„I gayové sní o tom, že se stanou otci, heterákům jsem záviděl, že tu možnost mají,“ popisuje gay, který nakonec rodinu založil ve Španělsku
I dnes ve společnosti panuje všeobecná – a možná stereotypní – představa, že na založení rodiny a mateřství se již od dětství těší spíš dívky. Kdy jste k závěru, že se toužíte stát otcem, došel vy?
Možná to bude znít zvláštně, ale vlastně nevím, proč by to u kluků mělo být jinak – úplně stejně jako si řada malých holčiček hraje na maminky a představuje si, jak v dospělosti budou mít vlastní děti, dělal jsem to i já. Prostě jsem si přál mít dítě. Jenže v době, kdy jsem si začal uvědomovat, že jsem gay, takže někdy v počátku puberty, jsem samozřejmě taky začal přemýšlet o tom, jaké mám vlastně šance být jako gay otcem. V té době v Česku ještě nebylo možné ani uzavřít registrované partnerství, takže představa, že by otevření gayové mohli vychovávat děti, byla úplně mimo.
Jak se člověk vypořádává s tím, že to, kým je, je mu překážkou v něčem, nač ostatní mají „právo“?
Já jsem prostě a jednoduše heterákům záviděl. Říkal jsem si, že nikdy nebudu mít to, co oni. (smích) Ale jak se ukazuje, doba se skutečně mění. A i když se to třeba někomu nezdá, z mého pohledu se spousta věcí mění docela překotně. Minimálně perspektivou rozsahu celých dějin lidstva přišlo množství zásadních změn, co se týká práv leseb a gayů, až v druhé půlce minulého století. A v Česku vlastně až v letech po revoluci. Já jsem se časem s tím, že otcem nikdy nebudu, smířil. Takže když jsem se jím nakonec stal, obrátilo mi to život vzhůru nohama. Samozřejmě v tom nejlepším slova smyslu. (smích)
Matek se obvykle lidé ptají, co prožívaly záhy po porodu, když poprvé své dítě pochovaly. Co jste prožíval vy jako novopečený otec?
Vděčnost. Nesmírnou vděčnost všem lidem, kteří přede mnou bojovali za rovnost pro LGBT lidi. V Česku ještě nejsme tak daleko jako v jiných zemích směrem na západ, ale zas si musíme přiznat, že na tuhle cestu jsme vyrazili později. Máme co dohánět, ale já jsem šťastný a vděčný i za to, co je dnes možné a před 30 lety bylo nemyslitelné. S partnerem a dětmi žiju v zahraničí, ale věřím, že časem se změní i česká legislativa a bude na všechny lesby a gaye vychovávající děti nahlížet jako na úplně běžnou rodinu.
Řada gayů se do zahraničí vydává právě kvůli možnosti založit rodinu a žít rovnoprávně. Bylo to tak i ve vašem případě?
U mě už to byl spíš jen „vedlejší efekt“. Za hranice jsem se vydal v rámci vysokoškolských studií, během toho jsem poznal mého manžela, který pochází ze Španělska. A protože Španělsko má vůči LGBT lidem vstřícnější legislativu, rozhodli jsme se žít tam.
Je život ve Španělsku více „sluníčkový“ než v Česku? Mám na mysli rovinu přijetí vaší rodiny…
Jak se to vezme. Sluníčko tu určitě svítí víc. (smích) Ale každodenní život je samozřejmě o setkávání se s běžnými lidmi. A bez ohledu na vstřícnější španělskou legislativu to rozhodně neznamená, že by všichni automaticky přijali fakt, že lesby a gayové mají děti. Není to ale ani tak o narážení na nějaký odpor nebo nenávist, to zas ne. Ale když se začnete bavit v parku s mužem, který má s sebou dvě děti, jistě vaše první myšlenka není: „tak tohle je gay tatínek“. Takže se v rámci klasického small talku zeptáte třeba na maminku. To, že má dítě matku a otce, je samozřejmě – a logicky – základní předpoklad. Takže dnes a denně narážíte na otázky směřující k jedinému – kde je máma? Nijak to nesouvisí s homofobií, ale člověk se prostě musí připravit na to, že jeho coming out bude v téhle souvislosti probíhat prakticky neustále. Ale já to beru jako takovou malou daň za splněný sen. A s manželem si říkáme, že můžeme být i pozitivním příkladem a třeba inspirací pro druhé. Věřím, že za nějakou tu dekádu budou dva tátové s dětmi úplně běžná věc.
Vaše děti jsou už ve věku, kdy vidí, že rodiny jejich kamarádek a kamarádů jsou jiné než ta jejich. Jak jim to vysvětlujete?
Děti jsou velmi tvárné a jsem přesvědčený o tom, že i dnešní homofobové byli k této nenávisti vedeni. Takže my děti vedeme k tomu, že neexistuje nic jako „správná“ a „normální“ rodina, ale že se jedná o model, který může mít nespočet podob. Připojili jsme se také ke komunitě stejných rodičů, jako jsme my. Je přínosná nejen pro nás jako pro rodiče vzhledem k předávání si různých zkušeností a tipů, ale i pro naše děti. Zatímco v rámci každodenního života přicházejí do styku s rodinami tvořenými ženou, mužem a dětmi, tahle setkání jim ukazují, že je taky spousta dalších dětí, které mají dva tatínky, nebo i dvě maminky. Takže si troufám říct, že jim ta variabilita podob rodiny připadá úplně přirozená. Vlastně se nad tím na rozdíl od většinové společnosti vůbec nepozastavují.
Jak z vaší perspektivy nahlížíte na to, že v Česku je pro gaye založení rodiny stále poměrně problematické a komplikované?
Je to zvláštní, Španělsko je katolická země a kupodivu ani náboženství se nestalo překážkou v tom, aby lesby a gayové získali rovná práva. Nevím, čeho se čeští zákonodárci v souvislosti s přijetím odpovídající legislativy bojí, zejména když manželství pro všechny podporuje většina společnosti a duhové rodiny v Česku také žijí. A co se týká specificky toho rodičovství – vždyť stát se rodičem nemusí chtít každý! To přeci platí i pro heterosexuály. Ale mají tu možnost. Já jsem si v mládí to, že někdy budu mít legálně manžela, a dokonce spolu budeme vychovávat děti, nedokázal ani představit. Ta otevřenost systému a formální akceptace odlišnosti je tedy jen a pouze o poskytnutí možnosti volby, o rovných podmínkách pro všechny. O tom, aby si každý, bez ohledu na to, jaká je jeho sexuální orientace, mohl plnit své sny. A to i v případě, že tím snem je touha po vlastní rodině.