„Byl jsem homofob, pak jsem se zamiloval do muže,“ vzpomíná americký letec. Kvůli orientaci ho z armády vyhodili, stal se tváří boje za gay práva
To, v jakém prostředí člověk vyrůstá, jej v mnoha aspektech také formuje. Životní příběh Leonarda Matloviche ale ukazuje, jak moc se lidé také mohou změnit. Narodil se totiž do katolické (homofobní) rodiny s dlouhou tradicí práce a armádě, a tak měl – dle vlastních slov – vštípené hodnoty „bílého rasisty a patriota mávajícího vlajkami“. V rámci rodinné tradice pak v roce 1963 nastoupil k letectvu a zúčastnil se i války ve Vietnamu. Za svou službu vlasti nakonec získal také Bronzovou hvězdu, když během své strážní služby zabil dva příslušníky Viet Congu, a poté, co byl ve službě také zraněn, jej armáda ocenila Purpurovým srdcem. Zdálo by se tedy, že Matlovichovo postavení v armádě bylo i díky tomu neotřesitelné. To by však nesměl být gay.
I když sám Matlovich v mnoha rozhovorech vzpomínal na to, jak sám přijímal celou řadu rasistických a homofobních předsudků, zároveň vždy dodával, že o své orientaci podvědomě věděl. „Musel jsem ale dokázat, že jsem stejně mužný jako všichni ostatní. Díky Vietnamu se mi to podařilo,“ shrnul ve své výpovědi publikované v knize Ask and Tell: Gay and Lesbian Veterans Speak Out. Nakonec ale v rozhovoru pro The New York Times přiznal, že poté, co se postupně vzdával své homofobie, plynule ji vyměnil za rasismus. „Jen jsem se zbavil jednoho stereotypu, nahradil jsem ho druhým,“ vzpomínal. Myslet si ale, že z podobných způsobů uvažování není cesta ven, by byla velká chyba. Matlovich se totiž v letectvu nakonec sám stal „instruktorem pro rasové vztahy“ a začal se zasazovat o zmírňování rasového napětí v armádě. A kromě toho začal také navštěvovat gay bary, kde se dozvěděl mnohé o právě se rodícím LGBTQ+ aktivismu.
Rovnost místo kariéry
Hlavní zlom v životě Matloviche ale nastal v roce 1974, tehdy si totiž v Air Force Times přečetl článek o bojovníkovi za práva gayů Franku Kamenym – a ten v něm uváděl, že hledá někoho, jehož prostřednictvím by bylo možné zákaz služby gayů v americké armádě (ten byl, mimochodem, platný až do r. 1993, pak vstoupilo v platnost pravidlo „Neptej se a mlč“ a k plnému zrovnoprávnění došlo až v roce 2011) zpochybnit. A tak se Matlovich nabídl – i s rizikem, že by přišel o kariéru. „Byl ztělesněním dokonalého vojáka, jedním z těch lidí, kteří se nebojí vystrčit hlavu z písku, a byl také hrdý na to, že zrovna on je tím, kdo legislativu zpochybňuje,“ vzpomínal také dlouholetý Matlovichův přítel Jeff Dupre.
Matlovich tedy přistoupil ke svému coming outu, který shrnul v dopise, jenž se rozhodl osobně doručit svému velícímu důstojníkovi. Dopis končil slovy: „V souhrnu – považuji se za homosexuála a plně kvalifikovaného pro další vojenskou službu. Moje téměř dvanáct let trvající bezchybná služba toto tvrzení podporuje.“ V očích armády ale bezchybná služba nic moc neznamenala, a tak byl Matlovich v říjnu 1975 propuštěn. Požádal o přezkoumání, to ale bylo zamítnuto. Přesto se mu podařilo dosáhnout něčeho, co se nikdy dříve nikomu nepodařilo – jeho tvář byla zachycena na titulní straně časopisu Time s titulkem „Jsem homosexuál – Touha gayů po přijetí.“ To bylo zároveň poprvé, kdy hnutí LGBT lidí dostalo prostor na titulní straně celostátního časopisu – a bylo pro něj také důležitým zlomem. „I ten nejzatvrzelejší homofob si musel dát pauzu, když si četl Matlovichův armádní záznam – Bronzová hvězda, Purporové srdce a dvanáct let vynikající služby znamenalo něco, co si civilisté ani nedokázali představit. Jak jednoho dne řekl Matlovichovi jeden ze seržantů – nelze mít tato ocenění a zároveň kouřit p*ra,“ upřesňuje autor knihy o diskriminaci gayů a leseb v armádě Randy Shilts.
Soudní spor s Matlovichem nakonec armáda urovnala v roce 1980, někdejší letec ale v boji za práva gayů neustal. Bohužel i on se ale stal obětí epidemie HIV/AIDS, která právě v 80. letech ve světě propukla. Válečný veterán, který prolomil zeď mlčení o službě gayů v armádě, tak zemřel krátce před svými 45. narozeninami, v roce 1988. Na jeho náhrobku je ale místo jména uvedeno „Gay veterán z Vietnamu“ a následuje stručný epitaf: „Když jsem byl v armádě, dali mi medaile za zabití dvou mužů a následně výpověď za lásku k jednomu.“ Ačkoliv i dnes je homofobie ve společnosti přítomná, práva LGBT lidí se postupně narovnávají, a to i v armádě. Zdaleka sice odlišná sexuální orientace není plně normalizována, na druhou stranu, jak uvedl sám Matlovich v roce 1974, „možná ne za mého života, ale nakonec zvítězíme“.
