„Ochrana gayů je povinností každého,“ říká muž, který prožil šikanu. Věří, že ze školních násilníků se snadno stanou kriminálníci

Vy jste vyrůstal východně od Prahy. Jak sám říkáte, něco ve vás je od moravské maminky, něco od Středočecha tatínka. Jakým způsobem se rozdílné kořeny promítaly do vaší výchovy? A když budu specifičtější – bylo stejně snadné říct rodičům, že jste gay, anebo převládl stereotyp, že je Morava přeci jen o něco religióznější oblastí, a tudíž v tomto ohledu možná méně otevřenou k LGBT+ komunitě?

Za mě je to – přesně jak říkáte – stereotyp. Moje maminka je a vždycky byla nejhodnější a nejchápavější osoba na světě. Jí jsem mohl říct cokoli a můžu to dělat dodnes, i když už jsem dospělý. Nikdy mě neodsoudila jen proto, že mi něco nejde, nevyšlo nebo proto, že jsem třeba gay. Je teda pravda, že rodina na Moravě se na mě zpočátku, když tu informaci o mém coming outu dostali, koukala s trochu pobavenými nebo mírně zmatenými výrazy, ale nakonec se z toho prostě stal jenom rodinný vtip a třeba sestřenky se mnou úplně běžně probírají chlapy. Není to pro ně běžná záležitost, ale nikdo v rodině mi mou orientaci nijak sežrat nedal.

To je moc dobře. Především proto, že mimo domov jste to úplně lehké neměl. Cítil jste v rodině oporu?

Velkou. Nebýt maminky, tak nevím, jak bych přežil střední školu. Opravdu jsem v té době měl hodně černé myšlenky, které mě někdy zachvacují dodnes. Mívám občas úzkostné stavy. Věci mě hodně děsí, vykolejí mě maličkosti. Není mi příjemné jednat s cizími lidmi, občas se stydím jít třeba i do menšího obchodu, že na mě někdo bude zírat. Než abych si objednal pizzu po telefonu, se radši i unavený zvednu a namažu si chleba. Nerad telefonuju.

Jde možná i o nějakou malou sociální fobii?

Nemám to diagnostikované, ale myslím si to.

Byl jste takový vždycky?

Já si to až tak nepamatuju, protože když jste dítě, věci se dějí a nevnímáte to. Ale mamka mi říkala, že jsem byl hodné miminko – prý úplně zlaté. Měly mě rády učitelky ve školce i ve škole na základce. Nikdy jsem nikomu neubližoval. Většinou jsem na pískovišti byl spokojený, že si ostatní děti hrají s mými hračkami, přestože mi v ten moment žádné nezbyly. Rozdal bych se prostě pro ostatní. Problém je, že jsem byl i hodně naivní. Dal bych všechno a nepřemýšlel jsem nad ochranou svých emocí.

To se vám vymstilo?

Na střední škole jsem si zažil nejhorší roky mého života. Kdybych ten pocit měl opakovat, radši opravdu umřu, a to nepřeháním. Tak strašně jsem se bál každé ráno vyjít z domu a jít do školy…

Co se vám dělo, pokud se smím zeptat?

Já jsem v té době procházel coming outem, zároveň – jak jsem vám už říkal – jsem byl vždycky takový naivní hodný kluk. No a ke všemu jsem narazil na hroznou partu. Co vím zpětně, jak jsem nebyl jediný šikanovaný, ale tehdy mi to tak přišlo, protože jsem neměl sílu soustředit se na trápení ještě někoho dalšího.

Bylo tam hodně slovního napadání, které bylo každodenní. Slova jako tep*ouš, hon*mír, bukvice nebo i horší už mi ani nepřipadala jako nadávky, protože jsem je slyšel denně. Začal jsem se smiřovat s realitou otloukánka, který nemá žádnou hodnotu. Postupně se k tomu přidaly i útoky jako strkání, že jsem několikrát i ošklivě upadl a měl jsem sedřené dlaně a kolena. Moje věci byly v jednom kuse někde rozházené a já si je sbíral. Bál jsem se před nimi jíst, aby mi jídlo nesebrali a nevyhodili, takže jsem nechodil na obědy a svačiny jsem jedl tajně až před domem po škole, aby mamka nebyla smutná, že je dělala zbytečně. Bylo toho ještě mnohem víc, ale to by bylo na dlouho.

To muselo být opravdu strašné! Rodiče se vás šli zastat?

Šli, ale moc to nepomohlo. Nakonec jsem ve třeťáku mamce řekl, že už to nezvládnu. Hodně jsem se rozbrečel, byl jsem úplně zoufalý a svěřil jsem se jí, že už nechci žít. To mamku tehdy hodně ranilo. Plakala se mnou a ráno už jsem do školy nemusel. Domluvila mi přestup. Přestože jsem ani ve druhé škole nezapadl, protože jsem se toho kolektivu bál, alespoň mi neubližovali. To byla opravdu úleva.

DODANÁ ČÁST ROZHOVORU PO TRAGICKÝCH UDÁLOSTECH NA SLOVENSKU

Ozval jste se mi s tím, že byste rád do svého rozhovoru něco dodal a změnil závěr. Jedná se o váš názor na střelbu, která se udála na Slovensku a nyní hýbe veřejným prostorem. Co byste rád sdělil?

Za mě je to jednoznačně problém společnosti. To, že vůbec tolerujeme násilí mezi lidmi. Vezměte si, že já byl šikanovaný jak dlouho a mým agresorům se nikdy nic hrozného nestalo. Maximálně dostali nějakou poznámku, dvojku z chování a konec.

Myslíte si, že právě z dětí nebo mladistvých, kteří nejsou trestáni za šikanování ostatních, vyrůstají násilníci i v dospělosti?

Jednoznačně! Přeci pokud jim třeba v šestnácti letech projde, že někomu nadávají, vyhrožují, a dokonce ho fyzicky napadnou, co se z toho naučí? V šestnácti už člověk není batole, aby si neuvědomoval svoje činy. Je to o toleranci, kterou těmhle lidem jako společnost poskytujeme.

Je podle vás tato tolerance k násilníkům hodně rozšířená?

Vidíte to denně v hospodách, v práci, na ulici, doma… Lidi nadávají na leccos – a opravdu ošklivě. I vzdělaní, chytří lidé jsou schopní mluvit tak homofobně nebo nenávistně k jakékoli jiné skupině, že je to neuvěřitelné a vůbec nikoho to nevyvede z míry. Sem tam s nimi někdo argumentuje, ale tam to končí.

A hranice toho, co je přípustné, se pak podle vašeho názoru v jejich myslích posouvají?

Dává to smysl, ne? Člověk zkouší hranice a když nejsou jasně dané, posouvá je. Všichni teoreticky víme, že nemáme druhým ubližovat, ale kdekdo nadává třeba právě na gaye úplně otevřeně. Od toho, nadávat přímo jim někde na ulici, už je to jenom krok. A od nějakého fyzického střetu další.

Co myslíte, že je důležité? Co bychom si z toho měli vzít?

Netolerovat to. Jednoduše okamžitě tyhle pokusy o hejt zastavovat. Zastávat se obětí bez ohledu na barvu jejich kůže, orientaci, váhu, pohlaví… Bez ohledu na cokoli. Ochrana lidí je priorita. Takže ochrana gayů je povinnost každého.