadne nikoho, bez ohledu na pohlaví a orientaci. Uznávám ale, že téma domácího násilí mezi lesbami a gayi se ve veřejném prostoru objevuje minimálně, pokud vůbec. A pak se tam určitě násobí i to stigma. Obecně být obětí domácího násilí není nic příjemného, stydí se za to nespočet žen. Pokud je obětí muž, je to dle mého názoru vlastně i důkaz nějaké jeho nedostatečné mužnosti. A gay – oběť? To je z tebe v očích druhých úplná chudinka. Málokdo si taky uvědomuje, jak nebezpečné násilí mezi gayi může být. Napadené ženy se obvykle nebrání, jsou fyzicky slabší. Kdežto fyzické napadení mezi dvěma muži, to je bez ohledu na to, že jsou zrovna gayové, mnohem nebezpečnější. Sám si nedokážu představit, jak by to dopadlo, kdybych se začal bránit.

Ty ses nebránil?

Absurdní, že? Chlap, metr osmdesát pět, v dobré fyzické kondici… a nechá se mlátit. Dal by se čekat třeba i nějaký pud sebezáchovy. Jenže kromě toho posledního útoku byly ty předchozí spíš v podobě „jednou a dost“. Dostal jsem pěstí, partner mě srazil k zemi apod. Vždycky jsem tím byl tak konsternovaný, že jsem nedokázal zareagovat. A to poslední napadení byl sice extrém, ale možná mi právě sepnulo, že když dám průchod obranným mechanismům, nemuselo by to dopadnout dobře.

I když nějakou chvíli jsi násilnosti ze strany partnera snášel, odejít se ti pak podařilo docela rychle a bez komplikací. Přesto – pozoruješ na sobě ty (nebo tvoje okolí) nějaké následky?

Vzhledem k tomu, že to byl můj první vztah, tak jsem z něj vyšel opravdu jako hromada nervů. Už je to přes pět let, ale ten první rok jsem se odmítal i s někým seznámit. Než jsem byl vůbec ochotný být s někým sám, taky to hodně dlouho trvalo. Dnes už partnera mám a myslím, že si ho asi o to víc vážím za to, jak hezky se ke mně chová. Možná, že to někteří ve vztazích berou jako samozřejmost, ale neměli by.

Inspirace Prahou, Oslem, nebo Berlínem? Jediná budova v Praze nabídne tři možnosti stylového bydlení. Jaké jsou mezi nimi rozdíly?10. 10. 2022

I když tvoje „výchozí“ situace byla asi nestandardní, vzhledem k tomu, že jsi s žádným vážným vztahem předtím zkušenost neměl, dokázal bys dnes signály, že partner je násilník, detekovat lépe?

Po pravdě řečeno, nevím. Jedna věc je totiž rozum a druhá srdce. Pokud k někomu něco cítíš, řadu věcí si nechceš připustit. Ale jsem přesvědčený o tom, že kdyby mě nějaký potenciální partner někdy uhodil – protože ten současný to zcela určitě nebude (smích) – určitě bych už na nic nečekal a co nejrychleji zmizel. A přesně to bych doporučil i všem ostatním, kterým se něco takového stalo nebo se jim to již děje.

Oběti domácího násilí se v Česku mohou obracet o pomoc např. na Bílý kruh bezpečí či Centrum pro oběti domácího a sexuálního násilí, více informací viz zde.

Zdroj: Redakce