Jak se dostat z bolavého rozchodu? Zkušenost muže, který přišel o manželku a bál se o děti, vám možná otevře oči
Vy jste byl ženatý šestnáct let, ale v tom vztahu se ženou jste byl ještě dlouho předtím. Kolik let jste spolu tedy strávili celkem?
My jsme spolu začali už když nám bylo čtrnáct. To nám teda vydrželo jen asi tři měsíce, v šestnácti jsme si to zopakovali a znovu se rozešli. No a pak když jsme měli maturák, nás ten bujarý večer dal zase dohromady. (smích) Pokud to mám počítat od toho maturáku, což je takový ten zlomový moment, od kterého už jsme se nerozešli, tak celkem jsme spolu byli devatenáct let. Kdybych to počítal od čtrnácti, tak samozřejmě ještě víc.
Je to žena vašeho života?
Bezesporu. Porodila mi obě děti. Za to si jí nesmírně vážím, že to všechno vydržela a zvládla. Ženy jsou nesmírně statečné. Co zvládnou ony při těhotenství, narození dítěte, a i nějakou dobu po tom, to by chlap nedovedl. Prostě bychom vymřeli. (smích)
To „zvládání“ – máte na mysli rodičovství obecně nebo spíš tu fyzickou stránku?
Hlavně tu fyzickou. Starat se o dítě je jedna věc, ale mít u toho úplně rozbité tělo, to je masakr. Kdo neviděl, jak to vypadá, nepochopí. Když byly děti malé, kolikrát jsem padal na tlamu vyčerpáním, protože jsme měli „smůlu“ na nespáče, ale vezměte si, že žena tohle musí zvládat poté, co navíc zvládla porod samotný a její tělo se hojí. Nechápu. Opravdu nechápu, jak to dokážete přežít!
Přestože máte svou ženu viditelně stále v úctě, nemáte dnes ideální vztahy, že? Rozvedli jste se, a to ne úplně snadno.
Věc se má tak, že za to můžu já. Přiznávám to. Jsem ještě z té poslední generace, kdy být gay bylo opravdu trapné. Lidi na vás koukali skrz prsty. I dneska to tak je, ale ne tolik. Dnešní děti spíš uspějí před spolužáky a rodiči, protože už se o tom víc mluví. Ale já jsem ani sám sebe dlouho nechápal. Nechtěl jsem si připustit, jak to mám položené. Svou ženu jsem miloval, a to bez ohledu na to, že jsem gay. Pro mě být gay neznamená, že nejde milovat ženu. Já ji miloval moc. Ale něco mi vždycky chybělo.
To „něco“ jste si přiznal kdy?
Přiznávám, že tou nejhorší možnou cestou. Já pracuji na IČO a dojíždím za klienty. Nechci úplně říkat, co je mým oborem, abych udržel anonymitu, ale pracuji prostě sám na sebe a musím kvůli tomu pokaždé na jiné místo. No a stalo se mi to, že na jednom dlouhodobějším projektu jsem strávil ještě víc času, než bylo potřeba, protože mi tam prostě bylo nebývale dobře. Tak moc, až jsem z toho logicky měl výčitky. S tímto klientem jsme si velmi sedli. On – otevřený gay – mi v něčem hodně ukázal, jaký jsem.
Zamiloval jste se do něj?
Myslel jsem si to. Byl jsem úplně poblázněný. A on to viděl a užíval si mou pozornost. Když mi zavolal ve tři ráno, že něco potřebuje, jel jsem. To bych pro nikoho jiného neudělal. Moje práce není zas tak akutní jako třeba zámečnictví, kdy někdo stojí v pyžamu v mrazu před domem a potřebuje pomoc okamžitě. Ale i tak jsem to pro něj dělal. A postupem času už volal i když nic nepotřeboval a viděli jsme se prostě proto, že jsme chtěli.
Naznačujete, že jste vlastně podváděl svou ženu?
Ano. Nerad to přiznávám, ale ano. Byl jsem úplně mimo a strašně zakoukaný.
Kvůli tomuto muži jste se rozvedli?
Přišel jsem asi po pěti měsících těchhle úskoků za ženou a řekl jsem jí, jak se věci mají.
Jak reagovala?
Napřed se smála. Myslela si, že si dělám legraci. Nevěřila mi. Pak se ale hodně naštvala. Vzala děti a odjela ke své sestře. Žádost o rozvod jsme podali poměrně rychle, ale celý proces se táhl. Já jsem chtěl jen to, na co jsem cítil, že bych mohl mít právo, ale moje žena byla tak naštvaná, že se prala o každou korunu. A o děti ještě víc. Nechtěl ani, abych měl právo je vídat jednou za čtrnáct dní. Tvrdila, že jsem nebezpečný pro jejich výchovu, že žiju nějak nemravným životem, a tak.
To zní jako velká válka…
Byla. Byl jsem tehdy na pokraji zhroucení. Stýskalo se mi po dětech, celá moje budoucnost lehla popelem. Všechno, co jsem měl rád, najednou neplatilo. Došlo mi, že už nebudu bydlet ve svém domě, že už neplatí víkendové grilovačky s kamarády, že nebude dovolená, kterou jsme měli zarezervovanou… Pak došlo na takové ty věci jako že na vystoupení naší dcery jsme každý seděli na jiné straně sálu. Nemohli jsme spolu vydržet a děti to cítily. A byly na straně své maminky. Logicky – já jsem ji přeci podváděl. Takže se mnou nemluvily ani ony. Dceři tehdy bylo čtrnáct a byla na mě tak naštvaná, že mi odsekávala úplně na všechno, nerada mě viděla, nechtěla za mnou jezdit. Bál jsem se, že jsem ztratil úplně všechno – i smysl života.
Jak jste se z toho dostal?
Ukázalo se, že bojovat s tím nemá smysl. Čím víc jsem se snažil, tím to bylo horší. Tím víc jsem v noci nespal, přejídal jsem se, nebo naopak nejedl. Čekal jsem u telefonu… Nakonec jsem skončil u psychologa, který mě poslal k psychiatrovi. Dostal jsem antidepresiva a učil jsem se, že nemůžu ovlivnit chování jiných, jenom to svoje. To je nejcennější lekce, jakou jsem dostal. Proto jsem i k dětem přistupoval tak, jak mně se to zdálo nejlepší a učil jsem se tolik si nebrat to, jak se ony chovají ke mně. Měly na mě velký vztek. Potřebovaly to vydýchat.
Je z vašeho pohledu tedy při takto bolestném rozchodu nejlepší vyhledat odbornou pomoc a učit se co nejvíc o komunikaci, prožívání a psychologii obecně?
Rozhodně. Kdybych tehdy za odborníkem nešel, buď bych doteď zmatkoval a šílel, nebo bych tu už nebyl. Díky tomu, jak jsem na sobě pracoval, přijal jsem svoje viny, ale přestal jsem se obviňovat za všechno, i děti časem povolily. Zatím to pořád není „ono“, ale je to lepší.
A exmanželka?
Tam to bohužel i nadále nefunguje. S tím se vyrovnávám.
To mě mrzí. Co přesně jste si přestal klást za vinu?
Především to, kým jsem. Nemůžu za svou orientaci. Můžu za to, že jsem ženu podváděl. Ale ne za to, proč se to dělo. Dřív jsem se prostě nechápal a našel jsem se pozdě. Taky jsem se přestal obviňovat z toho, že jsem špatný otec nebo člověk. Nikomu jsem nechtěl ublížit a svoje děti miluji pořád stejně, jako když jsem žil s jejich maminkou. Jednu dobu jsem měl pocit, že si už nezasloužím být šťastný, a to je to nejhorší, co si můžete vsugerovat.
